Záhadné "černé ruce"

Mezi nebem a zemí se odehrává mnoho zvláštních událostí. I já se ocitla uprostřed děje něčeho tajuplného, až děsivého:

Jedná se o tři dny, přesněji řečeno, o tři zvláštní noci. První den probíhá naprosto normálně, pracovně. Nic nenasvědčuje tomu, že by se mohlo něco dít. Ani při příchodu domů se nic neděje, žádná předtucha. Přijíždí za mnou kamarád, a protože je zdaleka a můj byt se skládá z jedné místnosti s kuchyňským koutem, opatřené pouze rozkládacím gaučem, uléháme společně kolem třiadvacáté hodiny na gauč. Už když začínám pokládat hlavu na polštář, registruji periferním viděním ruce v rukavicích vyčnívající z okrajů polštáře. V následujících zlomcích sekundy mi svírají krk a škrtí mě. Nemohu dýchat. Kopu nohama a rukama a říkám si v duchu: „Já se vážně dusím, ono mě to doopravdy škrtí!"

Chroptíc se snažím rukama uvolnit ty „černé ruce“ z krku. Poněvadž jsme teprve před chvilkou šli spát, koutkem oka vidím kamaráda, jak se s úděsem na mě dívá a ptá se: "Jani, co ti je? Co se to děje?" Vím, že mi nemůže pomoci, protože mi něco došlo. On ty ruce nevidí!

Cítím velkou až nadpřirozenou sílu stisku a také obrovskou nenávist. Zázrakem a po velikém úsilí se dostávám ze sevření. S očima vytřeštěnýma a popadajíc dech se s nadějí ptám kamaráda, jestli viděl ty černé ruce stejně jako já. Vrtí hlavou a konejšivě mě tiskne k sobě. Oba jsme vyplašení z toho, co se děje. Vysvětluji mu, proč jsem chroptěla; že mě škrtily ruce v černých rukavicích. Nechápe nic. 

Znovu se pokouším ulehnout a znovu „vyjíždějí" zpod polštáře ty ruce. Ruce se vysunují a čím blíž k polštáři mám hlavu, tím více se přibližují k mému krku. Oddaluji-li hlavu, ruce „zajíždí“ za okraje polštáře. Oklepávám a prohlížím polštář z obou stran, dokonce do něj tluču. Nic. Rychle si lehám a ruce mě znovu škrtí. Tentokrát bojuji kratší dobu. Vyděšená přemýšlím, co dál. Jinam jít spát nemůžeme. Je hodně pozdě. Peníze na hotel ani jeden nemáme. Kamarád statečně uléhá blíž záhadnému polštáři a já se schovávám za jeho záda. Po dlouhé době oba usínáme. Ráno musí kamarád neodkladně do práce a já bytostně doufám, že se mi vše jen zdálo, a že ten děs se už nebude opakovat. Marně. Další večer se děje totéž, ale zaznamenávám už menší sílu stisku.

Nastává třetí večer. Sama jsem překvapená, že znovu uléhám do své postele. Má víra v konec trápení je silnější než strach. Přesto jdu spát hodně pozdě, únavou mi padají víčka, tělo i hlava. Vyčkávající ruce se tedy dočkaly. Tlak a síla už nejsou tak velké, snadněji se bráním a najednou... Jak nečekaně a rychle vše začalo, tak stejně nečekaně a rychle to skončilo. "Černé ruce“ mi už nikdy neublížily, ani se neobjevily.

Jana H., Most