Příběh mcelského zázraku a jeho dozvuky na Libáňsku

František Dudek

V polovině předminulého století proběhly v obci Mcely v severní části nymburského Polabí pozoruhodné události mariánského zjevení. V tehdejších bouřlivých revolučních a porevolučních časech však poněkud zapadly a měly jen regionálně a časově omezený ohlas. Děje tzv. mcelského zázraku z let 1849-1850, jež měly dozvuky i na blízkém Libáňsku, nejsou jen zajímavým příběhem z dějin jedné polabské vesnice, ale stojí za povšimnutí i proto, že se v nich zrcadlí rozhodující změny v žití i myšlení našich předků na historickém přelomu mezi starou feudální a novou kapitalistickou dobou. V tomto rámci proběhl podivuhodný příběh tří pubertálních vizionářek. Setkal se s rozporuplnými reakcemi veřejnosti, obavami církve a nezájmem úřadů. Pro většinu účastníků byly mcelské události natolik podivné a ošidné, že nebyly raději zaznamenávány a dokonce i v paměti vlastních aktérů byly raději rychle překryty.

Kromě několika dobových, novinových, anonymních a jednostranných zpráv, většinou z pera manželů Josefa a Boženy Němcových a Karla Havlíčka Borovského, po nich proto nezůstala prakticky žádná stopa. Historickým paradoxem je skutečnost, že mlhavé povědomí o existenci mcelského zázraku se uchovávalo jen díky podrobnému výzkumu života a díla Boženy Němcové, jež patřila k jeho hlavním dobovým odpůrcům. Rovněž autor tohoto textu se o zmíněných událostech dověděl až během studia na nymburském gymnáziu koncem 60. let při sepisování kolektivní studentské práce o pobytu B. Němcové v Nymburce (1848-1850), přestože do té doby bydlel ve Mcelích. V dalších letech sepsal několik příspěvků z dějin obce a regionu pro Vlastivědný zpravodaj Polabí. Jeho redaktorem byl až do normalizace známý nymburský rodák a dlouholetý obětavý ředitel Oblastního muzea v Poděbradech RNDr. Svatopluk Šebek. Tento fundovaný přírodovědec auto-ra již roku 1972 vybídl, aby ve Mcelích pátral po dokladech o zázračných událostech z roku 1849. Jako nadšený mykolog se totiž domníval, že děti mohly být ovlivněny halucinogenními látkami po náhodném požití hub z rodu kropenatec nebo lysohlávka. K těmto úvahám ho vedly experimenty, které při vědeckém výzkumu mimořádných stavů vědomí v polovině 60. let prováděl MUDr. Stanislav Grof s využitím psychedelických drog v čele s LSD. Působení této látky zkoumal i v rámci svého působení v nedalekých léčebnách Kosmonosy a Sadská. Tento známý psychiatr a holisticky (celostně, tj. i mimo omezený rámec materialistických a racionálních hledisek) orientovaný psychoterapeut se po srpnu 1968 nevrátil ze studijního pobytu v USA, kde pokračoval v komplexním výzkumu mimořádných stavů smyslového i mimosmyslového vědomí a jeho hranic. Přitom vyvinul experimentální terapeutickou metodu holotropního dýchání a byl spoluzakladatelem nového vědního oboru transpersonální psychologie, reagujícího na opomíjení duchovních stránek lidské psychiky.

Šebkovu teorii sice není možno potvrdit ani zcela odmítnout, ale názorně ukazuje, z jakých hledisek lze přistupovat ke mcelským událostem a k jakým výkladům již dříve podněcovaly. Dodnes se k nim regionální publicisté občas vracejí, ovšem ke škodě věci tak činí pouze na základě jednostranných soudů Boženy Němcové a jejích přátel.

Autorův zájem o události mcelského zázraku narážel na různé překážky, a proto mu nezpracované téma dlouho leželo v šuplíku. Po pádu totality se k němu mohl otevřeně vrátit a díky vstřícnosti mcelského pana faráře P. Rudolfa Zimandla mu byl umožněn přístup k důležitým dobovým zápisům, dopisům a tiskům. Ty byly doplněny náročným studiem matrik, kronik a dalších pramenů. Tomu předcházelo stručné vylíčení příběhu v publikaci k 750. výročí první písemného dokladu existence obce Mcely. Události pak bylo možné zpracovat komplexněji nejen z pohledu dějin národních, regionálních, sociálních, hospodářských, právních a kulturních, ale též z hlediska etnologie, teologie, medicíny, psychologie, filozofie, kulturní antropologie a dalších oborů přírodních věd. S využitím maxima dostupných materiálů a poznatků autor posléze přikročil k vylíčení pohnutých událostí jako skutečného příběhu ze života obce a jejího lidu. Během shromažďování a doplňování údajů se mu pozice tří dívek jevila v různém světle. Přitom se snažil nahrazovat počáteční kritické komentování chápavějším líčením dějů a oprostit se od násilného hodnocení, hledání racionálního základu a vysvětlování všech jevů za každou cenu. Práce často připomínala citlivé restaurování staré, mnohonásobně převrstvené a značně torzovité mozaiky. Po více než 150 letech je proto vhodnější a přínosnější přistupovat k dobovým událostem jako k zajímavému starému a v mnoha směrech tajemnému příběhu, který se zčásti vyvíjel podle svých vnitřních (imanentních) a většinou iracionálních zásad a měl výrazné mystické rysy. Tato skutečnost je vyjádřena i v názvu. Ponořme se tedy do pří-běhu mcelského zázraku.

Vesnice podivuhodného a starobylého jména Mcely je na Nymbursku písemně doložena od roku 1252 a její gotický kostel sv. Václava od roku 1352. Jeho loď má od stavební obnovy po zhoubném požáru obce roku 1630 plochý dřevěný strop a střecha strmý sklon, sedlový tvar a šindelový kryt, doplněný malebnou sanktusovou věžičkou se zvonkem v lucerně. Její cibulovitá stříška je osazena dvojitým patriarším křížem. Sanktusový zvonek zdobí reliéf sv. Václava a údajně pochází z původního kostela. Během druhé světové války byl zrekvírován, ale po jejím ukončení byl kupodivu nalezen v pražském armádním skladu a vrácen na původní místo. Běsnění obou světových válek v nedaleké roubené a rovněž šindelem kryté zvonici přežil téměř zázrakem větší zvon Václav, skvostné dílo českého uměleckého řemesla. Je opatřen reliéfními ozdobami a nápisy, podle nichž byl "vnově slitý" nákladem záduší mcelského ze zbytků původních dvou zvonů, zničených požárem, v dílně Václava Hytycha v Mladé Boleslavi roku 1631. Od nákladné obnovy v polovině 17. století vytváří vznosná silueta kostela se zvonicí při příjezdu k obci od východu, jihu i západu na pozadí okolních lesnatých svahů a místních zahrad proměnlivou a nezapomenutelnou dominantu. Podobnou scenérii byste v rovinách středního Polabí marně hledali.

Kostel se zvonicí a hřbitovem stojí na výrazné ploché ostrožně v jižním svahu místního návrší, zvaného dříve Vinice a zasazeného do malebné polohy v rámci zalesněné terénní vlny Loučeňského hřbetu. Tento vyvýšený a zvlněný okraj rozsáhlého polesí se táhne od Jizbic a Vlkavy na severovýchod až k Dětenicím a Libáni na Jičínsku, k jihovýchodu spadá poměrně strmými svahy do nížiny kolem pozoruhodného vrchu Chotuce v povodí říčky Mrliny a jejích přítoků Ronovky a Blatnice a vytváří přirozené rozhraní mezi Nymburskem a Boleslavskem. Mimořádná poloha kostela s výhledem do tří světových stran dominuje nad oběma nejstaršími centry osady. Tyto dva tzv. kouty po stranách horní části dnešní mcelské návsi patrně až do husitských bouří v první polovině 15. století tvořily dvě samo-statné části obce s odlišnými majiteli. Zvolená poloha kostela navozuje domněnku, že jeho areál mohl být v předhusitské době jednoduše opevněn. Umístění církevních staveb se hřbitovem nebránilo dalšímu rozšiřování vesnice a bylo v souladu i s pozdějšími nároky na kapacitu pohřebiště i na komunální hygienu. Od josefínského období totiž státní úředníci dbali na to, aby se už nepohřbívalo uprostřed osad a hřbitovy byly přemisťovány mimo zastavěnou plochu. K tomu ve Mcelích dojít nemuselo, pouze hromady kostí ze hřbitovní kostnice musely být roku 1817 pohřbeny a dále již tam nebyly ukládány. Osadníci měli své mrtvé takřka denně na očích, protože přes hřbitov vedla důležitá pěší zkratka do svahů a na vrchol vrchu Vinice a do polí i lesů v místní trati Tábor. Jižní svahy pod i nad kostelem, nesoucí ještě donedávna staré názvy Malá a Velká vinice, byly totiž až do třicetileté války hustě osazovány vinnou révou, jež vyžadovala intenzívní ruční péči. Po zrušení vinic se tam pásly ovce a pěstovaly ovocné stromy. Když byl na návrší roku 1840 namísto zbořeného loveckého zámečku vybudován nový zámek, začaly být pastviny a sady na svazích Velké vinice nad kostelem postupně upravovány do podoby anglického parku.

Nálezy kostrových hrobů nejspíše z předslovanského období (dobové datování není možno ověřit) po rozšíření hřbitova v roce 1880 patrně svědčí o tom, že se na tomto pozoru-hodném návrší nacházelo pohanské kultovní místo podobně jako na nedalekém studeckém hradišti a rovněž na blízkém vrchu Chotuci. Umístění křesťanského svatostánku se zvonicí a hřbitovem proto patrně bylo zcela záměrné, aby došlo k přirozenému a rychlé-mu překrytí přetrvávající pohanské tradice daného místa. Dobře zachovalé architektonické prvky vrcholné gotiky v kněžišti a sakristii kostela (vítězný oblouk, křížová klenba, profil klenebních žeber, vstupní portál do sakristie) umožňují tvrzení, že byl vystavěn již během čtyř desetiletí před datem první písemné zprávy (1352). Od konce 15. století za pánů Křineckých z Ronova byl deskový statek Mcely majetkově propojen s panstvím Dětenice a mezi léty 1672-1859 byl jeho přímou součástí.

Po šest staletí žili mcelští osadníci v neměnných a na tradičních hodnotách založených vztazích v rámci feudálního systému. Ty se od napoleonských válek na počátku 19. století a zejména od jeho poloviny s nástupem kapitalismu začaly měnit. Tím byly ovlivňovány i vztahy a přístupy k tradiční víře, jež nadále představovala veřejnou morální autoritu a státní ideologii. Proti osvícenskému racionalismu a revolučnímu volnomyšlenkářství se začaly uplatňovat snahy o obnovu původní zbožnosti a křesťanské morálky.

V přelomových revolučních a porevolučních letech 1848-1850 se i ve Mcelích myšlenky většiny osadníků obracely především k zániku poddanství a výkupu z roboty, na uplatnění obecní samosprávy a jednání s novými pány úředníky na okrese. Právě tehdy se však v naší obci stala pozoruhodná událost, která s uvedenými novotami ostře kontrastovala jako připomínka opomíjených spirituálních hodnot a tradičních duchovních principů. Začala velice nenápadně jako nevinná dětská hra a skončila podivnými výstupy a úředními zákroky. Pro lepší zarámování událostí je vhodné připomenout některé předcházející skutečnosti.

Mcelská fara byla za husitských bouří nejspíše opuštěná a později za éry pánů Křineckých z Ronova (1471-1623) přešla pod kališnickou správu. Zanikla patrně po zhoubném požáru vesnice roku 1630 a jako katolická byla obnovena až roku 1759. Poté byla spravována administrátorem Václavem Šrámkem a stálé faráře měla od roku 1784, ale až do roku 1826 to byli starší páni a přicházeli z větších far na dožití. Proto se u nich na faře často střídali mladí kooperátoři a farníci těžce nesli, že se v jejich kostele údajně podle tvrzení starší obecní kroniky nekonaly v letech 1807-1826 půlnoční mše na Štědrý den. První administrátor Šrámek byl roku 1784 jmenován farářem do Rožďalovic a zdejší kaplan František Ferdinand Tachecí nastoupil na jeho místo jako první farář ve věku 54 let a v úřadu setrval až do smrti v 84 letech. Po něm se farnosti ujal osenický kaplan Jan Haudt v tehdy již pokročilém věku 63 let a spravoval ji opět až do smrti v 75 letech. Teprve poté se farníci dočkali mladého a činorodého duchovního správce. Byl jím třicátník Josef Alois Renner, který hned po vysvěcení na kněze v Litoměřicích roku 1820 působil ve Mcelích jako kaplan a úřad faráře vykonával od roku 1826 až do své smrti roku 1860.

V pohnutých časech třicetileté války se nová katolická valdštejnská vrchnost do roku 1653 zasloužila o obnovu kostela a předtím roku 1631 i zvonice se zvonem, ale katolické církevní služby byly pro mcelské poddané ještě dlouho dostupné velmi obtížně. Fara v Rožďalovicích byla v poválečném desetiletí opuštěná a obnovený mcelský kostel měl na starosti přetížený kněz až ve vzdáleném Kopidlně. Katolický farář tam působil až od roku 1642. V matrice narozených a oddaných této fary je pouze jediný zápis o křtu dítěte ze Mcel z roku 1642 a sňatek tam není uveden žádný. Zápis v podobě "Zem czeli" nasvědčuje, že nový katolický kněz vesnici ještě neznal. Ještě hůře se později projevil jeho křinecký spolubratr, když roku 1675 zapisoval křest mcelského děcka jako "ex pago Wenczel". Absence mcelských matričních zápisů patrně souvisela nejen se vztahem k nové víře, ale i s válečným i poválečným vylidněním vesnice. Situace s poskytováním církevních služeb pro Mcely se postupně zlepšovala až po obnovení bližší rožďalovické fary v roce 1659 a po zahájení administrace mcelského kostela z Rožďalovic od roku 1665. Četnější křty (od 5 ročně) ze Mcel se v tamní matrice, vedené od roku 1662, objevují od roku 1666, ale sňatky jsou jen ojedinělé (10 za 14 let). Souvislost nejen s vírou, ale též s postupným osazováním opuštěných gruntů je patrná. Další zlepšení nastalo, když byla od roku 1676 administrace mcelského kostela svěřena osenickému faráři. Bylo stanoveno, aby do vzdálených Mcel dojížděl jednou za tři týdny a ve svátky. Mcelští osadníci tak byli odkázáni na nouzové křty či pohřby.

Krajem ještě dlouho po válce procházeli tajní kazatelé a nejméně v jednom ze statků jistě ukrývali reformační výtisk bible a mohli z ní sousedům předčítat. Proto ani nepřekvapí, že se panským úředníkům při oficiálním soupisu poddaných podle víry roku 1651 ve Mcelích ke katolictví nepřihlásil nikdo bez ohledu na to, že to již byla jediná povolená víra a že nekatolík prakticky neměl mít právo na existenci. I ve Mcelích zběhlo ze zbědovaných statků a chalup nejen ve válečných ale i poválečných letech mnoho hospodářů i s rodinami a čeledí z důvodů čistě materiálních nebo též z obavy o holý život. Postupný výčet jejich jmen činí čtyři desítky. Pouze v jednom případě se ale jednalo o důvody ryze duchovní, o úmyslné zběhnutí pro víru. S tímto jevem se u poddaných sedláků nesetkáváme často. Ve Mcelích působí o to výrazněji, že se jednalo o největšího sedláka Mikuláše Říhu, dědičného držitele dvou celolánových statků, které se nacházely v dnešních čp. 25, 40 a 93. V nejstarší purkrechtní (gruntovní) knize se uvádí, že někdy po roce 1653 zběhl s 2 dětmi a patrně i ženou pro víru do saské Žitavy. Na opuštěný statek v čp. 25 vrchnost teprve roku 1665 dosadila Jakuba Petrtýla z Dětenic a ve stejném roce se druhého statku ujímá Jiří Říha, patrně syn zběhlého. Po třicetileté válce přetrvávala evangelická tradice jistě i v chalupách nových osídlenců v čp. 14 (Švejda-Petrtýl) a 29 (Šmíd) a ve statku v čp. 47 (Špicar-Šmíd). Z okolí Mcel máme i mnohem později doloženy aktivity tajných evengelíků v Bošíně, Sovenicích, Mečíři, Jíkvi, Jabkenicích a Rejšicích.

Valdštejnská vrchnost byla poznamenána husitskou minulostí a přednostní zájem o poválečnou hospodářskou stabilizaci vylidněných vsí ji vedl k přechodnému tolerování daného ideologického stavu. Teprve po roce 1672 se hrabě Oktavián z Valdštejna začal více starat o duchovní názory svých poddaných, ale mohl tak činit více a lépe na vlastním území dětenického panství než v odloučené a hůře dostupné enklávě mcelského statku. Další kroky feudálních majitelů panství v duchu rekatolizace a protireformace pak souvisely i s omezováním předchozích práv poddaných a postupným znevolňováním, se zvyšováním robotních povinností, s činností protireformačních misionářů, s pečlivým úředním dohledem a evidováním každého jednotlivce v církevních matrikách a zpovědních seznamech i ve vrchnostenských urbářích a purkrechtních knihách. Zájem o pečlivou evidenci každé osoby se zvyšoval i pod tlakem eráru, který potřeboval vyšší daně a dostatek vojáků. Roku 1713 byl proveden podrobný soupis veškeré poddanské půdy s rozlišením podle kvality, což bylo základem pro vyšší zdanění poddaných podle Tereziánského katastru od roku 1748. Výrazně se zlepšila evidence obyvatel a začala se provádět pravidelná sčítání. Díky tomu všemu se sice naší předkové již nemohli vyvléci z erární, panského i církevního dozoru, ale my dnes máme jedinečnou možnost dopátrat se v rodokmenu většinou až do období třicetileté války.

