|
O mrtvých jen v dobrém
Opustí-li nás někdo blízký, žije už jen ve
vzpomínkách. Ale občas se umí jaksepatří připomenout!
Naše příbuzenstvo žije docela pospolitě.
Scházíme se při zabijačkách, svatbách a pohřbech, neboť i odchody na onen svět
jsou součástí života.
Jako kluk jsem trávil s bratranci a
sestřenicemi prázdniny u strýce Karla a tety Julie.
DĚTSTVÍ U TETY
Byli bezdětní a rádi, že kolem sebe mají děti
alespoň přes léto. Strýc Karel byl mužem mnoha profesí — byl aktivní hasič,
fotbalista, myslivec a dokonce i radioamatér, a když ovdověl, snažili jsme se k
němu jezdit dál, i když jsme už byli dospělí.
Pak při jednom hasebním zásahu vynesl z
hořícího domu starou babičku, dostal infarkt a zemřel v pouhých pětapadesáti
letech. Na pohřeb se sjelo třicet příbuzných a přátel. Byl únor a vesnice tonula
v závějích. Po obřadu jsme se schlíple sešli ve strýcově chalupě.
STRÝC PRUĎAS
„Vzpomínáte," prolomil ticho bratr
Josef, "Jak hrál pravou zálohu a na zápase v Újezdě zfackoval rozhodčího?"
„Byl pruďas," potvrdil strýčkův
spoluhráč. „Dostal distanc a jezdil s náma jako divák. Jednou se rozčílil a
zfackoval sudího podruhy." Pozůstalí se zasmáli.
„Kdysi se mi chlubil, že se spojil rádiem s
milionářkou na jachtě v Indickým oceáně," řekl bratranec Ludvík. „No jo,
to jeho rádio," povzdychl jsem si.
„Prý spolu vedli intimní hovory, a ještě
před sexem po telefonu tak vynalezli sex po rádiu," dodal bratranec Ludvík.
Nálada se uvolnila. Kdosi se zmínil, že na
Karla teta dost žárlila, a měla rozhodně proč. To byla pro mě novinka. Pro mě to
byl strýček, který nám dětem postavil na zahradě houpačku. Dámám z příbuzenstva
se ty řeči moc nelíbily.
ZÁLETNÍK
„Pamatujete, jak začal pěstovat růže?"
zeptal se strýc Jirka. „To aby si mohl dopisovat s pěstitelkou, kterou poznal
na Zemi živitelce." „To myslíš tu jeho Květu?" zeptal se Josef.
„Jak za ní jezdil jako na výstavy?" „Ne. Mně teda říkal, že se jmenuje Marcela."
Vzápětí nás všechny přimrazilo zabušení na
okno. Nebyl to vítr. Opakovalo se třikrát, div neprorazilo okenní tabulky a
babička Věra přitom leknutím rozlila kávu. Do toho se rozblikal lustr a pietně
zapálená svíčka na stole zaprskala.
BOUCHÁNÍ
„To je Karel!" vyrazila teta Jitka.
„Nelíbí se mu, jak ho tu drbete!" „No, snad jsem tak moc neřek," pípl Jirka.
„Nějakej blb buší na okno," mínil bratr. „Pojďte, vysvětlíme mu, jak
se má chovat!"
Vypochodovali jsme ven. Šeřilo se, ale přesto
jsme viděli, že kolem chalupy jsou hladké závěje, nenarušené stopou něčích
kroků. Zavládlo bezvětří a ticho. V něm jsme jasně slyšeli vzdalující se vrzání
sněhu, jako by někdo odcházel.
Vrátili jsme se do sednice. A vzpomínali už
jen na strýcovy záslužné činy. Třeba jak nám postavil houpačku.
O mrtvých jen dobře!
Podle: Příběh Kamila Cháry z
Jizbice sepsal J. Pinkava. Chvilka pro tebe č. 7/2008
| 
