|
| |||||
|
|
| |||||
|
|
|
| ||||
|
|
Klub psychotroniky a UFO Borská 22, Plzeň 2011
|
|
Pláč od rybníka Ze tmy se od temných pablesků hladiny ozýval pláč novorozeněte. Znamenal ozvěnu pradávné tragédie... Počátkem 60. let byla v pohraničí stále ještě spousta domů a chalup neobydlených a místní úřady vítaly každého, kdo přišel. A protože jsme se ženou u nás, v rodné Olomouci, marně žádali o byt, rozhodli jsme se zkusit štěstí, sedli na motorku a vyrazili k Jeseníkům. Po třiceti kilometrech jsme narazili na ves, kde stál u rybníka zanedbaný, ale pěkný domek se zahrádkou. Zeptali jsme se na národním výboru - a skutečně, chaloupka byla volná a ve správě obce. Za pouhých osm stovek byla naše! Dostali jsme k ní jediný velký klíč, manželka Zdena zůstala a já se rozjel do Olomouce zařídit stěhování. Po úklidu a vyvětrání jsme se kolem jedenácté uložili ke spánku. Nespali jsme dlouho. V jednu v noci mě Zdeňka probudila, že venku prý pláče dítě. Mimino. A skutečně. Brekot jsem slyšel i já. Že by nějaká matka nechala kojence spát venku?Vyklopýtali jsme na zápraží. Jako by brečelo někde za rybníkem. Vydali jsme se ve tmě tím směrem a došli na kraj lesa. Kolem žádné stavení. Brekot ale zněl zase jakoby za námi. Shodli jsme se, že pláč zní snad ze středu rybníka. Chtěli jsme za někým jít, ale byla noc. A taky pláč náhle ustal. My jsme toho však už moc nenaspali. Zdeňka se totiž celá klepala. Druhý den jsme se opatrně vyptávali, zda v noci někdo neslyšel brečící dítě. Nikdo nic nezaslechl, začínali jsme si myslet, že jsme měli oba dva halucinace. Až když jsme osaměli v místní hospodě, přisedl si k nám hostinský. „Nejste první, kdo ten brekot slyšel," ujistil nás. „Já, když jsem sem přišel, tak jsem si ten váš domek taky vybral, ale vrátil jsem ho. To dítě jsem slyšel taky!" Dozvěděli jsme se, že náš baráček postavil za 1. republiky místní zedník, Němec. Děti neměl, se ženou se o ně snažili marně, a protože hodně jezdil za prací, manželka se mu zakoukala do jiného. Byl to hajný a, světe, div se, konečně přišla do jiného stavu. Nic neprasklo, ale zedník byl podezřívavý, a tak se nechal vyšetřit. Lékaři zjistili, že je neplodný. Neunesl, že by měl pod svou střechou kukaččí dítě, práskl dveřmi a nikdo ho už pak nikdy neviděl. A hajný, ten se k zedníkově ženě najednou neznal. Večer žena porodila. Samota však patrně způsobila, že když se vzpamatovala z porodu, vyjela na pramici na rybník a i s novorozencem skočila do vody. Od té doby je nad hladinou slyšet dětský pláč a nářek. Se ženou jsme si říkali: co teď? Bydlíme ve strašidelném domě! Osm stovek nepředstavovalo sice jmění, ale peníze to byly slušné. Zkusili jsme za nešťastnou ženu a miminko zapálit v místní kapličce svíčku. A pomohlo to. Nad rybníkem se totiž od té doby ozývalo už jen bzučení vážek a kuňkání žab... Příběh
Františka Z. z Ostravy zpracoval J. Pinkava, Chvilka pro tebe
... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... | |||