Na uvedených skutečnostech jsem se snažil naznačit, že ve Mcelích docházelo k návratu poddaných ke katolické víře vhledem ke značné odloučenosti od správy panství i od osenické fary pomaleji a obtížněji než v okolních obcích. Situace se začínala měnit více až po roce 1759 příchodem administrátora a prvních dvou farářů na obnovenou faru, ale ještě po příchodu čerstvého a iniciativního seminaristy Josefa Rennera jako kaplana roku 1820 patrně nebyla zcela stabilní. To zčásti osvětluje nejen jeho dále uváděné aktivity, ale do určité míry i podivuhodné události a ohlasy mariánského vidění.

Od tolerančního patentu roku 1781 se i ve Mcelích našlo několik rodin, které přestoupily k reformovaným (kalvínským) evangelíkům a jezdily na bohoslužby do nedalekého Bošína. Tam tolerovaní evangelíci z obcí v severní části nymburského Polabí roku 1783 založili soukromý sbor a později svépomocí vystavěli modlitebnu s farou, provozovali vlastní školu a zajišťovali živobytí pro pastora i učitele a jejich rodiny. V rodinách těchto "helvítů" se jako nejcennější rodové památky namísto katolických zlatých křížků a mariánských medailonků opatrovaly a z generace na generaci předávaly staré českobratrské tisky Kralické bible nebo evangelické bible Melantrichovy, kalvínské tolary s Janem Husem a zlaté mince s milovaným císařem Josefem II. Osvíceného panovníka uctívali za to, že jim umožnil provozování soukromých bohoslužeb v kalvínském nebo luteránském duchu.

V základní rovině občanskoprávní sice evangelíci získali stejné možnosti, ale na zákonné zrovnoprávnění s katolíky si museli počkat až do roku 1861 a i poté měli katolíci jako státní církev přednostní postavení až do roku 1918. Ve smíšených manželstvích bylo kupříkladu až do roku 1861 uzákoněno, že děti katolického otce museli sdílet jeho víru, zatímco u evangelického otce to byli pouze chlapci, pokud ovšem při sňatku nepodepsal neodvolatelný souhlas s katolickou výchovou všech dětí. S tím pak bývaly spojovány četné rodinné spory. Snahou pragmatického císaře a jeho úředníků totiž nebylo zrovnoprávnění menšinových evangelíků, ale pouze účelová snaha neztratit přehnaným dozorem nad "dušemi" poddaných jejich "těla", nezbytná pro zajištění základních potřeb státu: placení daní a službu v armádě. Vybrané evangelické církve byly státem pouze tolerovány jako soukromá sdružení, která se nesměla veřejně projevovat. To se týkalo nejen zákazu používání zvonů, budování vchodů do modliteben z veřejného prostranství, ale rovněž prodeje a šíření knih a tiskovin. Přednostní veřejná pozice státní katolické církve nesměla být ničím narušována. Proto nás nesmí překvapit, že si mladý mcelský farář ještě roku 1832 údajně vysloužil pochvalu od biskupské konzistoře za to, že zabavil dvěma řemeslnickým tovaryšům 28 českých a nejspíše nekatolických biblí, dovezených z ciziny. Nekatolické vyznání totiž nesmělo být provozováno a propagováno veřejně. V polovině předminulého století se zájem místních i přespolních evangelíků pod vedením vlasteneckého pastora Samuela z Tardy soustředil především na dokončení stavby druhé zděné modlitebny v Bošíně. Ta měla nahradit provizorní dřevěnou stavbu z počátečního období sboru.

Je pozoruhodné, že ve Mcelích se k tolerovanému evangelictví do poloviny předminulého století přihlásilo daleko méně osadníků něž v sousedních obcích Sovenicích, Bošíně, Mečíři, Jíkvi, Seleticích a Doubravanech. Během prvních slavnostních přihlášek roku 1782 si netroufl nikdo, zatímco v malém Mečíři to bylo 16 osob, v Bošíně 13 a v Sovenicích 7 a to i s několika velkými sedláky. O pár let později se ze Mcel do bošínského sboru přihlásil chalupník Václav Petrtýl z čp. 14 s rodinou a kovář Jiří Koch se třemi syny, manželka nepřestoupila. Podstatnou roli přitom patrně nehrály ani tak rozdíly v přístupu k reformační tradici, ale spíše ekonomické obavy a ohledy na postoje nadřízené vrchnosti a jejích úředníků. Např. rodina Šmídů se k přestupu odhodlala až po projednání výměny své chalupy v čp. 29 za Čejkův půlstatek v čp. 9 roku 1824. Sousední vesnice s daleko výraznějším podílem evangelíků patřily do kuncberského a ronovského panství, jehož morzínská vrchnost byla nakloněna osvícenským reformám a vstřícnějším přístupům k poddaným. Také jako jediná v okolí provedla roku 1782 státem doporučenou raabizaci, představující parcelaci dvorů, prodej půdy poddaným a převod roboty na peněžní platy. Proto se v sousedních Sovenicích i Bošíně po uvedeném datu náhle zvýšil počet domů i obyvatel a na místě zrušených dvorů tam vznikla hustá a dosud patrná zástavba drobných rodinných hospodářství tzv. familií.

Nemalou roli při rozhodování o využití tolerančního patentu jistě sehrála tradiční šetrnost a opatrnost mcelských hospodářů, protože přestup k nové víře nebyl levný, vyžadoval pevné nervy a byl opravdovou zkouškou pevnosti víry. Nešlo jen o to vydržet počáteční šikanu a posměch od úředníků, fary a sousedů, ale i zvýšené finanční výdaje. Přestup k nové víře byl totiž státem i vrchností považován za jakýsi soukromý nadstandard neřkuli luxus a osadníky nezbavoval dosavadních nemalých povinností vůči místnímu kostelu, faráři s jemu podřízenému učiteli. Nadále totiž museli na místní faru odvádět štolové poplatky i za neprovedené křty, sňatky a pohřby zapisované do katolické matriky. Jedině ta totiž měla až do roku 1849 úřední platnost. Do té doby rovněž evangelíci museli odvádět místnímu faráři feudální roční desátek a týdenní sobotales učiteli katolické farnosti. K tomu jim přibyly nové dobrovolné závazky, zahrnující nemalé příspěvky na výstavbu a provoz modlitebny, ubytování a zabezpečení rodiny pastora a provozování sborové školy se soukromým učitelem. Na to jim samozřejmě nikdo nepřispěl a spíše jim ještě úředníci vrchnosti i státu komplikovali život. V kronice bošínského evangelického sboru jsou záznamy o tom, jak posílali úředníkům křinecké vrchnosti: direktorovi, hofmistrovi a důchodnímu po dvou librách drahé kávy a cukru, prvnímu ještě telátko a druhému vejce, aby jim roku 1787 projednali stavbu modlitebny s farou a schválili žádost o levné stavební dřevo z panských lesů. Pět let se muselo na sedm set členů sboru scházet při nedělních kázáních postupně v největší selské stodole v Mečíři, Bošíně a Sovenicích a vzdělaný maďarský pastor s rodinou musel deset let brát za vděk skromným ubytováním jako po-druh na statku.

Patent císaře Josefa II. o náboženské toleranci zlepšil předchozí možnosti pro to, aby se v obci usídlilo i několik rodin podnikavých Židů. Předtím se izolované rodiny vyskytovaly pod ochranou vrchnosti většinou jen v jejích sídlech. Z knihy dekretů panství Dětenice se dovídáme, že ve Mcelích byl tzv. chráněný panský Žid již roku 1726. Přítomnost Židů v obci v letech 1766 a 1771 dokládá i gruntovní kniha. Židovský nájemce Witlieb je v panské palírně v dolním dvoře uváděn roku 1785. Od roku 1793 žila v obci rodina kramáře Pollaka z Dětenic a rodina podomního obchodníka Chitze. Asi kolem roku 1825 přichází z Dětenic nový nájemce panské palírny, výčepu a draslárny (výroby potaše z dřevěného popela) Izák Nohel s rodinou a usazuje v nové panské vinopalně v čp. 94 na návsi. Jeho syn Eliáš koupil o čtvrt století později největší statek ve vsi v čp. 25. Po roce 1820 si Pollakové v pronajaté části domu kupce Jana Petrtýla v čp. 75 přímo proti faře otevírají koloniál a provozují sklenářskou živnost. V polovině předminulého století tak žilo ve Mcelích ve stovce popisných čísel 564 katolíků, 24 evangelíků a 12 izraelitů. Tím byla narušována předchozí náboženská jednolitost.

K podpoře katolické zbožnosti byla roku 1832 z iniciativy mladého faráře Rennera umístěna do Velkého kouta socha sv. Jana Nepomuckého. Tak se i mcelská náves podobně jako tisíce jiných nejen v Čechách dočkala sochy tohoto barokního mučedníka, který byl o sto let dříve svatořečen mj. i za účelem překrytí vzpomínek na husitského jmenovce. Původní socha byla po 56 letech vyměněna za větší. V roce 1832 byla obdobná socha umístěna i na návsi v přifařených Studcích. Její zdobný empírový sokl je stejně jako ve Mcelích umělecky hodnotnější než vlastní ztvárnění světcovy postavy. To novodobí zloději nevěděli, a tak ve Studcích nyní zůstal alespoň hodnotnější sokl.

Ještě před umístěním sochy barokního světce se nový mladý farář počátkem července 1826 uvedl ve farnosti zorganizováním třídenního procesí v rámci papežem vyhlášeného odpustkového milostivého léta. Za velké účasti až 800 lidí tehdy farníci putovali ze Mcel postupně do okolních kostelů na Loučeň, do Bošína a do Žitovlic. Účastníci získali odpust-ky a nepřítomnost se musela odčinit do 15 dnů svatou zpovědí v kostele. Místní učitel zajišťoval hojnou účast dětí školou povinných a rychtář s konšely a šafářem ze dvora se zase starali o dobrou organizaci s předříkáváním modliteb, předzpěvováním litanií a no-šením korouhví. O tři roky později byl mcelský konšel a pozdější rychtář Antonín Koch v Praze přítomen velkolepých osmidenních oslav stého výročí svatořečení Jana Nepomuckého a do obecní kroniky o tom poznamenal, že tu počestnost a slávu sterou vypsat nemůže neb se zamyslel, že už snad není v nebi lepší.

I v místním kostele byl sv. Janu Nepomuckému věnován postranní oltář, který spolu s dalšími dvěma oltáři, kazatelnou a křtitelnicí vytvořily citlivé ruce místních a přespolních řezbářů většinou po roce 1790 a tak vyzdobily strohý gotický interiér. Nenechavé ruce porevolučních svatokrádežníků ho však dvakrát obraly o mnohé zdobné detaily, zejména o drobné hlavičky a postavičky barokních andílků. Neunikl jim ani motiv Janova křtění Ježíše z dřevěného víka křtitelnice, ani Beránek Boží z hlavního oltáře sv. Václava. Některé další sochy a ozdoby byly proto raději ukryty v bezpečí biskupského depozitáře a vnitřek kostela proto nyní vyhlíží podstatně méně útulně.

Dřevěné vybavení kostela i jeho umělecké zpracování však závisely na omezených finančních příspěvcích od majitele deskového statku a na občasných sbírkách mezi místními a přespolními farníky. Až na krátkou éru Boos-Waldecků v letech 1859-1869 byl vždy mcelský kostel ve stínu sídelních panských chrámů v Rožďalovicích, Osenicích a na Loučeni. Na druhou stranu tím byl uchráněn před možnými barokními zásahy a uchovaly se jeho původní gotické rysy, citlivě doplněné při obnově po roce 1630. Clam Gallasové postavili roku 1777 budovu fary, podnikavý Wimmer měl jiné zájmy a Wessenbergův šetrný tchán a správce přednostně upravoval dětenický zámek a do vzdálených Mcel investoval jen s výhradami. Jako patron kostela zajistil roku 1822 v Praze odlití druhého menšího zvonu jménem Vojtěch, zabaveného za první světové války, a roku 1824 s výhradami poskytl novou budovu pro školu farnosti. Interiér mcelského kostela byl vybaven novým hlavním oltářem roku 1790 po příchodu prvního stálého faráře a celkové opravy se dočkal až roku 1825. Tehdy zaplatila vrchnost výměnu dřevěného stropu a dlažby, farníci uhradili opravu lavic a vybudování nové větší varhanní kruchty s přístupem po venkovním schodišti.

Ještě jedna událost výrazně přispěla k oživení duchovních aktivit v obci. Byl to malý požár v kostele 19. srpna 1834. Od nezhašené svíčky po ranní mši ohořel postranní oltář sv. Anny natolik, že musel být na čas nahrazen křížem a posléze novým oltářem Panny Marie Růžencové. Oheň zničil kostelní lustr a jeden obraz ze souboru křížové cesty, jež byla za peníze farníků zhotovena v Mnichově Hradišti a farářem vysvěcena roku 1828. Poškozeny byly i varhany na novém, dřevěném patře kruchty, vybudované roku 1825. Ta byla blíž k oltáři než nyní, protože kostelní loď ještě nebyla prodloužena o západní přístavbu. Varhany byly natolik poškozeny, že musely být roku 1836 nahrazeny novými, jež stály 600 zl. v šajnech a platila je vrchnost.

Při požáru kupodivu zůstala neporušena malá dřevěná soška Madony, umístěná ve skleněné vitrínce na stěně mezi zničeným oltářem a varhanní kruchtou. Skla v severním okně nad vitrínou přitom popraskala, varhany se rozklížily a byly poškozeny natolik, že roku 1836 musely být nahrazeny novými. Proto se začalo mluvit o zázraku a uvedená barevná soška Panny Marie Mcelské se stala předmětem zvýšeného zájmu věřících nejen z farnosti. Nevíme, kdy byla tato lidová dřevořezba Bohorodičky s korunou a žezlem Nebeské královny, držící v levé ruce malého Ježíška, v kostele umístěna. První doklad máme až z roku 1783, kdy se její cenné votivní mince a šperky poprvé staly předmětem svatokrádežného zájmu zlodějů. Madona totiž byla již dříve v kostele uctívána a obdarovávána prosebnými či děkovnými mincemi a šperky. Podruhé byla okradena roku 1830. Roku 1859 se z prodeje 12 votivních mincí Madony uhradila část nových kněžských rouch. Při krádeži v kostele roku 1991 zmizelo Jezulátko a neúplná soška je nyní uložena v bezpečí depozitáře litoměřického biskupství.

Osobnost Kristovy matky Marie jako prosté ženy z lidu a přitom slavné Bohorodičky a Nebeské královny zaujímala mimořádné místo ve stupnici hodnot a morálních autorit evropské společnosti brzy po nástupu křesťanství a v našich zemích zejména během protireformace. Tak např. i běžná přísaha vesnického rychtáře začínala koncem 17. století i na Nymbursku při nástupu do úřadu těmito slovy: "Já X. Y. přísahám Pánu Bohu všemohoucímu, blahoslavené rodičce Boží, nejčistotnější Panence Marii a všem milým svatým, též vysoce urozenému pánu, panu ..." Problematika trvalého panenství, neposkvrněného početí a svatořečení Bohorodičky však později rozdělila křesťany. Vyhroceným projevem lidové mystiky pak byla četná mariánská zjevení, spojovaná se zázraky. Z nich byly papežským úřadem dosud uznány pouze francouzské Lurdy z roku 1858 a nedávno i portugalská Fatima z roku 1917. Dalších osm zjevení z let 1830-1933 bylo uznáno místními biskupy nebo je církevními představiteli různě tolerováno. Několik set mariánských zjevení či vidění však nebylo uznáno ani tolerováno. Mnohá z nich byla úředně potlačována, protože byla pojímána jako nezvládnuté a společensky obtížné projevy lidské fantazie, citových frustrací pubertální mládeže, psychických úchylek a různých posedlostí, halucinogenních látek či psychické manipulace s labilními jedinci. Mezi stovkami nepřijatých zjevení se nachází i téměř zapomenuté viděním tří mcelských děvčátek z roku 1849.

Vše se tehdy točilo kolem tří dívek ve stáří 12, 11 a 9 let. Nacházely se tedy ve věkové kategorii, na kterou se podle dobových zákonů a společenských norem vztahovala vzdělávací povinnost od 6 do 12 let a částečná trestní odpovědnost od 8 do 14 let. Dosažení dospělosti v 15 letech bylo spojeno s plnou odpovědností, ale právní způsobilost pro uzavírání sňatků a přebírání majetku nastávala až dosažením plnoletosti ve 24 letech.

Obě starší dívky byly psychicky traumatizované úmrtím matky a měly shodné jméno Františka. Nejstarší Plachá byla hodnocena jako přívětivá, inteligentní, vnímavá a velice vcítivá. Narodila se roku 1837 v největším celolánovém statku čp. 25, v němž od roku 1665 hospodařili potomci starého rodu Petrtýlů, pocházejícího z Dětenic. František Petrtýl roku 1826 po dovršení plnoletosti ve 24 letech převzal statek od otce Jiřího a vzal si za ženu stejně starou Annu Beránkovou, dceru chalupníka z Rostkova u Mnichova Hradiště. Svatební obřad se konal v osenickém kostele, protože nevěstin bratr Václav byl od roku 1818 farářem na této hlavní faře dětenického panství a mladší sestru tak náležitě zabezpečil. Po roce se jim narodila dědička gruntu Anna Kateřina, ale pouhé dva roky po svatbě mladý hospodář náhle umírá na horkou nemoc.

