V rovinaté krajině asi 7 km od Pardubic vystupuje tato třetihorní vyvřelina 82 metrů nad okolní terén a tvoří charakteristickou dominantu východočeského Polabí. Mohutný pozdně gotický hrad na Kunětické hoře je symbolem zdejšího kraje. Až do husitských válek byla Kunětická hora v majetku blízkého Opatovického kláštera. Hrad dal postavit v letech 1421-1423 hejtman Diviš Bořek z Miletínka a přenesl na něj správní středisko z Opatovic nad Labem. Pozdně gotický hrad s unikátním opevňovacím systémem vznikl přestavbou staršího objektu na přelomu 15. a 16. století pány z Pernštejna. V roce 1645 hrad dobyla a vypálila švédská vojska. Hrad byl švédskými vojsky značně poškozen a později už nikdy nebyl obnoven. Objekt pak silně narušila těžba lomového kamene v 19. století. Rekonstruován byl na počátku 20. století podle plánů architekta D. Jurkoviče.

Do dnešní doby se zachovala část unikátního opevňovacího systému s pásy hradeb, zesílenými baštami a dělostřeleckými rondely. Jádro hradu tvoří rekonstruovaný palác s uzavřeným vnitřním nádvořím, vysokou kruhovou věží a samostatně stojící kaple sv. Kateřiny. Hradní věž je nejvyšším místem v okolí a nabízí jedinečné průhledy od hladin polabských rybníků až do Krkonoš. Prostory hradního paláce slouží výstavním účelům, nádvoří vytváří v turistické sezóně romantickou kulisu skupinám historického šermu, ukázkám výcviku dravých ptáků či výuce ve střelbě z luku.

Na otázku týkající se setkání s nadpřirozenými bytostmi se kastelán Miloš Jiroušek jen usmívá. »Víte, já jsem technicky založený člověk,« říká. »Přišel jsem na hrad v pětadvaceti jako racionalista. Dnes už to vnímám trošku jinak, ale hovořit o tom moc nechci, nejsem totiž přesvědčen, že bych se měl krátce o tom správně vyjádřit. Tak jen kouskovitě. Spousta mých kolegu kastelánů zažila na objektech různé rozumem nevysvětlitelné 'úkazy'. Některé z těch kolegů znám velmi dobře. Jsou velmi inteligentní, vzdělaní a seriózní a vím, že si tyto zážitky nevymýšlejí pro pobavení přátel. Navíc v posledních asi třech letech jsem i já zažil na hradě dvě tři příhody z této kategorie, takže tak striktní ve svých odsudcích už dávno vůbec nejsem. Na druhou stranu mne to však vůbec netrápí, naopak jsem rád z každé porážky neotřesitelné lidské sebedůvěry ve vlastní rozum, vlastní ego. Jen ať žijí otázky, které zůstanou bez odpovědi!“

A pak vypráví historku. V létě prý seděl v kanceláři novinář. Byl krásný slunečný den, ani větvička se nepohnula. Rozhovor běžel. Přišla řeč na nadpřirozené jevy na Kunětické hoře. V tom okamžiku se prudce s rachotem rozlétlo do té doby zavřené okno. Další otázky už nepadly. Až po několika týdnech dotyčný vyzvídal, zda jsme celou věc neměli na něj nějak připravenou. K tomu ovšem sympatický pan kastelán poznamenává: »Mám rád legraci, ale na tohle opravdu nemám čas.“

Tváří v tvář s nadpřirozenem se však setkal v létě roku 2003 o čarodějnicích. Tehdy viděl na Hradbách zeleně světélkující postavu. Ale nechme o tom vyprávět pana Jirouška:

»Byl to takový veselý den. Na nádvoří šermíři, kapely, všude mraky lidí, už byla skoro tma. Dohled nad děním a areálem je moje profesionální deformace. Najednou vidím po horní hradbě jít postavu. Byl jsem hrozně rozčilen, neboť je to velmi nebezpečné - taková výška, ochoz bez zábradlí není přístupný veřejnosti. Přemýšlím, který lajdák nezamknul dveře od šesté brány, z jejíhož druhého patra sedána ochoz jedině vstoupit. Dveře jsou však zamčeny. Jak se tam ten člověk mohl dostat? Běžím si pro klíče a baterku, abych dotyčného s patřičně nabroušeným komentářem stáhl z hradeb. Cestou míjím kolegu, který je nasměrován stejně jako já před chvílí. Říkám mu: Viděl jsi toho pitomce na hradbách! Jak se tam mohl dostat?' Odpověď žádná. Po důkladném prohledání celého ochozu a přilehlých prostor konstatuji, že tu nikdo není. Postava, kterou jsem viděl, však byla tak zřejmá, že nešlo o žádnou vlčí mlhu. Jen když tak o tom přemýšlím, byla zvláštní. Taková celá lehce do zelena.«

Robert ROHÁ�L

Z Haló novin, 22.1.2005