|
Záhadné věci, které mnozí lidé popisují a vydávají
je za věrohodné, mi pokaždé připadaly
poněkud bláznivé. Ale nebylo tomu tak vždy.
V dětství jsem jezdila na prázdniny k
babičce. Byla to moudrá žena, která
celý život těžce pracovala, a i když
neměla takřka žádné vzdělání, z
jejích zkušeností a moudrosti, které však
nikomu nevnucovala, si nešlo nevzít
ponaučení.
V souvislosti s tajemném si
vzpomínám na její časté vyprávění
o baráčku, který s jejím sousedil. Ve
vsi se nesla pověst, že je to dům hrůzy.
V pohraničí střídaly nemovitosti často
majitele, a právě v tomto domě s číslem
popisným 133 se měly odehrávat různé
podivnosti. Jak tvrdili starousedlíci,
takřka každého nájemníka postihlo nějaké
neštěstí.
O jedné rodině se říkalo,
že všechny narozené děti do roka zemřely.
Druhou měly stíhat samé nemoci a jakási
kletba je měla učinit nadosmrti chudými.
Další muž, který dům obýval sám, si
měl vzít dobrovolně život, k čemuž
si vybral oprátku na půdě. Příštím
nájemníkům se v jeho zdech měla pokaždé,
když se začali hádat, zjevovat bláznivá
dívčina v průsvitném šatě. Konec
tragédií a životních dramat přišel
prý až s nastěhováním jedné
dvougenerační rodiny, která si baráčku
jaksepatří hleděla, stejně jako
pastviny rozprostírající se okolo.
Babička
tuhle historku vždycky ráda vyprávěla
a něco poutavého přikreslila. Nakonec
ale tvrdila, že kletbu z domu sejmula
dobrota srdce jeho obyvatel. Co byla
pravda a co fantazie, těžko říct.
|