Vdovu však zanechal s outěžkem, proto byl za pomoci bratra faráře a s přispěním pan-ských úředníků na jeho místo rychle zaopatřen nový manžel a hospodář pro velký sirotčí grunt. Byl jím teprve sedmnáctiletý Jiří Plachý, syn chalupníka z Vestce z poděbradského panství královské komory. Jeho matkou byla říšská Němka Kateřina Linger z Köningu. Přitom došlo k porušení hned několika zvyklostí. Vedle tradičního obyčeje ročního smutku to byl požadavek, aby se vdova znovu vdávala nejdříve po 6 měsících a pokud byla tě-hotná, tak až po porodu. K tomu bylo třeba stihnout trojí povinné ohlášky v měsíci před svatbou, nebo si vyžádat úřední souhlas mít je jednou za třikrát. Přes to všechno se podařilo provdat mladou těhotnou vdovu do šesti měsíců od úmrtí hospodáře a přitom ještě měsíc před narozením pohrobka Kateřiny.

Velký sirotčí statek byl poslední nerozdělený z 5 lánových gruntů ve vsi a patřilo k němu 21 ha polí a 2 ha luk. Plachý tam mohl hospodařit jménem sirotka a zákonné dědičky Anny Petrtýlové až do její zletilosti roku 1850 a pak měl nárok na odměnu a výměnek. K osobnímu zájmu faráře Beránka se tak přidružil i zájem panského úřadu, protože do zrušení poddanství byl největší grunt ve vsi ostře sledovaným zdrojem potažní i pěší roboty, státní daně a církevního desátku. Kromě Františky, porodila vdova Plachému ještě 4 děti, z nichž přežila pouze starší Marie. Oba synové zemřeli brzy na psotník a další dcera hned po narození. Nedlouho po sedmém porodu roku 1840 umírá Plachému žena na zápal plic v 37 letech.

O pět let později dochází na statku k několika významným událostem. Nejprve na konci června 1845 značně vyhořel, ale vyplacená pojistka od solidní terstské pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurta umožnila rychlou obnovu. Proto se již v polovině července 1845 mohla celkem nerušeně v Osenicích vdávat osmnáctiletá dědička Anna Petrtýlová. Věrnost až do smrti slibovala poněkud obstarožnímu, leč movitému mládenci, osmatřicetiletému mlynáři Tobiáši Horáčkovi z městečka Střevač na panství Veliš – Vokšice. Zprostředkování faráře Beránka dokazuje nejen to, že se slavná svatba nekonala proti zvyklostem ve farnosti nevěsty, ale byla vypravena z osenické fary. Na osenické faře byla rovněž sepsána svatební smlouva, v níž velebný pan farář zastupoval nezletilou nevěstu a bedlivě dohlížel na její práva. Jednalo se totiž o značné nemovité majetky. Ženich přebíral od otce k dědičnému užívání a svobodnému vládnutí mlýn s hospodářstvím ve Střevači čp. 16 v hodnotě 2 400 zlatých ve stříbře. Z toho měl vyplatit sestrám 1 960 zl. a otci kromě výměnku v devítiletých splátkách 440 zl. Mimo to ženich jako dědičný držitel převzal ještě zakoupené chalupnické hospodářství ve Střevači čp. 12 v ceně 1 429 zl. stříbra. Nemovitý majetek nezletilé nevěsty jako dědičky dědičně zakoupeného mcelského statku byl rychtářem a konšely roku 1832 oceněn na 2 443 zl. Z toho mělo náležet vlastní sestře Kateřině 1 000 zl., nevlastním sestrám Františce a Marii Plaché po 302 zl. a stejná částka byla určena i pro otčíma Jiřího Plachého. V pečlivě sepsané svatební smlouvě se farář Beránek náležitě postaral nejen o nároky svých neteří, ale i o zachování stejných práv bohaté nevěsty. Bylo stanoveno, že veškeré majetky manželů budou po svatbě tvořit společné jmění. Protože nevěsta mohla převzít svou část až po dosažení zletilosti v březnu 1851, byly součástí smlouvy též podrobné a složité podmínky pro dělení společného majetku pro případ jejího úmrtí před tímto datem. K tomu nedošlo a přes značný věkový rozdíl manželé Horáčkovi zplodili do 20 let šest dětí, z nichž druhorozený syn Antonín převzal mlýn s gruntem a byl ve Střevači zvolen starostou.

Svatební smlouva Tobiáše Horáčka a Anny Petrtýlové uvádí u majetku nevěsty pouze statek ve Mcelích. Proto je možno označit za mylný zápis v osenické matrice sňatků, kde je nevěsta označena jako dědička statků ve Mcelích a v Bystřici u Libáně. Tam se totiž přiženil a hospodařil její strýc Tomáš Petrtýl. Ten byl v obci rychtářem a majitelem chalupnického gruntu s hospodou v čp. 10. Narodil se ve Mcelích v čp. 25 roku 1796 jako pátý syn sedláka Jiřího Petrtýla, který měl celkem 10 dětí, z toho 8 synů. Statek byl určen pro předposledního Františka, otce Anny, a proto Tomáš využil příležitosti a výhodně se roku 1813 přiženil do Bystřice. S dědičkou gruntu Annou Bártovou tam zplodil 8 synů a 1 dceru a tím založil známou větev početného rodu Petrtýlů. Z ní se pobytem v USA a četnými slavnými návraty proslavil především nejmladší syn Antonín, narozený v Bystřici roku 1830 a výstižně přezdívaný Amerikán.

Pět let po smrti ženy se Jiří Plachý, hospodařící nadále se dvěma vlastními a dvěma nevlastními dcerami ve Mcelích na velkém sirotčím statku čp. 25, oženil podruhé. Ve věku 34 let si v září 1845 bral chudou, leč svěží devatenáctiletou Annu Rybínovou. Ta pocházela z nedalekých Pojed na rožďalovickém panství a již řadu let žila s rodiči a četnými sourozenci v malém domku čp. 48 na mcelské návsi, kde bývala první škola. Poněkud nezvyklé bylo, že nevěsta pocházela z evangelické rodiny a musela se zříci víry svých předků, což tehdy nebývalo běžné. Výhodná nabídka hospodyně na statku to nejspíše překonala. Přitom je zajímavé, že v domku Rybínových jsou v matrice uváděna i narození sedmi dalších dětí Plachého až do roku 1858. Tam také s manželkou bydlel, když roku 1850 předal statek dědičce Anně v té době již Horáčkové. V letech 1859-1865 se Plachému a jeho druhé ženě ještě ve Mcelích narodily dvě děti v čp. 86 a 50, ale poté stopy jejich pobytu v obci končí a máme zprávy jen o některých jejich dětech.

Z prvního manželství Plachého se sestrou osenického faráře Beránka přežily kojenecké nemoci jen dvě sestry, starší Marie a mladší Františka. Ta byla ve Mcelích jednou z aktérek zázračného příběhu. Přitom musela být ovlivněna tím, že již ve třech letech přišla o matku a v osmi získala mladou macechu, o kterou se otec patrně zajímal víc než o dcery z předchozího manželství. Mladá macecha přitom pocházela z duchovně odlišného evangelického prostředí. Ve velkém statku tedy s malou Františkou žili vesměs cizí lidé a možnost útěchy u vlastních prarodičů byla nedostupná, protože žili ve vzdáleném Rostkově u Mnichova Hradiště a Vestci na Poděbradsku. Před smutnou realitou se proto traumatizované děvče nejspíše uchylovalo v modlitbách k mrtvé mamince a vítalo i občasné návštěvy u přívětivého a chápavého strýce na osenické faře.

Druhá z trojice dívek Františka Fryčová se narodila v Jíkvi roku 1838 jako osmé dítě starších rodičů. Hospodařili tam v domku čp. 71, k němuž bylo při raabizaci ronovského panství roku 1781 přiděleno do dědičného nájmu 6 měřic (1,14 ha) panských polí a 1 měřice louky. Tato tzv. familie stačila stěží uživit početnější rodinu hospodáře, který ještě musel platit vrchnosti roční činži za půdu, dům a robotu ve výši 13 zl. 12 kr. ve stříbře. Za malé hospodářství Fryčovi postupně v letech 1838-1840 zaplatili předchozím držitelům 754 zl. stříbra, přičemž si 200 zl. vypůjčili na hypotéku. Nedlouho před tím žila početná rodina Fryčů v panském ovčíně Na hájích ve Mcelích, kde byl Josef Fryč asi do svých 35 let zaměstnám jako mistr ovčácký. Jeho otec František tam předtím působil rovněž jako polní mistr a v osenickém ovčíně pracoval nejspíše bratr Jan Fryč. Povolání panského ovčáka bylo tehdy dosti vážené a slušně placené. Proto nemůže překvapit, že se Josef Fryč oženil s Barborou, dcerou půlsedláka Vecky z Dětenic. Důvody poměrně předčasného odchodu početné rodiny ze mcelského ovčína do domku v Jíkvi nejsou známy. Mohly přitom působit začínající souchotiny, na které Josef Fryč roku 1852 ve věku 52 let zemřel. Spíše však to způsobilo epidemické onemocnění ovcí a koz, které si roku 1832 v mcelském ovčíně vynutilo likvidaci tisícihlavého stáda. S obnovou jejich chovu se pak nějaký čas vyčkáva-lo. Fryčovi byli ve Mcelích ještě roku 1835, kdy se jim tam narodilo sedmé dítě, dcera Marie. Františka se narodila již v Jíkvi roku 1838.

I po odchodu do Jíkve Josef Fryč patrně platil ve Mcelích za váženou osobu. O tom svědčí skutečnost, že Františka, narozená již v Jíkvi a příslušná tudíž k faře v Hrubém Jeseníku, byla křtěna ještě ve Mcelích. V matrice je zdůrazněno, že byla pojmenována po sv. Františce Římské. Protože v rodině přežil jen jeden syn jako nositel otcova jména, dostalo se až s Františkou na jméno po dědovi ovčákovi. Zajímavé rovněž bylo obsazení kmotrů. Závazky hlavní kmotry (levans) totiž na sebe brala manželka půlsedláka Maršálka z čp. 17 a druhým kmotrem (testes) se stal konšel a budoucí rychtář Antonín Koch. Levans tehdy přebírala nepsaný morální závazek poskytnout dítěti nezbytnou péči, pokud by ztratilo rodiče.

Když se Fryčům v Jíkvi roku 1840 narodilo ještě deváté dítě, dcera Rozárka, měla při křtu v jesenickém kostele sv. Václava oba kmotry rovněž ze Mcel, a to dceru chalupníka Kubína z čp. 19 a movitého kupce Petrtýla z čp. 75. Oba svou účast potvrdili třemi křížky. K tomu všemu je možno ještě poznamenat, že u polních mistrů neboli panských ovčáků, lidí stěhovavých, zkušených a vnitřně svobodných, se často projevovaly odlišné přístupy k tehdejší státní katolické věrouce. Těmto individuálním samorostům mnohdy nevyhovovaly ani omezené mantinely tehdy tolerovaných evangelických církví. Proto se někdy uchylovali k nepovolených tajným sektám, jako byli např. deisté. Tuto možnost nemáme sice u otce nebo děda malé Františky prokázánu, ale ani vyloučenu. Můžeme ji pouze vzít v úvahu jako jednu z eventualit, které mohly ovlivňovat dětskou psychiku a její projevy. Posuzováno podle úředních matrik, byla početná rodina ovčáka Fryče katolická.

Malé hospodářství nestačilo rodinu uživit a tak si Fryčovi brali ještě na byt podruhy a v nevelkém domku se pak tísnilo i několik rodin. Starší sourozenci se proto museli rychle osamostatnit. Šest let po devátém porodu zemřela v Jíkvi Barbora Fryčová na úbytě ve věku 48 let. Otce trápily nejen souchotiny, ale patrně i ztráta váženého povolání ovčáka. Asi hledal zapomnění v hospodských neřestech, protože nesmlouvavé zápisy v pozemkových knihách dokládají, že v letech 1841-1847 vzrostly dluhy váznoucí na malé nemovitosti z původních 200 na 806 zl. Mezi 9 věřiteli je uváděn nejen mcelský chalupník Říha s 80 zl., ale i chudý kantor Macál s 54 zl. Když zaknihované dluhy překročily kupní cenu hospodářství, jehož byl Fryč pouze dědičným nájemcem, došlo k zákroku vrchnosti jako majitele. Většina dluhů byla uhrazena z prodeje hospodářství jinému držiteli a nemocný vdovec mohl mluvit o štěstí, že mu byl ponechán skrovný výměnek. Zahrnoval příděl obilí, komoru k bydlení a chlívek pro kravku. Pro četné potomky nic nezbylo a tak se starší děti musely při hledání obživy postarat o mladší sourozence. Syn Josef se v Jíkvi živil zedničinou a dcera Anna tam sloužila na statku. Roku 1849 jí brzy po porodu zemřel nemanželský syn Josef. Další dcera Kateřina hledala obživu ve Mcelích. Do její péče se dostala malá Františka. Žily spolu v početné rodině obecního hrobníka Václava Vokála a Doroty rozené Maršálkové ze Mcel čp. 42 v malém domku čp. 49 na návsi hned vedle stavení nevlastních evangelických prarodičů Františky Plaché. Domek byl postaven na pozemku sousedního Koubkova půlstatku čp. 80 a Vokálovi za to museli Koubkovým platit roční úrok 36 kr. a k tomu jim o žních poskytovat 4 dny ruční práce jednou osobou.

Kateřina Fryčová měla ještě za svobodna s jedním ze 3 synů manželů Vokálových Jiřím nemanželského syna Josefa. Teprve 11 měsíců po jeho narození se koncem roku 1848 konala svatba. Nevěstě bylo 21 a ženichovi 26 let. Další syn Vokálových Jan, narozený 1824, se živil krejčovinou. V červenci 1848 se v místním kostele oženil s Annou Lonkovou, nemanželskou dcerou evangelické matky ze Mcel a s manželkou žil rovněž v domku rodičů. Společnou domácnost s nimi sdílela i sestra Anna Vokálová, která měla od září 1849 nemanželský outěžek neboli jako svobodná matka byla v jiném stavu, což byl v té době a zejména na vesnici značný poklesek. Bez ohledu na morálku ale v té době počty nemanželských dětí rostly. Na vině byly bláhové snahy státu omezovat počet nemajetného obyvatelstva byrokratickým komplikováním sňatků mezi chudými v letech 1815-1868. V této době bylo třeba k povolení sňatku složitě prokazovat příslušným vrchnostenským a poté obecním a městským úřadům plnoletost, mravnost, zbožnost, výši příjmů, zdravotní stav, bytové poměry a splnění vojenské povinnosti. Důsledkem těchto omezení byl růst nemanželských svazků i na venkově. V matrikách se to pak projevovalo vyšší frekvencí zápisů nemanželských dětí, což od poloviny století podpořilo i zrušení povinného uvádění otce.

Františka Fryčová byla od svých deseti let devátým členem početné domácnosti Vokálových, k jejímž členům mohli mít kvůli hrobnickému řemeslu a nemanželským vztahům někteří sousedé a osadníci zvláštní vztah. Bez ohledu na příbuzenský poměr si malá Františka musela poskytovanou stravu a byt tvrdě odpracovat jako chůva sestřina dítěte a děvečka pro všechno. Na školu jí přitom mnoho času nezbývalo, a tak byla téměř negramotná. Jako osmé dítě vyčerpané matky asi neměla nejpevnější zdraví, o čemž patrně svědčí méně konkrétní údaj, že byla složité postavy. Na tom se podílela nejspíše též nevhodná strava a pracovní přetěžování.

Trojici dívek uzavírala nejmladší Kateřina Halšová, dcera majetného sedláka z čp. 47 a druhého mcelského radního Jiřího Halše, narozená roku 1840. Ta své starší kamarádky většinou jen napodobovala a doplňovala a v případě sporů někdy vystupovala jako prostředník. Měla prý povahu mírnou, leč soudnou a byla dost energická, protože její otec v obci něco znamenal a doma musela obstát proti třem starším bratrům a jako pomocnice při péči o mladší sestru a bratra.

Vše začalo velice nenápadně jako nevinná dětská hra. Podle starého zápisu měly první vidění Fryčová s Halšovou. Pečovaly společně o tři malá děcka: čtyřletou setru Halšové Annu a ročního bratra Františka a o synovce Fryčové, půldruharočního Josífka. Vše se prý událo ve středu na sv. Prokopa 4. července 1849 kolem 10 hodiny dopolední. Dobový zápis si však poněkud protiřečí, když zároveň tvrdí, že to bylo 9 dnů před svátkem Navštívení P. Marie (2. července). Tím by se datum události měnilo na 23. června.

Pokud tento rozpor pomineme, pak daného dne byly dívky se svěřenými mrňaty v horní části návsi na Stádništi a zabývaly se tam oblíbenou hrou s 5 kamínky, což byla patrně obdoba hliněných kuliček. Tehdy tam ještě nebyly žádné stromy, stála tam stará obecní kůlna pro ruční požární střídačku a šatlavu pro tuláky a opilce. Voda z Předníku tam přitékala do bahnitého požárního rybníčku. Velké prostranství stále sloužilo jako ranní a večerní shromaždiště dobytka před odchodem na společnou pastvu a po příchodu z ní. V nejvyšší památné části, kde se vždy osadníci scházeli, aby od rychtáře či panského drába vyslechli důležité úřední zprávy, obec teprve nedávno postavila kamenná Boží muka na místě starého dřevěného osadního kříže.

