Hovořím s rostlinami a ony poslouchají
Jsem žena středního věku, ale už odmalička, co si pamatuji, byl pro mne celý okolní svět "živý". Sourozence jsem neměla; a také v okolí, kde jsme bydleli, bylo málo mých vrstevníků, případně jsem si s nimi nerozuměla. Já jsem měla za kamarády květiny na louce, keře, stromy, dřevěný plot, nebo i, pro mne tenkrát velice tajemný, malý domeček, v němž se kdysi douzovalo maso. Hovořila jsem s nimi, s rostlinným i zvířecím světem, jako by to byly lidské bytosti a jejich odpovědi jsem vnímala s naprostou samozřejmostí.
Nejen v dětství, ale zvláště později už jako dospělá jsem měla občas možnost, například u rostlin, zakusit, že i ony mohou reagovat na člověka, někdy pozitivně, někdy negativně. Snad nejvýrazněji se projevuje můj kontakt s kopřivami. Nepovažuji tyto rostliny za něco podřadného, za plevel, a aniž bych sledovala jejich hodnotu jako léčivé rostliny, považuji je za rostliny - bytosti, které také chtějí žít a těšit se ze slunečních paprsků stejně, jako i ty, jež se, z našeho lidského pohledu, mohou pyšnit nádherou bohatého květenství.
Snad pro tento svůj odlišný přístup mohu požádat kopřivu, aby mne neporanila - nespálila a ona mé přání vyplní. Ještě v posledním ročníku svých studií jsme si, asi deset kamarádek, udělaly vícedenní výlet do hor s nocováním pod stany. Tam se stalo, že jednu studentku začaly bolet ledviny, které neměla zcela v pořádku. Pro okamžitou lékařskou pomoc bylo hodně daleko, a tak jsme si vzpomněly na kopřivu, z níž čaj nebo šťáva měla působit jako jakási první pomoc při ledvinové kolice.
Do okolí jsme se vypravili čtyři, abychom našly mladé kopřivy. Jakmile jsme je našly, začaly jsme je sbírat. V létě jsme neměly rukavice a tak kolegyně používaly kapesníky, ponožky apod. Já jsem si dřepla k větvičkám kopřiv a v duchu je prosila, aby mne nepopálily, že jim nechci ublížit, ale potřebuji jejich pomoc pro nemocnou kamarádku. A pak se stalo něco, co ostatním připadalo jako zázrak, pro mne však to bylo zcela normální, Kopřivy jsem trhala holou rukou a jejich větvičky si ještě položila na nezahalené předloktí. Nic mne nepálilo, neměla jsem žádné puchýře ani zarudnutí. Na místě táboření jsem kopřivy holýma rukama pokrájela a v dlaních vymačkala jejich šťávu. Všechno bylo naprosto bezbolestné.
Zajímavé na této příhodě byla skutečnost, že druhého dne, kdy jsem stejným způsobem chtěla připravit kopřivovou šťávu z těch větviček, které nasbíraly kolegyně, pěkně jsem se popálila a na zarudlé kůži mi naskákaly puchýře. Jiná příhoda s kopřivami se udála mnohem později, na zahrádce u mé tchyně. Měla ji pečlivě udržovanou, ale přesto jsem na záhoně růží u plotu objevila kopřivu, navíc obsypanou mšicemi. Bylo mi jasné, že tentokrát musí kopřiva ven, aby se mšice nepřenesly na růže. Opět jsem rostlince vysvětlila, že je nemocná, napadená mšicemi, a proto ji musím vytrhnout. Po chvilce takové "rozmluvy" jsem ji vytrhla, aniž by mne popálila. Ještě jsem ji držela v ruce, když jsem kousek dál spatřila stejný obraz. Opět tu rostla kopřiva se mšicemi, jenže v tu chvíli jsem se "bez přípravy" shýbla, kopřivu vytrhla a ... zasyčela jsem bolesti, jak mne popálila!
Milena
Podle : Médium, č. 6/2001