|
Před rokem mi zemřela maminka. Měly jsme
celý život, soudě dnes s odstupem času, mimořádně
silný citový vztah. Ona pro mne v dobách mých nezdarů dělala
mnohé, za což jí nikdy nebudu dostatečně vděčná, a já
dělala také vše, co bylo v mých silách, aby byla šťastná.
Hlavně v posledním roce jejího života jsme jí s manželem
splnili její dávný sen bydlet s námi v našem domku.
Byla však už velmi nemocná, a tak si té
skutečné radosti mnoho neužila. Ale přesto, že byla už
nepohyblivá a téměř slepá, jsem u jejího lůžka trávila
mnoho času, kdy jsme měly k sobě hodně blízko. Vyprávěla
mi události, o kterých jsem vlastně do té doby neměla
ani tušení. Byly to takové „černé hodinky", jak
říkávala posezení, kdy jsme v přítmí seděly a povídaly
si. Jako malá jsem se trýznila představou, jaké to
jednou bude, až maminka umře. Ten okamžik přišel sice o
mnoho let později, kdy mi bylo osmačtyřicet, ale bolelo
to více, než v těch mých představách. Smrt bolí určitě
však jen do té doby, než člověk dojde nějakého smíření.
Než pochopí podstatu života a smrti...
Pár měsíců jsem si však musela projít
oním smířením a tu a tam se dostavovaly vzpomínky. Bylo
mi smutno a i když jsem šťastně vdaná, přesto jsem se
leckdy neubránila slzám. Jednou, když mi bylo hodně
teskno, jsem měla přímo neodbytný pocit, že se přece
musím nějak „definitivně" s maminkou rozloučit,
že jí nutně musím říci, jak moc jí mám ráda a jak
mi chybí a že na ni nikdy nezapomenu. Vzpomínala jsem
intenzivně a jasně ji viděla před očima, jak byla v
posledních dnech smutná, jak jsme otevřeně hovořily
spolu i o smrti a co vlastně přijde po ní. Držela jsem v
té chvíli v ruce mobil a tu mne napadla zvláštní myšlenka.
Všechny své pocity jsem pěkně vypsala do zprávy na
mobilu. Oslovila jí a hovořila k ní přesně, jako kdyby
žila. Pověděla jsem jí vše, nad čím jsem v tu chvíli
přemýšlela a co mne tak sužovalo. Cítila jsem, jak se
mi s přibývajícími slovy ulevuje. A ve chvíli, kdy
nastal okamžik, kam zprávu odeslat, jsem váhala. Nechtěla
jsem se vzdát myšlenky, že SMS zase vymažu. Ano, odešlu
ji, ale kam? A pak se to stalo. Vyťukala jsem: „Pan Ježíš,
nebe". Samozřejmě však místo písmen mi naskočila
čísla a já SMS odeslala. Bylo to dvanáctimístné číslo
(726539476323) a já nevěřila, že se zprávu podaří
odeslat.
Chvíli se nedělo nic.
Pak mi bylo potvrzeno, že zpráva byla odeslána. Bylo mi nádherně,
na duši jsem cítila úlevu, klid a mír. I když se nikdy
nedozvím, komu vlastně zpráva došla, pravda je, že od
té chvíle umlkly v našem domě všechny podivné zvuky a
šramocení, kteréže občas ozývaly z jejího pokojíku.
Žádné bolavé sny, žádné obavy. Nic! Jakkoli vypadá můj
nápad ztřeštěně či bláznivě, opravdu mám vnitřní
pocit osvobození ze vzpomínek. Vzpomínám, ale už jinak.
Nyní už nepláču a vím, zeje i maminka šťastná a že
se jednou určitě setkáme...
|