Při hře uslyšela Fryčová jakoby za zády tichý hlas, který ji neustále vybízel, aby se s dětmi vydala až za velkou zahradu s rybníkem u statku čp. 18, který tehdy patřil Férům. Doslova říkal: "Dítky, jděte za Férovou zahradu za kostel!" Na tato opuštěná místa u východního okraje hřbitova děti většinou samy nechodily. Dívky překonaly přirozený strach a vydaly se tam i s mrňaty. Dokonce si tam začaly zase hrát s kamínky. Přitom měly obě dívky společné vnuknutí, jako by je tichý hlas za zády vyzýval, aby se vkleče pomodlily k Ježíši jako v kostele třikrát Otčenáš, třikrát Zdrávas Maria a jednou Věřím v Boha.

Při další hře pak uslyšely od zámeckého svahu silnou ránu, jakoby něco těžkého spadlo na podlahu v nedaleké Férově stodole. Když se Halšová ohlédla, spatřila krásnou mladou paní. Vzápětí ji uviděla i Fryčová s dalšími dětmi a společně ji později popsaly následovně: Byla prostřední postavy, podoby dospělé dívky, bílé pleti s růžovými líčky. Měla jasně zelené dlouhé šaty se zástěrkou. Kaštanové vlasy jí zdobila čelenková ozdoba z barevných pentlí, červených růží a bílé shrnuté roušky. Na krku měla červené korálky s mariánským medailonkem tzv. matičkou. Na obou zápěstích měla stejné korálky a na nohou černé lakované střevíce a bílé punčochy s ozdobným vzorem. V pravé ruce držela bílý kapesníček a růženec se zlatým křížkem.

Silná rána a nenadálé objevení neznámé osoby děti natolik vyděsily, že se rozplakaly a Paní (takto je označována i ve starém zápise o vidění) je musela utěšovat. Přitom jim říkala, aby se jí nebály, že není zlá. Při pohledu na růženec v její ruce se prý děti rychle uklidnily a všechna hrůza z nich spadla. Je zajímavé, že toto první vidění údajně měly nejen obě starší dívky, ale reagovali na něj i jejich tři malí svěřenci. Malému Josífkovi dokonce Paní podala nějaký pamlsek, když ji důvěřivě nazval tetou. Malá sestřička Halšové zase doma rodičům žvatlala, že viděla "hrozně krásnou paní". Ta se dětem nepředstavila, modlila se s nimi stejný sled i počet modliteb jako předtím za duše v očistci, poněkud teatrálně se bila v prsa se slovy "Bože buď milostiv mně hříšnici, Pán Bůh s námi a zlé pryč". Pak děti vedla na hřbitov k zádušnímu kříži, který byl roku 1841 postaven na místě, kam byly již roku 1817 uloženy všechny kosti ze zrušené hřbitovní kostnice. Tam se všichni opět modlili za duše v očistci a stejné modlitby ještě děti za doprovodu záhadné Paní prováděly před hřbitovem na příkré stráni nad silnicí a ještě i před farou. Tam se zas u tří kamenů modlily za zakletou duši člověka, pohřbeného prý v těchto místech (roku 1868 zde nechal nový zámecký pán hrabě Filip Boos-Waldeck vystavět kamenný podstavec s železným krucifixem).

Na tomto frekventovaném místě si již dětí všimli lidé, ale nikoho cizího s nimi neviděli. Od fary se děti na přání tajemné Paní vydaly nepohodlným svahem až k místu prvního setkání. Tam se s nimi návštěvnice rozloučila, zavázala je přísným slibem mlčení o sobě a 9 sdělených tajemstvích a vyzvala je, aby se po 9 dnů pětkrát denně v devítičlenné skupině modlily k Bohorodičce na uvedených 4 místech v okolí hřbitova, kostela a fary. Dala jim 9 záhadných kamínků a stejný počet tajemných růží a slíbila přijít za 9 dnů na slavnost Navštívení P. Marie. Devítka zaujímala i v dalším průběhu událostí úlohu magické číslice, vycházející z víry v existenci 9 kůrů andělských a navazujících 9 nebeských (kosmických) sfér v duchu v té době již překonané středověké astrologické a zeměstředné kosmologie. Rovněž v tehdy ještě známých praktikách lidové ochranné a léčebné magie byla devítka oblíbená. Kupříkladu před uhranutím mělo ochránit krávu omývání odvarem z 9 sladkých jabloní a z trávy z 9 mezí ve vodě z 9 studánek. Proti rozšířeným souchotinám měl zase pomáhat věnec uvitý z trávy z 9 mezí. Obdobně nebezpečné oubytě se u dětí zaháněly koupelemi v odvaru z trávy natrhané o půlnoci na 9 hrobech.

Lidová magie byla ještě do konce předminulého století podle výzkumů etnologů význam-nou součástí venkovské duchovní kultury. Uplatňovala se nejen v rámci lidového léčení lidí i hospodářských zvířat, ale i při mnoha pověrečných praktikách za účelem ochrany stavení, zvířat a úrody nejen před živelnými pohromami, ale i před rozmanitými zlými silami. Magické rituály měly přispívat k zajištění úrody a prosperity, umožňovat předvídání budoucnosti a získání i udržení lásky. Dosti dlouho se na venkově uchovával zvyk sypání zbytků od štědrovečerní večeře a velikonočního oběda na Boží hod pod ovocné stromy na zahradě. Přestože byl provázen křesťanskou modlitbou za úrodu, stále souvisel s vírou v existenci dobrých duchů země a dalších 3 elementárních živlů: vody, vzduchu a ohně. Úcta prokazovaná ovocným stromům a tradiční péče o starobylé památné stromy a mohutné keře černého bezu na dvorech gruntů byla projevem snah o udržení přízně tam přebývajících ochranných duchů země-gnómů. Z duchů dalších elementárních živlů byla obdobná úcta dlouho prokazována vodním nymfám a vílám při jarním (velikonočním) čištění a otevírání pramenů a četných studánek. Obojí totiž bezprostředně podmiňovalo prosperitu zemědělského podnikání, závislého na nevyzpytatelných rozmarech počasí. Obdobný zájem o přízeň ohňových salamandrů však byl již překrýván pojišťováním gruntů, využitím nehořlavé krytiny a zakládáním hasičských spolků. Duchové vzduchu už byli venkovanům prospěšní nejméně, protože čerstvé a zdravé povětří bylo na vesnici samozřejmostí, počínající industrializace to ještě nemohla narušit a k řešení potíží s počasím se nabízely církevní poutě a procesí.

Vraťme se však ke zjevení podivné Paní u mcelského hřbitova. Ta při odchodu dívky napomenula, aby již nehrály oblíbenou hru s kamínky, protože se prý pro dívky nehodí. Rozloučila se s dětmi pozdravem S Pánem Bohem, nechala si od nich políbit ruku a postupně se jim před očima zmenšovala až zcela zmizela. Děti z toho byly vyděšené a začaly ji hledat, až si oděv v trní potrhaly. Přitom uviděly neznámého starého žebráka v chatrném oděvu, ale s bílým pláštěm přes ruku. Ten je uklidňoval a sliboval, že pokud budou plnit uložené úkoly, Paní je zas navštíví. I on se dětem ztratil na stejném místě jako záhadná žena.

Poté byla do plnění uloženého úkolu oběma dívkami zapojena i kamarádka Františka Plachá spolu s dalšími sourozenci. Paní však již podle slibu za dětmi nepřišla a dospělí ještě nějakou dobu s úsměvem pozorovali, jak děti pěstují zvláštní samomluvu, často se na pustých místech a obtížně přístupných svazích kolem hřbitova modlí a dokonce přitom líbají hroby. Ve vsi se začalo šuškat, že hloupé děti viděly nějaké divné zjevení, které mohlo mít i nečisté úmysly. Přitom padla i slova, že to snad mohla být samotná Panna Maria. Podivné aktivity dětí s obavami sledovali rodiče i mnozí osadníci a nabádali je, aby raději neprovokovaly mocné duchovní síly. Po čase se vše uklidnilo, děti přestaly v určeném počtu vykonávat uložené úkony, protože žádné vidění již neměly a do počátku října se už nic nestalo. Fryčová a Halšová si o záhadné Paní často s Plachou vyprávěly a chodily se občas modlit na určená místa. Františka Plachá, která těžce nesla svou nepřítomnost u prvního vidění, pak byla několik týdnů u příbuzných, možná u strýčka faráře v Osenicích, kde jistě o událostech vyprávěla.

Po tradičním mcelském posvícení (první neděle po sv. Václavu) a následující Růžencové slavnosti (první neděle v říjnu) se Fryčové zjevila Paní stejného vzezření jako prvně, ale již v červeném plášti. Došlo k tomu 2. října za přítomnosti obou družek na místě, kde se zjevila poprvé. Nyní oslovila pouze Fryčovou, vytkla jí nedůsledné plnění předchozích pokynů a uložila dívkám další modlitby, vstup do růžencového spolku při kostele a nošení mariánského medailonku, který tehdy měla jen Fryčová. Kamarádky přitom viděly jen nějaké mihotání ve vzduchu a na zemi bosé šlépěje.

Hned příští neděli vstoupily dívky do farního růžencového spolku a koncem dalšího týdne obě starší požádaly pana faráře, aby jim po očistné zpovědi poskytl první svaté přijímání těla Páně při mši svaté v místním kostele sv. Václava. Tímto krokem se ale nejmladší Halšová dostala do vedlejší role, i když se všemožně snažila napodobovat jednání Fryčové. I potom byl však kontakt se zatím neidentifikovaným zjevením ještě nadlouho dopřán pouze malé chůvě Fryčové. Ta však dokázala obě kamarádky přesvědčit a udržovat v naději, že stejná milost jim bude také brzy dopřána.

Další vidění měla Fryčová 12. října opět v doprovodu obou dívek a na stejném místě u hřbitova až po splnění uložených úkolů a přijetí svátosti oltářní. Paní přitom naznačila, že bude přicházet častěji, pokud budou dívky pilně dodržovat její předchozí pokyny k modlení na určených místech. Druhý den silně sněžilo a dívky musely dlouho přemlouvat rodiče, aby je pustili ven. S pytli na hlavách se přesto vydaly do mrazivé vánice na hřbitov a tam se u zádušního kříže opět jen Fryčové zjevila Paní, ukrytá pod nápadné červené paraple. Zželelo se jí promrzlých dívek a vyzvala je, aby ji následovaly do hrobníkova domku na návsi. Tam však vešla až poté, co světnici na její výzvu, zprostředkovanou Fryčovou, kvapně opustila místní židovská návštěvnice. Paní se s dívkami usadila na peci a přitom se Fryčové představila jako Synáčka božího matička. Nadále si vymínila oslovení Královna nebes. Slíbila přicházet do domku častěji vždy o desáté dopoledne na čtvrt hodiny za předpokladu, že ji budou dívky poslouchat, v domě nebudou jiní lidé a místnost nebude znesvěcena návštěvami Židů. Později po andělovi dívkám vzkázala, že ve středu a v pátek přicházet nebude, protože má v nebi mnoho modlení. Zato se od 18. října nechávala doprovázet Ježíškem a andělem, mezi nimiž pak sedávala na peci.

Plaché po Fryčové vzkázala, že ji uvidí, až v její existenci uvěří i její evangeličtí spolubydlící. Tím byli míněni rodiče nové nevlastní matky, kteří žili hned ve vedlejším domku, malé Františce zakazovali mluvit o mariánských svátostech a nelibě nesli její účast při uvedených setkáních. Neukojená psychika nakonec zapracovala, "oko duchovní proniklo skrze oko tělesné" a traumatizovaná dívka se od počátku listopadu začala postupně zapojovat do vidění a přebírat iniciativu od Fryčové. Převyšovala ji nejen inteligencí, náboženským prožitkem, ale též původem z největšího statku a farním strýčkem. Tyto okolnosti měly velký význam i v hierarchii dětských vztahů. Nejmladší Halšová byla závislá na zprostředkování starších kamarádek, a proto se stávalo, že byla z účasti na setkáních s Paní a jejím doprovodem občas vyřazována. Ale i Plaché ještě nějaký čas trvalo, než mohla být při účasti na vidění rovnocennou partnerkou Fryčové. Bylo jí totiž neustále přes Fryčovou vzkazováno, že musí kvůli evangelickým příbuzným ještě prokazovat vytrvalost víry a že se musí k dané milosti protrpět.

Na 16 říjnových setkáních s nebeskými návštěvníky jí tak byla účast odepřena a teprve v pátek 26. října večer při společném modlení na hřbitově mohla s družkami spatřit na noční obloze pod úplňkem klečící a žehnající Madonu s doprovodem. Poslední říjnový den jí andělský posel slavnostně sdělil, že od dalšího dne jí bude dopřána milost komunikace s nebešťany při pravidelné návštěvě v domku. To se naplnilo, ale během 7 dalších setkání jí byla daná milost ještě odepřena. Takže z celkového počtu 36 zaznamenaných setkání s Paní během října a listopadu mohla být Plachá plně účastna jen na 12 a z toho 2 měla později sama u strýce na osenické faře.

Zvěsti o zázračném zjevování se rychle roznesly po okolí a od prvního listopadového svátku Všech svatých denně přicházely k domku zástupy zbožných poutníků i zvědavců. Trávily na malém dvorku i před domem na prostorné návsi drahný čas při modlitbách a zpěvu nábožných písní. Uvnitř byl z podnětu Paní dívkami již 20. října vybudován domácí oltářík, u něhož hrobník s rodinou v roli pečlivých opatrovníků přijímali peněžité i naturální dárky. Nabízeli za ně zjevením dotýkané papírové růže, svíčky, svaté obrázky a tištěné modlitby. Přitom však odmítali tehdy značně rozšířené nouzové papírové peněžní poukázky a potvrzenky nevalné kvality, zvané lidově můrky.

Vydávali je obchodníci a živnostníci ve městech místo nedostatkových stříbrných mincí, které si lidé v nejistých revolučních časech raději schovávali doma. Stát proto musel tolerovat nejen stříhání papírových zlatek na čtvrtky, ale i vydávání náhradních platidel soukromníky. Za tyto papírové nouzovky ručil pouze jejich vydavatel a proplácel je většinou zbožím pouze ve vzdáleném místě vydání (Dobrovice, Jičín, Mladá Boleslav, Nymburk, Poděbrady). Tím byly pro vesničany dosti nepraktické, neměli k nim důvěru, a proto je i mcelský hrobník odmítal a zdůvodňoval to prý tvrzením, že je v nebi nepřijímají. Žádným jiným dárkem však již majitelé domku jménem nebeských návštěvníků nepohrdli a vše pro ně pečlivě přebírali.

Aby doba setkávání dívek s nebeskými návštěvníky nekolidovala s průběhem mší v místním kostele, v neděli a ve svátek se návštěvy konaly již o deváté a Paní na ně přicházela v šatech barvy nebeské modři, zatímco ve všední dny nosila šaty červené. Tvář měla tak zářivou, že se jí vyvolené dívky nemohly dívat do očí. Z doteku jejích rukou usuzovaly, že je měla hebké a teplé jako mají lidé. Ježíšek byl velikosti tříletého dítěte s bělavými, dozadu sčesanými vlásky s koncovými kudrnami. Na hlavě měl zelenou trnovou korunu, kterou si při modlení odkládal. Nosil přepásaný oděv stejné barvy jako Paní, v ruce držel zlatý růženec, někdy měl zlaté střevíčky, jindy byl bosý. Anděl byl vyšší postavy než Ježí-šek, bělavé vlasy s koncovými kudrnami měl sčesané do strany na pěšinku a nosil dlouhé přepásané roucho se zapínáním vzadu na háčky. Nebeští návštěvníci se po příchodu dlouze s dívkami modlili u domácího oltáříku stejným způsobem jako s knězem v kostele a pak spolu setrvali na lavici u pece v důvěrném hovoru tak jako matka s vlastními dětmi. Pro citově vyprahlé dívky, zejména pro obě starší bez matky, to musel být balzám na duši. Paní je hezky oslovovala, byla k nim vždy laskavá, a proto se děvčata na setkání vždy velmi těšila.

Stovky návštěvníků byly rovněž dobrodiním pro mnohé místní i přespolní živnostníky a podnikavce. Na své si přicházeli zejména pekaři, řezníci, cukráři, hostinští, vinopalníci a samozřejmě rozliční kramáři. Ospalá ves se šesti sty obyvateli začala praskat ve švech jakoby prožívala permanentní pouť. Narychlo se otvíraly provizorní výčepy a prodejny. Rovněž se začaly organizovat sbírky na stavbu mariánské kaple a je celkem pochopitelné, že mezi prvními dárci figurovali oba místní židovští podnikatelé, kupec a sklenář Filip Pollak a lihovarník a krčmář Eliáš Nohel, s tehdy nemalou sumou 100 zlatých v nedostatkových stříbrných mincích. Pollak tehdy měl svůj koloniál a sklenářskou dílnu v domě kupce Jana Petrtýla v čp. 75 naproti faře. Majitel domu byl bratrem zemřelého hospodáře ze statku v čp. 25 a uvedený dům mu byl postaven v rámci dědického vypořádání roku 1820. V době zázračných událostí tam byl pohotově otevřen výčep, který byl vrchnostenským úřadem tolerován pod označením výdejna panského dětenického piva. Pod stejným označením byla nová hospoda roku 1850 schválena okresním úřadem, a to i přesto, že představenstvo obce bylo proti z důvodů nevhodné blízkosti fary a kostela. Majitel domu proti tomu předložil oběžní list s písemným souhlasem faráře Rennera a mnoha vážených sousedů i běžných osadníků. Představený Koch k tomu do kroniky výstižně poznamenal, že si pan farář již nemá právo někdy příště stěžovat, až mu ochlastové budou křičet pod okny. Eliáš Nohel měl pronajatu panskou vinopalnu s výčepem lihovin v prostorném pod-sklepeném domě čp. 94 na návsi, kde s početnou rodinou též bydlel.

S růstem zájmu a popularity zázračných událostí se však stále častěji a důrazněji ozývaly kritické hlasy, vyčítající vrchnostenským, státním i církevním úřadům nezájem o prošetření celé záležitosti. Přitom si notné polínko přiložila i Božena Němcová s manželem Josefem, jejichž rodina bydlela v Nymburce od července 1848 do února 1850. Němec přinášel domů podrobné zprávy z četných pochůzek po vsích v roli obávaného komisaře finanční stráže, k němuž se opatrní sedláci chovali jako kdysi k výběrčím daní. Paní spisovatelka, která si v dopisech přátelům stěžovala na nepřístupnost polabských venkovanů, zajížděla spíše jen na okolní evangelické fary, patrně i do blízkého Bošína. Její návštěva ve Mcelích není doložena, nemůžeme ji však vyloučit.

Manželé Němcovi dávali nejen při posuzování mcelských událostí až příliš najevo své volnomyšlenkářské a protikatolické postoje. To se projevovalo i v jejich zprávách, které anonymně nebo pod značkou N. N. či Kašpar posílali Karlu Havlíčkovi do opozičních pražských Národních novin. Přitom si vyřizovali osobní účty s vlasteneckým nymburským děkanem a vikářem Antonínem Zychem. Ten se podobně jako jemu podřízený mcelský farář držel stranou a události pouze sledoval. Farář Josef Alois Renner na to vše nebyl sám, část povinností mohl přenášet na mladého, zbožného a v obci oblíbeného kostelníka Josefa Baldu, jinak mistra kolářského z čp. 21. Ten si nenechal ujít žádnou událost spojenou s viděním, poskytoval o tom na faru podrobné reference a ještě si vše pečlivě zapisoval. Díky tomu mohl být později vypracován podrobný záznam událostí.

V novinách byla mcelským událostem věnována značná pozornost a autorství Němcových u četných anonymních zpráv, označených "z Boleslavska" nebo "z okolí Mcelského" mohlo být jen částečné. Psalo se v nich o jezuitských kejklech, rouhavém podvodu, nezájmu úřadů o jeho vyšetření a požadovalo se vypátrání a potrestání původců. Z druhé strany se též vyskytovaly výhrady, že si děti přisvojují roli kněze jako povolaného prostředníka mezi lidmi a bohem a tím tupí víru. S tím polemizovaly hlasy, že i hloupé selské děti mohou být vyvoleny jako nezkažení hlasatelé božího poselství. Zároveň došlo i k fyzickému napadení dívek při jejich pravidelném obchůzkovém modlení kolem hřbitova. Nějaký zakuklenec je tam přepadl, zmlátil a prohnal roštím, takže se vrátily s modřinami a potrhaným oděvem. Proto začala být všeobecně pociťována potřeba nějakého konkrétního důkazu.

Za této situace byla počátkem listopadu nebeskými návštěvníky na děti seslána svatá nemoc ve formě téměř každodenních večerních vyčerpávajících záchvatů, při nichž se dívky s údajnými bolestmi v břiše bez hlesu svíjely na zemi. Tyto projevy byly zprvu kratší, ale brzy se ustálily na době dvou hodin. Již 3. listopadu zvěstoval Ježíšek Fryčové a Halšové, že jim nastane utrpení, aby se úplně očistily a obětovaly za hříchy duší v očistci, žijících bezvěrců a jinověrců i za přijetí Plaché. Ta se opět i do této nemoci mohla zapojit až později, aby se tak protrpěla k největší poctě, jíž bylo dovolení sedět po boku nebeských návštěvníků na peci.

Záchvaty dívek obvykle propukaly za přítomnosti mnoha diváků během večerních lidových pobožností v malém domku Vokálových. Pečliví opatrovníci přitom dívkám na kouscích homolového cukru podávali žaludeční Hoffmannské kapky, aby zmírnili jejich utrpení. To byl dříve velice oblíbený a rozšířený domácí prostředek proti nevolnosti, nadýmání i jiným potížím s obsahem čistého lihu a narkotizačního éteru. Prodával ho i místní židovský kupec Pollak. Se souhlasem Královny nebes a ke cti 9 kůrů andělských si dívky brzy vymohly zvýšení podávaných dávek ze tří na devět kapek. Protože jejich záchvaty začaly připomínat obávanou posedlost, povolali ustrašení rodiče k dětem pana faráře. Ten se sice zdráhal, ale nakonec vyhověl. Dívky mu předvedly obraznou scénu ukládání anděla do postele a pak se bez hlesu dlouho svíjely na podlaze. Kněz dlouho mlčky přihlížel a při odchodu pouze dívky napomenul, aby pilně vykonávaly požadavky vyšší moci.

Pádný důkaz existence zázračných zjevení však stále chyběl. Dívky proto neustále prosily nebeské návštěvníky o jeho poskytnutí. Místo toho mohly pochybovačům nabídnout opět jen další vidění, které měly na noční obloze po večerních záchvatech. Tak např. tam viděly tři rakve nebo tři ohnivé sloupy. Tento úkaz byl ve Mcelích skutečně pozorován jako mimořádné zrcadlení polární záře již 7. ledna 1831. Do obecní kroniky o tom byl učiněn následující zápis: "V 6 hodin večír byla na obloze taková jasnost, ale přibledla a okolo 9 hodin to bylo jakoby celá půlnoční strana v ohni stála a blíž k vejchodu byly takový 3 sloupy od zdůly jako dejm a nahoru roztřepený jako metly. Dálejc k západní straně byla okulacená jasnost jakoby kus ohnivý hory vyvstalo, ale z jednoho do druhého ta jasnost sahala."

K přesvědčivému důkazu mělo dojít v pondělí 19. listopadu, když byly před obvyklým dopoledním příchodem nebešťanů domek, dvorek i náves zaplněny davy poutníků a zvědavců. Dívky se modlily na peci a přitom na cihle, kde vždy sedala Paní, náhle vyprýštila "tekutina rozmanité vůně, spíše oleji podobná". Když ji dvakrát utřeli, objevila se v takovém množství, že se dala nabrat na lžíci a stékala po peci. Dav zachvátilo zbožné vytržení, ale v tom okamžiku ohlásily dívky příchod Paní s doprovodem a lidé museli rychle odejít. Po návratu spatřili, že na místě, "kde tekutinu viděti bylo, mihaly se nyní hvězdičky". Vše bylo oznámeno faráři a svědecky zaznamenáno. Ve stejnou dobu spatřili dva vozkové, jedoucí s povozy ze mcelské cihelny, nad Viničným návrším se zámkem a zejména nad místem prvního vidění dívek neobyčejně jasnou záři.

Žádná z pozoruhodných událostí se však k značnému zklamání všech zúčastněných již nikdy neopakovala. Zasloužily se o to rovněž kritické hlasy, které odmítaly zázračnou podstatu a tvrdily, že olej či jiná tekutina mohly být umístěny pod uvolněnou cihlou v peci tak, aby při zatlačení vytékaly. Světélkování zase podle nich mohlo být vyvoláno hořícím lihem nebo samovolným vznícením výparů lihoéterové směsi Hoffmannských kapek. Rovněž uvedená záře mohla prý být za mrazivého rána tehdejší předčasné zimy způsobena východem slunce nad jihovýchodním obzorem. To však by připadalo v úvahu pouze při pohledu z Hájů, ale jsou to jen dohady, protože nevíme, odkud vozkové záři pozorovali.

I po uvedeném sporném důkazu pokračovaly dopolední návštěvy nebešťanů u dívek v domku na návsi a večerní projevy jejich seslané nemoci. To se však již schylovalo k prvnímu úřednímu zákroku. Četné protesty v tisku a stížnosti na nezájem úřadů konečně pohnuly krajské byrokraty v Mladé Boleslavi k pokynu na správu panství, aby celou věc prošetřila zejména z hlediska nepovoleného shromaždování a nezdaněného podnikání. Tak se až 21. listopadu do Mcel dostavila inspekce vrchnostenského direktora Králíka a s ním i panského písaře z Dětenic. Nebyli z toho vůbec nadšeni, protože s veřejným úřadováním pomalu končili a připravovali se na předání správní agendy státním úředníkům podkrajského úřadu do Nymburka. Na faře příliš nepořídili, protože farář Renner požadoval povolení k šetření od biskupa a odvolával se na nymburského děkana a vikáře Zycha. Proto jen za účasti rychtáře Kocha úředníci pouze přenesli oltář z domku Vokálových do kostela, zakázali konání pobožností mimo kostel, podávání Hoffmannských kapek dětem, nařídili rozdělení dívek a raději rychle odjeli. Přitom se ani nepodivili, že se dívky těsně před jejich příchodem na pokyn Paní údajně samy vydaly na dlouhé zimní putování a došly až někam mezi Dětenice a Libáň. Tam se ve volné přírodě prý účastnily jakéhosi pohřbu své přítelkyně, při jehož líčení použily i motivy ze známé pohádky o Sněhurce. Večer je přivezli do Mcel příbuzní z Dětenic na voze a zabalené v peřinách.

Zatímco Fryčová byla na čas poslána k otci do Jíkve, putovala Plachá ke strýci faráři Beránkovi do Osenic, kde byl kostel pro nedaleké středisko dětenického panství. Farář Václav Beránek sice měl u vrchnosti a jejího úřadu značný vliv, ale přeci jen se nejprve ujistil. Když mu vrchní vzkázal, že již nehodlá v celé záležitosti nic podnikat, náležitě svou neteř pod hrozbou Božího trestu vyzpovídal za přítomnosti svého kaplana Kořínka a libáňského kaplana Nováka. Malá Františka ho s nevinnou dětskou důvěřivostí odzbrojila tvrzením, že za pravdu přece bůh netrestá. Poté jí na půdě osenické fary umožnil, aby se u provizorního domácího oltáře dvakrát sama setkala s Paní a jejím doprovodem a po večerech za účasti širokého publika předváděla dvouhodinové večerní záchvaty.

Při projevech seslané nemoci ji strýc s mnoha lidmi bedlivě sledoval a nechal vše podrobně zaznamenat. Zpočátku dívka cítila mrazení po celém těle a stáčela se do klubíčka. Pak jí začaly bolesti v břiše a šířily se po těle. Nejvíce si stěžovala na bolesti u srdce, přičemž pronikavě hekala a prosila, aby jí lidé ulehčili přikládáním rukou. Sama si je tiskla na srdce. Mysl měla přitom zcela jasnou a klidnou a dokázala rozumně strýci i jeho kaplanovi odpovídat na dotazy a korigovat i zpěv nábožných písní. Tvrdila, že při bolestech rozmlouvá s Ježíškem, kterého viděla sedět na zlatém stolci, obklopeném andělskými kůry. Přitom se dívce podařilo obrátit na víru svého příbuzného, panského myslivce Fencla, když ho nechala zavolat a pak ho postrašila líčením zlého ducha, který ho údajně doprovázel. Měl podobu malého hošíka, porostlého černými chlupy s psí hlavou, vyvalenýma očima, ohnivými zuby a čertovskými růžky, drápy a kopyty.

Po úřední akci příliv poutníků a zvědavců do Mcel zesílil bez ohledu na velké mrazy a sníh. Již tehdy u nás platilo, že úřední zákaz je nejlepší propagací. Horliví kaplani a kněží na penzi z Rožďalovic, Libáně a Nymburka a někteří jim tehdy podřízení učitelé organizovali církevní procesí a výlety školní mládeže i ze vzdálených obcí. Přitom se vůči světským úřadům zaštiťovali tvrzením, že se pouze "chtějí dobrat pravdy a že Pán Bůh přece nemá v těchto konstitučních časech vůbec zapotřebí dělat zázraky". V novinách si ostrou kritiku ze strany manželů Němcových vysloužil zejména penzionovaný nymburský kaplan Voháňka, který dívkám prý poslal protireformační jezuitskou modlitební knihu z poloviny 17. století a školním dětem v Nymburce rozdával přívěsky od P. Marie Mcelské a přitom tvrdil, že je ochrání od všelikých bolestí. Kaplan Vojtěchovský z Rožďalovich byl zase v tisku označen za spolutvůrce nepovedeného zázraku a jezuitských kejklů.

Netrvalo proto dlouho a dívky se na příkaz Paní a se souhlasem osenického i mcelského faráře v sobotu 1. prosince opět sešly v domku na mcelské návsi, obnovily oltář i předchozí ceremonie. V následující první adventní neděli se jim zjevila Paní naposledy a poté jim už pouze posílala pokyny po andělovi. Celkem se dívkám v období od 2. října do 2. prosince zjevila Královna nebes 36krát. V tom jsou zahrnuta i vidění, která měla Plachá v Osenicích a Fryčová v Jíkvi během jejich krátkého odloučení po prvním úředním zákroku. Záchvaty zázračné nemoci se u dívek po skončení zjevování Paní začaly projevovat před zraky mnoha poutníků a návštěvníků nejen večer. Dokonce i třikrát denně se dívky nechávaly vynášet na náves, kde se na sněhu a mrazu před zraky davů svíjely a padaly do mdlob. Lidé se přitom dostávali do nábožného vytržení. Rodina hrobníka přitom zajišťovala prodej obrázků svatých, modliteb, papírových růží, svíček, vosku z nich a dokonce i svatého oleje, údajně vyteklého z pece. Sled lidových pobožností však začal být narušován poněkud výstřední aktivitou dívek.

V polovině prosince se stalo, že dívky odmítly jít kvůli náledí na ranní mši do kostela a mezi mnoha lidmi konaly nápodobu kostelní pobožnosti doma. Tyto obřady provozovaly v domku i večer a potom se s lidmi chodily před půlnocí modlit před faru za spásu tam pohřbené a zakleté duše. Jindy zas ztropily ve vsi poprask, když je údajně na hřbitově přepadl duch zemřelé ženy v podobě odporného umrlce v rubáši. Pro jeho upokojení pak museli osadníci se sedmi dětmi zemřelé absolvovat sérii nočních modliteb na hřbitově.

K určitému zklidnění došlo, když dívky konečně až po druhé výzvě poslechly pokyn anděla a zrušily domácí oltář v domku Vokálových. K tomu došlo 16. prosince, den poté se u nich naposledy projevila záchvatová nemoc a další den jim farář Renner poskytl svaté přijímání, k němuž poprvé přistoupila i nejmladší Halšová. Farář se po předchozím úředním zákroku obrátil na biskupa v Litoměřicích a dostal pokyn, aby zůstal neutrální a podával o všem zprávy. Z hlediska současných vstřícnějších přístupů církve k problematice soukromých zjevení by se mu dala vytknout určitá pasivita a nedostatek duchovního vedení, čímž mohly být více korigovány poněkud výstřední a znevažující aktivity dívek v závěrečné fázi vidění. Nastávající Vánoce chtěly dívky strávit na faře v Osenicích, kde očekávaly vlídné přijetí.

Rozporuplné informace o podezřelém shromažďování, podnikání a zneužívání dětí a patrně i rezolutní pokyn z kraje nakonec přiměly liknavou vrchnostenskou správu v Dětenicích k ráznějšímu zákroku. Zcela v tajnosti a přímo na Štědrý den roku 1849 přijela do Mcel početná vrchnostenská komise a na rozdíl od předchozí se nekompromisně usadila na faře. Tam byly rychtářem Kochem přivedeny Plachá a Halšová v doprovodu otců a Fryčová s mladým opatrovníkem krejčím Janem Vokálem. Zájem úředníků se soustředil na zjišťování peněžního prospěchu Vokálových, na zabavení a prodej výbavy již předtím zrušených domácích oltářů (k tomu ale na zákrok faráře nedošlo), na lékařské vyšetření Fryčové a posléze i dalších dvou dívek a na jejich trvalé odloučení. Vrchnostenské úřady ještě do konce roku 1849 do zřízení nových okresů zastupovaly prvním článkem státní správy a jejich úředníci měli náležité policejní a soudní pravomoce. Trojice mcelských vizionářek se nacházela ve věkové kategorii nedospělé mládeže (8-14 let) a podle tehdejšího občanského zákoníku již přebírala za své činy částečnou trestní odpovědnost. Proto již mohla být spolu s rodiči úředně stíhána.

Bez ohledu na nadcházející svatvečer putovala Fryčová s drábem do Křince, kde strávila noc v šatlavě. Hned druhý den si ji odtud s omluvou vyzvedl a do svého domu pohostinsky přijal pokrokový a vlastenecky orientovaný obvodní lékař M. Prokeš. Ten po jedenácti dnech pozorování potvrdil, že ji shledává na těle zdravou. Dívka u něj neměla žádné vidění ani záchvaty a při dotazování jen ustrašeně opakovala, že nesmí o ničem mluvit, protože je vázána daným slibem. K lékaři do Křince byly ještě během pozorování Fryčové 28. prosince úředně poslány na prohlídku i další dvě dívky. Rovněž u nich doktor Prokeš neshledal zdravotní problémy a hned je poslal domů. I Fryčová putovala brzy po Novém roce k otci do Jíkve. Brzy po Vánocích navštívil "Mcele" a Křinec Havlíčkův dopisovatel pod značkou Kašpar, patrně Josef Němec, a z rozhovoru s lékařem usoudil, že zejména Fryčová byla "upotřebována co nástroj špinavých lidí k hanebnému blouznění a klamu".

Uvedenými zákroky se veškerý zájem úřadů vyčerpal a dále již po ničem pátráno nebylo. Veškerá agenda totiž přešla na zřizovaný podkrajský úřad do Nymburka, kde měli po Novém roce jiné starosti. Plachá byla od konce roku pod chápavým dohledem strýce Beránka na osenické faře. Ten si na osobní odpovědnost v lednu 1850 povolal další dvě dívky, aby mohl veškeré události podrobně zaznamenat. Vedle vyprávění dívek se přitom nezbytně muselo vycházet i z podrobných deníkových zápisků, jejichž autorem byl nejspíše mcelský kostelník Balda. Obsáhlý rukopisný záznam o vidění tří dívek ve Mcelích se naštěstí zachoval. Z charakteru písma a stylu zápisu je zřejmé, že se při jeho vzniku vedle faráře Beránka podíleli nejspíše místní nebo přespolní kaplani. Byl to Beránkův nástupce kaplan Jan Kořínek a libáňský kaplan Josef Novák. Nedá se vyloučit ani účast dalších duchovních osob např. z Rožďalovic případně i Mcel.

Určení doby sepsání zápisu je důležité i proto, aby se vyloučilo podezření, že by autoři mohli být nějak ovlivněni pozdějšími informacemi o podobných událostech v jihofrancouzských Lurdech po roce 1858. Tam se P. Maria během 5 měsíců zjevila osmnáctkrát čtrnáctileté Bernadettě Soubirousové a jejím prostřednictvím adresovala všem hříšníkům naléhavou výzvu k pokání a potvrdila církevní dogma o neposkvrněném početí. Vyvolila si k tomu prostoduchou pologramotnou astmatičku, jež žila s rodiči a 3 mladšími sourozenci v bídné a vlhké prostoře zrušené městské věznice. Lurdské zjevení bylo uznáno jako autentické místně příslušným biskupem již roku 1862 po patnácti náhlých a prokazatelně zázračných uzdravení nevyléčitelně nemocných osob. K tomu docházelo působením vody z pramene, který Bernadetta na pokyn Dámy uvolnila v jeskyni, v níž docházelo ke zjevování.

Pouhé tři roky před mcelskými událostmi došlo k mariánskému zjevení ve francouzské La Salettě. Milosti jediného vidění se tam dostalo dvěma pasáčkům, 14leté dívce a 11letému chlapci. P. Maria přitom plakala a vyzývala hříšníky k návratu k víře. Tady bychom mohli spíše hledat vztah k projevům Paní ve Mcelích. Na rozdíl od nich bylo zjevení v La Salettě již po pěti letech uznáno místně příslušným biskupem.

Připomenutí si zaslouží i pozdější zjevení v portugalské Fatimě v roce 1917. Tam se třem chudým pasáčkům ve věku kolem 10 let po několika návštěvách anděla zjevila P. Maria celkem šestkrát. Přitom sdělila dívce Lucii 3 tajemné předpovědi. První se týkala brzkého mírového ukončení světové války a úmrtí dvou z trojice vizionářů, druhá předvídala vzestup i pozdější pád komunistického impéria v Rusku a třetí kontroverzní nebyla na příkaz papeže prozrazena. Teprve při nedávné návštěvě Jana Pavla II. ve Fatimě bylo naznačeno, že toto třetí tajemství kromě vizí o konci světa předpovídalo okolnosti atentátu na papeže z roku 1981. Rovněž ve Mcelích údajně sdělila Paní dětem již při prvním zjevení 9 tajemství. Zavázala je ale přísným slibem mlčení, takže jejich případný obsah údajně zůstal utajen. Přísný požadavek na uchování sdělených tajemství nebyl v tomto smyslu ojedinělý, neboť se často objevuje i v jiných projevech mimořádných stavů vědomí. Tím je ale znesnadňována možnost jejich posuzování. Proto např. máme dosud málo informací o nejslavnějších předkřesťanských zasvěcovacích duchovních slavnostech, tzv. Eleusínských mystériích, přestože trvala téměř dvě tisíciletí a ročně při nich byly zasvěceny nejen tisíce svobodných Řeků, ale i cizinců a dokonce i otroků.

K poslednímu fatimského zjevení P. Marie došlo již za účasti desetitisíců poutníků a bylo spojeno se zázrakem rotujícího slunce. Náznak podobného jevu byl zaznamenán i ve Mcelích, ale nebyl předmětem skupinového vidění. Jeden poutník tam cestou od východu pozoroval 8. prosince ve svátek Neposkvrněného početí P. Marie za mrazivého dopoledne nad vesnicí jakousi ohnivou povětrnou báni, jež se z výšky na Mcely snášela.

Dva z trojice malých fatimských vizionářů skutečně zemřeli do tří let od zjevení a pouze Lucia Santos se v krášteře dožila vysokého věku. Také lurdská Bernadetta se brzy po vidění uchýlila do kláštera, kde po 20 letech zemřela poté, co byla 7 let sužována a ochromována bolestivými projevy kostní tuberkulózy. Dožila se tak 34 let a záměrně odmítla možnost uzdravení v Lurdech. Mcelská Františka Fryčová zemřela v ústraní osenické fary v 27 letech na chudokrevnost. Z posledních autentických mariánských zjevení je možno připomenout ještě události v belgické obci Beauraing, kde od konce listopadu 1932 do počátku ledna 1933 vidělo 5 dětí P. Marii celkem 33krát.

Mimořádné stavy vědomí se schopností mimosmyslových duchovních prožitků byly v rámci tradičních předindustriálních společností uctívány jako vzácný dar. Těmito schopnostmi byly většinou obdařeni různí šamani, věštci a kouzelníci. Za pomoci intenzívního dýchání, monotónního zpěvu, hudební produkce s bubnováním a chřestěním, vířivého tance a halucinogenních rostlin se uváděli do transu, přičemž poskytovali náboženské, věštecké a léčitelské služby. Tyto mimořádné psychospirituální techniky se ve východních církvích, kulturách a společnostech udržely do moderní doby v souvislosti s odlišným pojímáním vnímaného světa v několika dimenzích a s vírou v posmrtné převtělování. S těmito přístupy zpočátku souhlasilo i křesťanství, ale v dalším vývoji je zavrhlo a orientovalo se více na potřeby západní civilizace. Církevní i světské instituce pak začaly projevy tradiční spirituality omezovat a kontrolovat.

Představitelé katolické církve, kteří oficiálně pečují o uchování a zvěstování novozákonního zjevení křesťanského boha v Ježíši Kristu, po mnoha předchozích diskusích již nepopírají, že jejich bůh si může svobodně zvolit jakéhokoli laického vizionáře a tomu se prokázat v podobě vidění světců a zejména Panny Marie. Přitom je může oslovovat a dávat jim rady, příkazy a doporučení. Protože nové a nahodilé projevy boha jsou velice rozdílně a značně subjektivně vnímány a interpretovány, nemusí být vždy v ideálním souladu s oficiální církevní praxí. Vizionáři a zejména děti obvykle a zcela logicky k vizím přidávají vlastní představy a zkušenosti. Ježíše většinou vidí jako malé děcko a jeho matku jako mladou, krásnou nevěstu. V oděvu, věku i vzhledu P. Marie přitom existují značné rozdíly.

Proto i církevně uznaná (autentická) vidění nemusí být vždy zcela v souladu s Biblí a učením církve a mohou vykazovat určité teologické odlišnosti nebo i rozpory. Daná úroveň individuálního zkreslení při mimosmyslovém vnímání nadpřirozených jevů je patrně u dětí menší a snad proto se většina uznaných zjevení uskutečnila prostřednictvím chudých, negramotných dětí v pubertálním věku. Zátěž psychických traumat a zdravotních problémů přitom nebyla na překážku. K oddělení zrna od plev a k určení pravosti vizí pak měl přispět kritický a střízlivý přístup teologů k vizionářům, spojený s jejich vlídným duchovním vedením. Ten se však v církvi začal utvářet až po lurdských zázracích.

Na rozdíl od dějů Nového zákona byla oblast soukromých zjevení dříve církví považována za poměrně rizikovou a okrajovou. Pro církev bylo vždy složité a citlivé už samo připuštění možnosti božího zjevování i mimo rámec Bible, natožpak určení pravosti neboli autenticity svědectví vizionářů. Až do lurdských zázraků se k soukromým zjevením přistupovalo velice váhavě a krajně obezřetně na základě značně restriktivních norem pátého lateránského koncilu z roku 1516 a tridentského koncilu z roku 1563. Konečné stanovisko bylo vždy vyhrazeno papeži jako nejvyšší autoritě. Pouze v případě naléhavé potřeby v duchu zásady, že církevní autorita "nemá zhášet Ducha", mohl místní biskup po náležité poradě s několika moudrými a důvěryhodnými muži vyslovit podmíněný souhlas s projevy vidění. Vůči šíření různých proroctví se však mělo vystupovat daleko přísněji, byla zcela vyňata z pravomoci biskupů a podléhala pouze Svatému stolci. I v případech zjevení byla za účelem vyloučení možného zneužití omezená pravomoc místně příslušného biskupa podřízena odpovědnosti arcibiskupa a dalších biskupů z provincie a konečné rozhodnutí stejně náleželo papeži.

Od poloviny 18. století se církev stavěla k soukromým zjevením poněkud smířlivěji, ale ještě ne vlídněji. Necítila se již tolik vázána nutností dávat jim oficiální schválení a mohla se uchýlit k vyslovení povolujícího souhlasu, kterým potvrzovala jejich nezávadnost pro dobro věřících a jejich pravděpodobnost a zbožnou věřitelnost. Namísto častých předchozích zakazování a potlačování se vůči vizionářům začínají uplatňovat snahy o poskytnutí určitého duchovní zázemí a vedení a pokud je jim souhlas odepřen, pak se přitom již objevují náznaky zdrženlivosti a tolerance. Přitom je v duchu osvícenství šířena teze, že církevním schválením nevzniká věřícím povinnost důvěry v soukromá zjevení. Uvedené zásady byly obsaženy v obsáhlém spise pozdějšího papeže Benedikta XIV. O beatifikaci a kanonizaci svatých.

Věrohodný důkaz o době vzniku osenického rukopisu je obsažen ve dvou slovech z jeho názvu, kde se uvádí, že se vidění "událo v nynějším Jičínsku". Statek Mcely totiž patřil až do počátku roku 1850 do Boleslavského kraje. Se vznikem nových okresů bylo 16 starých krajů nahrazeno 7 novými. Mcely se tak od 15. ledna 1850 stávají součástí nového Jičínska. Neuběhlo však ani šest let a od 1. května 1855 se nakrátko do definitivního zrušení krajské správy vrací do původního Boleslavska. Osenický rukopis proto mohl vzniknout v době mezi těmito mezníky. Rozhodujícím důkazem skutečnosti, že rukopis byl sepsán na osenické faře mj. i farářem Beránkem před koncem roku 1854, je koncept úředního dopisu, který si Václav Beránek poznamenal na volný papír na konci zápisu o vidění. Originál je datován 28. prosince 1854 a je uložen v literárním archivu Památníku národního písemnictví na zámku ve Starých Hradech u Libáně. Při porovnání rukopisu pana faráře je nanejvýš patrné, že byl hlavním zapisovatelem osenického rukopisu o vidění dívek. Bylo mu již 64 let, což byl tehdy pokročilý věk.

Z pohledu dnešního teologa byl osenický farář při zapisování dějů vidění v obtížné situaci ze dvou důvodů. Jednak byl strýcem jedné z vizionářek a kromě jejího krátkého předchozího pobytu u něj na faře nebyl očitým svědkem mcelských událostí a byl zbaven možnosti jejich vlídného, leč střízlivého korigování. Svému mcelskému spolubratru Rennerovi sice mohl v tichosti vytknout nedostatečné poskytnutí duchovního vedení a zázemí, ale v celé záležitosti už mohl učinit jediné, podrobně ji zdokumentovat a vše předat nadřízeným orgánům litoměřického biskupství. Můžeme mu být vděčni, že do obsáhlého zápisu zahrnul i zdánlivě podružné a teologicky sporné záležitosti, které byly výrazně ovlivněny aktuální duševní úrovní, psychickým stavem a omezenými životními zkušenostmi malých vizionářek.

Z tohoto hlediska mohou některé pasáže rukopisu působit poněkud nevhodně, trapně, přehnaně, teologicky nesprávně či zkresleně. Dívky totiž zcela přirozeně a neuvědoměle přenášely do svých pravých či nepravých vizí problémy, představy a tužby vlastní i přejaté. V zápisu je ponecháno dosti volné pole projevům dětské fantazie a není korigován její vliv na fabulaci zachycených dějů. Proto se tam objevují nejen některé věroučné nesprávnosti a laické lidové projevy zejména v líčení vztahu Paní k evangelíkům a Židům, ale události jsou líčeny s některými pasážemi bezděčně převzatými ze známých pohádek, strašidelných historek a oblíbených knížek lidového čtení. Zapisovatelé tolerovali i to, že jim děti do děje zakomponovaly představy ovlivněné pohádkami, zejména té O Sněhurce. Jinde se zase předvedly při líčení podivných příšer a došlo i na uplatnění některých projevů a vlivů primitivního lidového spiritismu, démonologie a pověrečných praktik. Zapisovatelé dětského vyprávění byli opravdu vstřícní a tolerantní a v textu patrně bez větším úprav použili i pasáže z deníkových zápisků nadšeného pozorovatele, kostelníka Baldy. Jinak by ani nemohli zachytit podrobný denní sled událostí.

Tento poněkud méně střízlivý a kritický přístup samozřejmě nebyl přijatelný pro nadřízené církevní orgány. Proto biskup Hille již v dopise z 15. března 1850 nabádal osenického faráře Beránka, aby ho podrobně informoval o názorech většího počtu očitých svědků vidění z řad kněží i zbožných laiků a důtklivě ho přitom zavazoval vykonáním svaté zpovědi a poté i nejsvětější mše za účelem poznání boží vůle. V tomto dopise biskup odmítá předchozí úřední zákroky ve Mcelích jako jednostranné a znesvěcující a souhlasí s návrhem, aby nový podkrajský (okresní) úřad vytvořil smíšenou komisi, složenou ze dvou kněží z konzistoře a ze dvou státních úředníků, lékaře a právníka. V dalším dopise z 13. června 1850 biskup faráři oznamuje, že se s tímto návrhem koncem dubna chybně obrátil na podkrajský úřad do Mladé Boleslavi a teprve po měsíci již správně na příslušný úřad v Nymburce, ale dosud nedostal žádnou odpověď. Zároveň ho žádá o aktuální informace ohledně mariánského vidění, aby mohl posoudit, zda je svolání komise ještě žádoucí. Roku 1851 biskup Hille v rámci svých vizitačních cest navštívil i mcelskou farnost, ale na přístupu k předchozím událostech se nic nezměnilo, respektive o tom není nic známo. Osenický zápis byl dobře uschován a vědělo o něm stále méně lidí. Spíše o něm však stále více panovalo záměrné mlčení.

Děvčata, povolaná na osenickou faru, se opět stala středem nebývalého zájmu veřejnosti a to je podnítilo k některým poněkud výstředním aktivitám. Na důkaz své náboženské vroucnosti a oddanosti si dívky např. na dvoře fary na sněhu naskládaly rozštípaná polena ostrými hranami nahoru a na tomto Záhořově loži pak spoře oblečené trávily na mrazu noc a ještě se předháněly, která vstane později.

Tyto akce probíhaly již v době omezování a rušení revolučních demokratických práv a svobod a počínající Bachovy politické normalizace. Úřední místa začala poukazovat na rizika nedovoleného shromažďování. Protože hrozilo nebezpečí dalšího úředního zákroku, byla po pečlivém zaznamenání předchozích událostí nejmladší Halšová poslána k rodičům do Mcel a zbylé protagonistky umístěny do osaměné myslivny v Křižánku. Tento velký les se dosud nachází mezi osadami Záhuby, Zelenecká Lhota, Vlčí Pole a Veselice. Tam se o dívky staral revírník Fencl, který byl příbuzný Plaché a vděčil jí za nedávné spasení své duše. Některé zprávy tvrdí, že dívky v létě 1850 pobývaly rovněž pod Fenclovým dohledem v chýši z roští poblíž myslivny na Viničkách nedaleko Osenic. Tam za nimi proti vůli rodičů ze Mcel utíkala i nejmladší Halšová.

Uprostřed lesa byl roku 1845, pět let před umístěním dívek vztyčen dubový kříž na místě zbytků zaniklého kostela Nalezení sv. Kříže. Spolu s nedalekou studánkou a dvojicí starých lip připomínal v lese místo, kde nejdříve do husitských válek a posléze ještě do války třicetileté existovala vesnice Kříženec s tvrzí a uvedeným kostelem. Zbylí obyvatelé poté založili nedalekou ves a výstižně ji pojmenovali Záhuby. Obnovená lesní kaple se hřbitovem pak sloužila obyvatelům z okolních obcí ještě dlouho po třicetileté válce. Mezi nimi byli i mnozí tajní evangelíci. Stařena Eva Svobodová ze Zelenecké Lhoty tam prováděla nouzové křty a pohřby a jako známá zaříkávačka zaháněla požáry, mraky, kroupy a nemoci. K tomuto stavu výrazně přispívala neochota libáňského faráře poskytovat církevní služby v Křižánku a jeho přemrštěné požadavky, když vedle vysoké finanční odměny požadoval pro svou dvojctihodnost dopravu čtyřspřežím. Při obtížné dostupnosti kněze, vysoké kojenecké úmrtnosti a dobovém stresu z možného úmrtí bez křtu, tj. bez nároku na církevní pohřeb v posvěcené půdě hřbitova, se obvykle toleroval i tzv. křest z nouze od porodní báby. Stejným způsobem pak byly obavami ze šíření nemocí a ještě více i z duchů nepohřbených nebožtíků tolerovány nouzové pohřby prováděné místními ohledávači mrtvých nebo hrobníky.

Rozpory místních sedláků se vzdáleným knězem vyvrcholily bohapustou rvačkou o zvonek při slavnostní posvícenské mši v Křižánku roku 1715, do níž se podle úředního šetření aktivně zapojil i pan farář. Po letech vyšetřování a neúspěšných snahách o nápravu přistoupily úřady roku 1719 ke zbourání kaple a odstranění zbytků kostela. Byl z toho velký poprask s protesty vesničanů i panských úředníků. Místní vědma Svobodová poté ještě čtyři roky až do svých 104 let tajně křtila a nahrazovala kněze a osadníci ze Zelenecké Lhoty, Záhub a Skuřiny i přes zákazy dál pohřbívali své mrtvé do Křižánku až do roku 1736. Letité spory byly pak ukončeny souhlasem libáňského faráře s navrácením zabaveného památného zvonku z kostela v Křižánku do zvoničky na návsi Zelenecké Lhoty.

Rozhodnutí o umístění dvou představitelek zázračného mariánského vidění do myslivny v Křižánku mohlo být motivováno i snahou o překrytí vzpomínek na kacířskou tradici tohoto pozoruhodného místa. Aktéři totiž museli počítat s tím, že i do tohoto lesního zákoutí budou přicházet davy zbožných poutníků a mnohých zvědavců z blízka i daleka. Z dobových vzpomínek víme, že počáteční davy poutníků do útulku dívek v Křižánku po roce povážlivě prořídly. Bylo mezi nimi stále více pochybovačů, a to i z řad kněží, kteří tyto výpravy většinou organizovali. K tomu přispívala i podivná apatie dívek a způsob jejich ukazování zbožným opatrovníkem. Podrobné svědectví o tom máme z publikovaných pamětí spisovatele Josefa Ladislava Turnovského, který se jako dvanáctiletý při studiu soukromé přípravky na gymnázium v Sobotce účastnil s pokrokovým pedagogem a vlas-teneckým knězem Janem Jírou v srpnu 1850 výletu mládeže i dospělých do myslivny v Křižánku.

Samotný kněz a organizátor výpravy byl nedůvěřivý ke zprávám o zjevování P. Marie tamním dívkám, výpravu uspořádal až po naléhání mnoha žen a přitom jim rozmluvil církevní procesí s kostelními korouhvemi. Po třech hodinách dorazili před myslivnu. Na lesních loukách kolem ní již bylo množství lidí z okolních i vzdálených míst. Mnozí přišli v řádném církevním procesí. V pravé poledne vyšel ze stavení starší muž s hustým ryšavým plnovousem v doprovodu obou vyvolených dívek. Přednesl polední modlitbu Anděl páně a pak lidem líčil, jak se předtím ve Mcelích dívkám zjevovala P. Maria. Přitom občas dívky požádal, aby jeho slova potvrdily. Ženy přitom slzely a při odchodu dívky objímaly a líbaly, zatímco muži buď nezaujatě přihlíželi, nebo nevěřícně přešlapovali. Někteří se odhodlali dívky napomínat, aby si už přestaly vymýšlet a tahat lidi za nos. Schylovalo se kvůli tomu k hádkách, což prozíravý páter Jíra zažehnal rychlým ochodem do nejbližší hospody. Předtím ještě stihl myslivce tiše vyzpovídat, čímž ho viditelně znejistil. V hostinci se rozpory urovnaly a kněz tam veřejně prohlásil, že mcelský zázrak je čirý klam, který zneužívá lehkověrnosti zbožného lidu. Většina s tím souhlasila a při zpáteční cestě nebylo po dopolední zbožné náladě potuchy. Příští den ve škole kněz vykládal o možnostech podvodu na hloupých dívkách, kdy se jim patrně nějaká vychytralá žena vydávala za matku boží. Tak i v Sobotce a jejím okolí znenáhla víra ve mcelský zázrak postupně slábla.

Úřady se nemýlily, když po odložení záznamů o mcelských událostech počítaly, že v lesní samotě, bez dalších projevů a přesvědčivých důkazů celá záležitost postupně upadne v zapomnění. Stejně skončily i biskupem podpořené snahy o zřízení nezávislé vyšetřovací komise. Noví státní úředníci na okrese i na kraji měli jiné starosti a značné pochybnosti, proto akta tzv. Mcelského zázraku založili až na dno svých obsáhlých registratur. Obavy a pochybnosti patrně měli i vyšší církevní hodnostáři, a proto i oni se o vidění přestali zajímat. Za této situace asi během roku 1851 byly obě dívky již bez rozruchu přemístěny do osenické fary, kde pak působily jako hospodyně.

Od jara 1850 zůstala ve Mcelích pouze nejmladší z dívek Kateřina Halšová. Rodiče ji musely ještě nějakou dobu hlídat, protože měla snahu utíkat za oběma družkami. Když otec Jiří předal půlstatek čp. 47 synu Václavovi, hospodařil v chalupě čp. 33. Tu koupil roku 1853 za 2 998 stříbrných zlatek. Tam s ním žila i Kateřina až do doby, než jí v jedenadvaceti letech vyhlédli vhodného ženicha. Byl jím pětadvacetiletý Jan Roubíček, který od rodičů převzal chalupnické hospodářství v nedaleké Loučeni v čp. 33.

Svatba se konala ve Mcelích z otcovy chalupy v dubnu 1861. V září 1862 se jim narodila dcera Marie a o dva roky později syn František. Jenže epidemie cholery po krátké válce s Pruskem si na konci léta roku 1866 právě v její rodině vybrala krutou daň. V Loučeni zemřelo od konce srpna do konce září 14 lidí, kromě jednoho kojence byli ve věku od 20 do 76 let. Zákeřná nemoc mladé hospodyni během několika dnů vzala muže, malého synka a tchýni z výměnku a zanechala ji v chalupě v pátém měsíci těhotenství se čtyřletou dcerou, šedesátiletým souchotinářským tchánem a jeho třemi ještě nedospělými dětmi. Proto nezbytně potřebovala nového manžela a hospodáře. Pohrobek Jan se narodil v lednu 1867 a po dodržení obvyklého ročního smutku se v listopadu 1867 na chalupu k sedmadvacetileté vdově a jejím dvěma dětem přiženil o rok mladší Petr Zahrádka, syn chalupníka z Chudíře čp. 45. S ním pak měla Kateřina během 14 let ještě 6 dětí, z nichž 3 zemřely v kojeneckém věku na tehdy častý psotník. Jejich matka se dožila 55 let a zemřela roku 1895. V dané době to byl na venkovskou ženu, soustavně vyčerpávanou každodenní dřinou a četnými porody, poměrně vysoký věk.

Při sledování jejích osudů nebylo již nikde patrné, že by byla mimořádnými zážitky z dětství nějak výrazně ovlivněná. Ještě méně to platilo i pro její mladší sestru Annu, jež byla jako čtyřletá třetím účastníkem prvního mcelského vidění. Ta totiž zůstala starému otci na krku až do 27 let. Ve dvaceti totiž porodila nemanželského syna Václava, který zemřel po 4 dnech na psotník. Až po sedmi letech si ji odvedl o dva roky mladší ženich, krejčí Josef Švorc do Zelenecké Lhoty poblíž známého lesa Křižánku. Jeho otec tam hospodařil v chalupě a mladí se k nim přistěhovali.

Další osud Františky Plaché vzal po dovršení druhé desítky jejího věku do rukou starostlivý strýček, osenický farář Václav Beránek. I ona se podobně jako nevlastní sestra Anna Petrtýlová provdala do městečka Střevače u Jičína. Tam pro ni strýc našel stejně starého ženicha Františka Straku, který od rodičů převzal chalupnické hospodářství v čp. 14. Roku 1857 ji strýc vystrojil svatbu z osenické fary a v místním kostele ji slavnostně oddal před velkou posvícenskou mší v den narození P. Marie 8. září. Pod jeho dohledem byla ještě za měsíc na faře sepsána svatební smlouva, v níž si oba manželé přislibují lásku a věrnost manželskou až do smrti. Ženich je uveden jako vlastník chalupnického hospodářství, jež "ukoupil" od rodičů za 2 000 stříbrných zlatek. Nevěsta přinesla věno 1 200 stříbrných zlatek v hotovosti a k tomu ještě mnohonásobný slušný oděv, peřiny, almaru, potřebné nádobí a pěknou krávu. Peníze z věna dostali rodiče hospodáře za chalupu, jež se pak stala společným majetkem manželů. Zbytek její ceny se manželé zavázali rodičům splácet po 100 stříbrných zlatek ročně bez navýšení. V případě úmrtí manželky bez potomků bylo ve smlouvě pamatováno na její starší sestru Marii, jež se roku 1855 vdala za chalupníka Jana Kořínka rovněž do Střevače. Té měl bezdětný vdovec vyplatit čtvrtinu společného jmění. Smlouvu podepsali manželé a jejich rodiče a potvrdili 3 svědkové v čele se střevačským starostou.

Další osudy Františky Strakové připomínají obvyklý úděl většiny tehdejších manželek venkovských hospodářů, které při každodenní dřině a po mnoha porodech obvykle umírají do 15 let od svatby. Tak i ona zemřela roku 1872 v pětatřiceti letech brzy po šestém porodu na zápal plic. Přitom přežila 4 ze svých 6 dětí. Také u ní podobně jako u Halšové nevíme, jestli ji nějak poznamenaly hluboké dětské zážitky z vidění nebešťanů. Ty dokonce zůstaly utajeny i jejím potomkům. Při mimořádné citlivosti její duše však mohly přispět k rychlejšímu úbytku tělesných sil.

Nejkratší život byl osudem vyměřen Františce Fryčové, která se nevdala a i po slavné svatbě své družky Plaché nadále žila jako hospodyně na osenické faře. Byla členkou několika církevních spolků a zemřela po krátké nemoci na bledničku neboli chudokrevnost koncem roku 1865 ve věku 27 let rok po smrti svého dobrodince faráře Beránka. Jeho nástupce Jan Kořínek ji vystrojil pohřeb do hrobu již na novém osenickém hřbitově a zasloužil se o působivý náhrobek s postavou dívky. Ten však byl před lety ze hřbitova ukraden. Její poměrně krátký život v ústraní fary svědčí o křehkém zdraví a rovněž o značném dopadu uvedených prožitků. Podobně jako u Plaché také u ní není známo, že by po návratu z Křižánku měla ještě nějaká vidění.

Nedlouho před úmrtím Fryčové byl dostavěn a slavnostně vysvěcen nový farní chrám Narození Panny Marie v Osenicích. Stojí na bývalé farní zahradě nedaleko od místa, kde severně od fary stával původní menší kostel se hřbitovem, doložený od roku 1352 a později barokně přestavěný a doplněný samostatnou kamennou zvonicí. V polovině 19. století však byl již dosti zchátralý a pro urozené majitele z blízkého dětenického zámku málo reprezentativní. Proto byl roku 1864 firmou místního stavitele Říhy zbourán a nahrazen chrámem sice fortelným a prostorným, ale poněkud architektonicky neurčitým. Osadní hřbitov byl předtím přemístěn na nynější místo za obec ke kapli sv. Anny.

Pečovatelská ruka osenického faráře Beránka se podobně jako u neteře Františky projevila i u dalších jejích vlastních i nevlastních sourozenců, jejichž matkou byla farářova sestra Anna. Po zabezpečení Anny Petrtýlové sňatkem se střevačským mlynářem Horáčkem se obdobně postaral i o její mladší sestru Kateřinu, která se s vysokým věnem 1 000 zlatých ve stříbře vdala za majitele celolánového statku v Bystřici čp. 3 Jana Matohlínu. Rovněž pro Marii Plachou pomohl vyhledat vhodného ženicha kupodivu také ve Střevači jako pro starší sestru Františku a nevlastní sestru Annu. Marie se roku 1855 provdala za hospodáře Josefa Kořínka do čp. 54 a měla s ním 6 dětí.

Vedle osudů tří dívek můžeme sledovat i podivuhodné osudy majitelů mcelského statku čp. 25. Roku 1850 dosáhla Anna Petrtýlová zletilosti ve svých 24 letech a mohla být zapsána do pozemkových knih jako majitelka lánového statku v ceně 2 443 zl. pod podmínkou, že vyplatí své sestře Kateřině podíl 1 000 zl. Mezitím byla již v 18 letech provdána za bohatého mlynáře Tobiáše Horáčka ze Střevače. Nejbohatší selka ve vsi si však rodného gruntu příliš neužila. Asi po roce od převzetí od otčíma Plachého statek vyhořel a manželé Horáčkovi ho v červenci 1851 prodávají židovskému nájemci panského lihovaru, výčepu a výroby potaše Eliáši Nohelovi za 8 800 zlatých ve stříbře. Tuto nemalou sumu si Nohel půjčil z fondu místní kontribučenské sýpky. Ani novým hospodářům příliš nepřálo štěstí, protože statek po zásahu bleskem roku 1884 opět celý vyhořel. Po nákladné obnově tam Nohelové ještě nějaký čas hospodařili, ale brzy ho pouze pronajímali. Dalo by se říci, že určitá smůla pronásledovala i nájemce, respektive jejich manželky. V obecní kro-nice jsou totiž zaznamenána jejich dvě tragická úmrtí, jednou se tam nešťastná selka zastřelila a podruhé spadla z vozu pod kopyta splašených koní. Židovští majitelé statku nepřežili válečný holocaust. V podivném objektu byla nakonec od roku 1952 umístěna stejně podivná instituce jakou bezesporu byla Státní traktorová stanice, poskytující technický servis pro JZD Mcely, Studce, Loučeň a Sovenice. Hlasy dobytčat tak nahradil řev tankových motorů ze sovětských pásových traktorů. Pak tam byly kanceláře, garáže a dílny JZD a dnes objekt užívá farma loučeňského zemědělského družstva.

Pohnuté události kolem tzv. mcelského zázraku nebyly zapomenuty zcela. Snahy o jejich oživení zaznamenáváme na konci 19. století již v poněkud odlišné situaci, kdy případné zaměření k obnově tradiční víry a zbožnosti mohlo mít již poněkud jiné vyznění. Roku 1892 začal křesťanský měsíčník Zahrádka sv. Františka na pokračování zveřejňovat údajné vzpomínky 78letého mcelského kostelníka a pamětníka Josefa Baldy. Byl to opravdu zbožný muž, provozující živnost kolářskou v domku čp. 21 v kopci. Byl aktivním laickým bratrem Třetího řádu sv. Františka a z titulu kostelníka byl jako správce kostelního majetku často kmotrem chudých a nemanželských dětí. Tím podobně jako někdy farská kuchařka přejímal nepsaný patronát v případě úmrtí rodičů. Z dobových záznamů je patrné, že trojice dívek u něj v době úředních zásahů nacházela útočiště i před rodiči a opatrovníky. Jeho vzpomínky vycházely pod názvem Miláčkové Královny sv. Růžence - podivuhodné události ve Mcelích u Nymburka v Čechách roku 1849. Sestavil je jakýsi Páter Polykarp, který též vlastním nákladem vydal v Národní knihtiskárně J. L. Kobra v Praze malý čtyřstránkový leták, nazvaný Svatá Panna Maria Mcelská. Obsahuje stručné informace o zázračných událostech roku 1849 a vyobrazení dívek, klečících před zjevením P. Marie Mcelské na pozadí stylizovaného mcelského kostela a zámku.

Oba texty vycházejí z osenického rukopisu, ale vyznění stručného letákového textu je poněkud vyhrocené. Líčení událostí se totiž uzavírá konstatováním, že zbožné projevy tří dívek utichly po zákrocích ze strany světského úřadu a "když evangelíci a revoluční doba mocně proti dívkám vystupovali". K tomu se podotýká, že to byla jen přechodná odmlka, protože v nynější době se tyto události obnovují. Text pak končí zvoláním: Kéž Panna Maria Mcelská znovu oslavena bude! V době publikování obou textů byl farářem ve Mcelích již přes 30 let Rennerův nástupce Jan Čuban. O jeho účasti na uvedených snahách nám však není nic známo. Stejně nevíme nic o totožnosti P. Polykarpa ani o úspěšnosti jeho záměrů.

V Malém koutě mcelské návsi pak byla v roce 1894 nákladem místního katolického františkánského spolku vztyčena socha P. Marie Lurdské na podstavci s plastikou sv. Františka z Assisi. Obrázek tohoto prostého světce si totiž Plachá přinesla z přechodného azylu na osenické faře po prvním úředním zákroku a umístila jej na domácí oltář v rodném statku. Slavnost vysvěcení mariánské plastiky byla velkolepá a přilákala poutníky z širokého okolí i ze vzdálených míst. Do Mcel byla vypravena církevní procesí z Rejšic a Rožďalovic a faráři Čubanovi při svěcení sochy asistovalo 10 kněží. Byly tak připomenuty mcelské události, které jako by v některých rysech předjímaly lurdský zázrak z roku 1858.

Další snahy o zvýraznění Mcel jako nového mariánského poutního místa však podobně jako dříve opět nenašly dostatečnou podporu nadřízených církevních i státní institucí a v neposlední řadě nemohly být vítány ani nedalekou a právem preferovanou kapitulou ve Staré Boleslavi.

Přičiněním katolického spolku sv. Františka byl ve Mcelích již roku 1896 zřízen chudobinec v čp. 45. Tento dobročinný útulek sv. Josefa byl udržován ze spolkových přípěvků a spravován farářem. Uvedená instituce byla pro Mcely velice potřebná. Chudých obyvatel bylo dost a pokud měli podle zákona z roku 1896 po 10 letech pobytu v obci přiznáno domovské právo, tak se o ně musela obec starat ve stáří a nemoci. Již roku 1840 byla v obci zřízena chudinská kasa, z níž bylo obecním žebrákům měsíčně vypláceno 30 krejcarů v šajnech, což byla méně hodnotná vídeňská měna.

Roku 1901 se ještě křinecký lékárník, amatérský archeolog, regionální historik a sběratel starožitností Antonín Stifter v článku o Mcelích v časopisu Věstník Poděbradska snažil vykládat původ osadního jména na základě starého mariánského kultu, tj. od spojení počátečního písmene M ve jméně Maria se slovesem celovat. K této hypotéze zároveň poznamenal, že existenci mariánského kultu nemůže ve Mcelích historicky doložit. Patrně ho k tomu vedla snaha o nějaké rozumné vysvětlení vzniku podivného osadního jména, podobnost s názvem rakouského poutního místa Mariazell a možná i mariánská zasvěcení okolních kostelů v Bošíně, Loučeni a Jabkenicích, či mariánská poutní tradice v nedalekých Rožďalovicích. Přitom se v jinak podrobném a celkem pečlivě sestaveném přehledu dějin obce o událostech mariánského zjevení ani slovem nezmínil.

Ostatně stejně podivným způsobem o nich mlčí i dobové zápisy v obecní i farní kronice. V osenické farní pamětnici, jejíž druhý svazek obsahuje podrobné a pečlivě koncipované zápisy faráře Beránka, není o celé záležitosti rovněž ani zmínka. Nebylo k tomu totiž vy-dáno žádné církevní ani státní stanovisko a pamětníci patrně proto o všem raději mlčeli. Až roku 1952 se farář Stanislav Rozkopal odvážil vložit do mcelské farní kroniky stručnou informaci, vycházející z uvedené brožurky z roku 1892. Tento text označil ji jako pověst o domnělém zjevení P. Marie. Pár let předtím stejný farář zapsal do kroniky, že o svatodušní neděli 28. května 1944 byla farnost zasvěcena Panně Marii. Jiné události z doby války záměrně nezaznamenával, protože se "vymykaly soudnému myšlení". K tomu všemu ještě připomínám, že obec užívala za prvního starosty Kocha od roku 1854 malé kulaté úřední razítko, v jehož středu byl motiv planoucího srdce, který vždy symbolizoval náboženskou vroucnost a horlivost.

Ze zpětného pohledu je patrné, že po šest století žili mcelští osadníci v neměnných a na tradičních hodnotách založených vztazích v rámci feudálního systému. Ty se od napoleonských válek na počátku 19. století a zejména od jeho poloviny s nástupem kapitalismu začaly měnit. Tím byly ovlivňovány i vztahy a přístupy k tradiční víře, jež nadále představovala veřejnou morální autoritu a státní ideologii. Na počátku uvedených proměn se v malé polabské vesnici odehrály děje zázračného vidění tří pubertálních dívek. Uskutečnily se v atmosféře, jež byla ovlivňována dozvuky revolučních aktivit, naplňováním a vzápětí omezováním na venkově většinou nepochopených politických práv a svobod a zejména netrpělivým očekáváním úředních kroků k potvrzení zániku nenáviděné roboty a feudálního poddanství. Zároveň se měnily a předávaly kompetence z dosavadních vrchnostenských úřadů na nově budované státní okresy a reorganizované kraje.

V těchto časech se zázračné události ve Mcelích úřadům jevily jako podezřelé a obtížné. Ani pro vyšší církevní představitele nebyly v době porevolučního společenského jiskření a příprav na složitá jednání se státem o konkordát (uznání zvláštních církevních práv) jednoznačným přínosem. Dalo by se proto říci, že přišly poněkud nevhod, a proto byly většinou přijímány s velkými rozpaky a s vyčkáváním. K tomu přispěla i jejich rozporná medializace, snahy o komerční využití, nedostatečné duchovní vedení dívek i některé jejich výstřední projevy v závěru událostí. Je nasnadě otázka, do jaké míry byly i tyto jevy podmíněny rozjitřenou porevoluční společenskou atmosférou.

Na druhé straně je pozoruhodné, že události v některých rysech připomínají některá uznaná mariánská zjevení předcházející a zejména následující v čele s francouzskými Lurdy. S těmito projevy se ztotožňovali především místní kněží, kteří vnímali děje vidění jako Boží poselství a bariéru proti ateistickému revolučnímu radikalismu. V jejich čele bezesporu stál stárnoucí osenický farář Václav Beránek, který patřil do okruhu jungmannovské generace českých vzdělanců a literátů. Bezesporu byl jedním z představitelů venkovského kléru, podporujícího ideje českého národního obrození. Od dob Jugmannova pedagogického působení v litoměřickém semináři si spolu dopisovali a Beránek posílal drobné příspěvky do českých časopisů jako byl např. Čechoslav. O událostech ve Mcelích vedl korespondenci s litoměřickým biskupem Hillem, zasloužil se o jejich podrobné zaznamenání a poskytl dívkám útočiště. Své venkovské spolubratry poněkud převyšoval mimořádným kulturním rozhledem, osvětovými a vlasteneckými projevy. Patřil i mezi odběratele Havlíčkových Národních novin, takže byl dobře informován o tam publikovaných názorech na mcelské události.

Na rozdíl od mcelského faráře Rennera, který české knihy spíše zabavoval, je Beránek ve značném rozsahu nakupoval a rozdával. Tím máme na mysli tvrzení, že Renner si roku 1832 vysloužil pochvalu konzistoře za to, že zabavil dvěma tovaryšům 28 českých a patrně evangelických biblí dovezených z ciziny. Naproti tomu Beránek věnoval v letech 1828 - 1835 osenické školní knihovně 70 svazků českých knih a časopisů ze své rozsáhlé bibliotéky. V době vidění mu bylo 64 let, v září 1850 obdržel od biskupa čestný titul osobního děkana a zemřel roku 1864. Skutečnost, že byl strýcem malé Františky Plaché, proto sama o sobě nemůže navozovat Josefem Němcem naznačené podezření z možného usměrňování skutků tohoto dítěte. Spíše by se o tom mohlo uvažovat u téměř negramotné Františky Fryčové ze strany jejích chudých poručníků. Nevinná dětská hra nebo počáteční zázračné projevy tak mohly být poněkud usměrněny nebo znehodnoceny i tím, že se jim od počátku nedostalo většího zájmu od faráře Rennera. Jednoznačné důkazy však o možném ovlivňování dívek stejně jako o zázračných projevech chybí, proto si čtenář musí udělat konečný úsudek sám.

Z průběhu vidění je však patrná značná odlišnost mezi jeho nenápadným letním počátkem a bouřlivým podzimním sledem. Zatímco u prvního vidění můžeme najít zajímavé rysy a nevšední projevy, podpořené i jeho shodným skupinovým vnímáním ovšem bez jinak obvyklého mimosmyslového přijímání božího poselství ve stavu extáze. Podzimní rychlý sled návštěv v domečku s počáteční vyvolenou pozicí Fryčové může vyvolávat podezření na uplatňování postranních zájmů nebo na projevy případné duševní poruchy. Je nasnadě, že zdraví Fryčové bylo poněkud narušené a nelze zcela vyloučit, že k dlouhodobé psychické deprivaci ze smrti matky a z pobytu v náhradní a neurovnané domácnosti Vokálových se mohla přidružit duševní porucha, kterou lékařská věda nazývá schizoidní psychopatie. Ta se zpočátku projevuje sluchovými a posléze i zrakovými halucinacemi a bludy.

Náhodné požití nějaké halucinogenní přírodní látky např. v podobě plodnic houby lysohlávky nebo dužnatých částí keřovitého lilku potměchuti můžeme při pobytu na mcelské návsi i po přesunu dětí na místo za hřbitov prakticky vyloučit. Tyto drogy se na daných místech nikdy nevyskytovaly a je nepravděpodobné, že by si je bázlivé děti mohly přinést z blízkých lesů. Na druhé straně je známo, že uvedené drobné houbičky obvykle rostou na zvířecím trusu, a toho tehdy bylo na mcelském Stádništi dostatek. Jinak tam však byl holý plac, který obvykle není pro růst hub příznivý. Poněkud odlišný pohled však umožňuje prokázané podávání lihoéterové směsi Hoffmannských kapek dívkám při záchvatech podivné nemoci a zvyšování těchto dávek až na 9 kapek.

Ve srovnání s tím je možnost projevu uvedené duševní poruchy více pravděpodobnější. Vždyť vše začalo uposlechnutím hlasů, které na Stádništi slyšela pouze Fryčová. V následných podzimních událostech to dlouho byla jedině ona, kdo mohl nebeskou návštěvnici slyšet i vidět. Oproti tomu by se projevy tzv. zázračné nemoci, seslané později na děti, daly z lékařského hlediska označit jako hysterické záchvaty dospívajících dívek. Byly posíleny jejich silnými pubertálními traumaty a mimořádným zájmem dospělého obecenstva, provázely je obvyklé křeče, strašidelné vidiny a končily i bezvědomím. Přitom jedině tyto stavy by se daly srovnat s extatickými projevy, které obvykle doprovázejí soukromá zjevení a umožňují vizionářům mimosmyslovou úroveň vnímání nadpřirozených jevů. Např.lurdská vizionářka prožívala svá setkávání s Dámou ve stavu extáze, v jakémsi mrtvolném strnutí. Naproti tomu nebylo nikde naznačeno, že by častá mcelská setkávání dívek se záhadnou Paní a jejím případným nebeským doprovodem probíhala při jiném než běžném stavu jejich vědomí. Ovšem z celostního pojetí transpersonální psychologie, jež zohledňuje i možnosti mimořádných stavů smyslového i mimosmyslového vnímání, není možné všechny tyto projevy hodnotit jako patologické poruchy, bludy či výmysly v omezených hranicích západní materialistické vědy a kultury. Při důsledném uplatnění těchto kritérií by totiž museli být nejen všechny osoby se zážitky duchovních jevů, ale i zakladatelé a šiřitelé velkých světových náboženství hodnoceni jako duševně vyšinutí nebo nemocní jedinci. Alternativní psychologické přístupy, připouštějící možnosti vnímání nemateriálních a iracionálních jevů, vycházejí z postmoderních relativistických zásad, že mezi vědou a vírou (spiritualitou a mystikou) nemusí být nesmiřitelný rozpor. Představují totiž zcela odlišné přístupy k běžné realitě, jež se za určitých podmínek mohou vzájemně doplňovat aniž by si musely odporovat.

Také ve Mcelích můžeme nalézt obvyklý základní projev mariánských zjevení, jímž bývá "touha konat dobro na zemi", vyzývat hříšníky k pokání a vybízet k obnově zbožnosti a náboženské horlivosti. Mcelská Paní navíc vystupovala vůči dvěma jednostranným sirotám v roli náhradní matky, vychovatelky a těšitelky. To jí ale nebránilo, aby dosti důrazným způsobem od dívek požadovala bolestivé oběti za okolní hříšníky, bezvěrce a jinověrce. Během záchvatů seslané nemoci pak dívky projevovaly značně okázalé trpitelství, doprovázené podivnými výstupy a podáváním Hoffmannských kapek. Zejména u inteligentní a mimořádně citlivé Plaché se mohl až postupem času vytvořit silný citový vztah k mariánské imaginaci, který pramenil z touhy po zemřelé matce a z nenaplněných snah při hledání útěchy a citového zázemí. U mladé macechy s evangelickou výchovou pochopení pro svou zbožnost najít nemohla a u jejích rodičů už vůbec ne. V rozjitřené dětské mysli se pak nenaplněné tužby mohly doslova zhmotnit a ve fiktivních kontaktech s božskou Matkou si vytvořit únikový prostor z trudné reality. Přitom se nedá u Plaché a patrně ani u Fryčové zcela vyloučit přechodná schopnost mimosmyslového vnímání duchovních jevů, které zůstávají běžným smrtelníkům utajeny. Opět z pohledu transpersonální psychologie je patrné, že tyto schopnosti a projevy dětské mysli nemusely být podmíněny duševním vyšinutím nebo poruchou či požitím nějaké halucinogenní látky, ale mohly být zcela objektivním projevem dlouhodobého citového strádání po úmrtí matky a nava-zujících pubertálních traumat.

Některé věroučné nedostatky a rozpory, patrné nejen v popisu Paní a především v jejích projevech a přístupech k místním evangelíkům a Židům, by se sice mohly přičíst na vrub subjektivnímu vnímání a interpretování ze strany dívek. Přesto však byly takového rázu, že do značné míry limitovaly autentičnost vidění. Jako červená nit se totiž ve vztazích mezi Fryčovou a Plachou projevoval nepřímý trest za postoje evangelických rodičů její mladé macechy. Svéráznou formou psychické šikany jí tak byla odpírána vytoužená aktivní účast na dvou třetinách setkání s Královnou nebes.

Pozoruhodné události kolem tzv. mcelského zázraku nejsou jen zajímavým příběhem z dějin jedné polabské vesnice, ale stojí za povšimnutí i proto, že se v nich zrcadlí rozhodující změny v žití i myšlení našich předků na historickém přelomu mezi starou a novou dobou v polovině předminulého století na prahu materialistické industriální éry. V konkrétních projevech malých vizionářek se zcela přirozeně a neuvědoměle promítaly problémy, představy a tužby nejen jejich vlastní, ale i přejímané z okolí. Celková úroveň jejich interpretace pak názorně vypovídá o sociálním, kulturním i duševním stavu české vesnické populace v polovině 19. století. Česká společnost se teprve začínala vymaňovat z feudálních omezení a směřovat ke kapitalistickým svobodám. Mentalita vesničanů však ještě dlouho zůstávala pod vlivem tradičních zvyklostí. V tomto rámci proběhly podivuhodné události s viděním tří pubertálních dívek. Setkaly se s rozporuplnými reakcemi veřejnosti, obavami církve a nezájmem či odporem úřadů. Pro většinu účastníků byly natolik podivné a ošidné, že nebyly raději zaznamenávány a jejich vnější stopy byly i v paměti vlastních aktérek a dalších účastníků překryty. Nyní po více než 150 letech není možné ani vhodné tyto události přehodnocovat, ale mnohem přínosnější je přistupovat k nim jako k zajímavému starému a v mnoha směrech tajemnému příběhu, který se zčásti vyvíjel podle svých vnitřních (imanentních) a většinou iracionálních zásad. Nic na tom nemění ani skutečnost, že se ve Mcelích žádný prokázaný zázrak neuskutečnil a že se dobové vidění může i z teologického hlediska hodnotit pouze jako jedno z mnoha nepravých (neautentických) mariánských zjevení. Pozoruhodné události kolem mcelského zázraku mohou přispět i k výzkumu a pochopení komplikovaných vztahů mezi moderní vědou a tradiční vírou.

Použité prameny a literatura:

Adam, A.: Liturgický rok - historický vývoj a současná praxe. Praha 1998
Bílek, Karol: Počátky školní knihovny v Osenicích. Listy starohradské kroniky XXII-1999, č. 2-3
Catalogus Cleri Dioeceseos Litomericensis Pro Anno MDCCCXXXIII et MDCCCLIX
Čuban, Jaroslav: O Křižánku. Listy starohradské kroniky XXIII-2000, č. 1
Dopisy biskupa A. B. Hille faráři V. Beránkovi z 15. 3. 1850 a 13. 6. 1850, archiv fary sv. Václava ve Mcelích
Dopisy faráře Václava Beránka z písemností školy Osenice, pracoviště literárního archivu PNP Staré Hrady u Libáně
Dudek, František - Kopřivová, Berenika - Mejstřík, Miroslav - Zimandl, Rudolf: Mcely 1252 - 2002. K 750. výročí existence obce vydal OÚ Mcely 2002
Grof, Stanislav: Kosmická hra. Zkoumání hranic lidského vědomí. Praha 1998
Hrabětová, Jana - Šebek, Svatopluk: Soupis památek okresu Nymburk 1/2. Poděbrady 1973
Kořenský, J. L.: Rostlinstvo v národních písních, pověstech, bájích a obyčejích. Praha 1997
Mareček, Zdeněk - Řehounek, Jan: Božena Němcová v Nymburce a mcelský zázrak. Po-labské listy 31. 3. 1999, příloha Kaplanka č. 27
Liber Memorabilium Parochiae Mzellensis 1803-1951, SOkA Nymburk
Liber Memorabilium Parochiae Wosenicensis 1730-1836, Diecézní archiv Litoměřice
Liber Memorabilium Parochiae Wosenicensis 1829-1908, Diecézní archiv Litoměřice
Matriky narozených, oddaných a zemřelých obcí Mcely, Loučeň, Sovenice, Jíkev, SOA Praha
Matriky narozených, oddaných a zemřelých obcí Osenice, Bystřice, Střevač, SOA Zámrsk
Miláčkové Královny sv. Růžence - podivuhodné události ve Mcelích u Nymburka v Čechách roku 1849, sestavil P. Polykarp, Zahrádka sv. Františka 6, 1892 (1,2,3)
Národní noviny 1849-1850, odpovědný redaktor Karel Havlíček - další články o mcelských událostech byly otištěny též v Moravských novinách 1849 a Slovanu 1850
O soukromých zjeveních. Sborník uspořádali Vojtěch Kohut a Aleš Opatrný. Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském, Praha 1998
Pamětní kniha obce Mcely 1789-1861, SOkA Nymburk
Polykarp: Svatá Panna Maria Mcelská. Praha 1892
Stifter, Antonín: Mcely a Studce. Věstník Poděbradska 4, 1901
Šulc, Vladimír: O Křižánku. Zpravodaj Šrámkovy Sobotky 9, 1972
Turnovský, Josef Ladislav: Paměti starého vlastence I. Praha 1900
Vidění 3 děvčátek ve vsi Mcelích v nynějším Jičínsku L. P. 1849-1850, rukopis z roku 1850, archiv fary sv. Václava ve Mcelích
Vondráček, Jan: Božena Němcová v Nymburce 1848-1850. Nymburk 1913
Werfel, Franz: Píseň o Bernadettě. Praha 1989
Ždichynec, Bohumil: Pokus o lékařský výklad rukopisu Vidění tří děvčátek ve vsi Mcelích L. P. 1849-1850, rukopis 1994

Ze stránek: http://www.okresnymburk.cz/mcelyly