|
Co se opravdu na cestě seběhlo, se Martina s Blankou nikdy nedozví. Ten děsivý výjev však už budou mít navždy před očima.
Ačkoli přímo nepatřím mezi vyznavače tajemná a na duchařinu taky moc nejsem, z nadpozemského života mám respekt. Už jen kvůli tomu, co se mi přihodilo před deseti lety.
CESTA HRŮZY
Byla jsem s manželem a se svou kolegyní Blankou na firemní akci, která se konala na Rakovnicku. Zábava se chýlila ke konci a lidé se začali pomalu rozjíždět do svých domovů. Stejně tak i my.
Musela jsem řídit, protože můj muž David se na akci, lidově řečeno, pěkně „zlískal". Bylo už po půlnoci, a protože bydlíme až v Mostě, byla jsem z cesty pořádně nervózní.
Chvilku před námi vyrazil i jeden z muzikantů, náš kamarád Honza. Zpočátku jsme s ním drželi krok a jeli kousek za ním. Já však patřím mezi opatrné řidiče, a proto nám známý brzy ujel.
Největší strach na mě padl při cestě rakovnickými lesy, kde byla tma jako v ranci. Manžel spokojeně pochrupoval na zadním sedadle, Blanka seděla vpředu vedle mě a zpestřovala mi řízení svým vyprávěním, abych neusnula za volantem. Všechno, co se poté seběhlo, tak viděla stejně jako já — z první ruky.
Kličkovali jsme lesními serpentinami, když v tom se před námi vynořily ze tmy dvě postavy. „Ti si teda vybrali dobu pro výlet," ušklíbla se Blanka. Jak jsme se k nim blížili a světla auta klouzala po jejich siluetách, začalo nám docházet, že tady není něco v pořádku.
BYLI TO LIDÉ?
Podivné osoby byly oblečeny do dlouhých černých hábitů a na hlavách, v poměru k tělům až neskutečně obrovských, se jim jako živí hadi kroutily ohnivé vlasy. Jedna z nich byla malého vzrůstu a připomínala dítě, ta druhá byla přímo nadpozemsky vysoká. V tu chvíli jsem nedokázala odhadnout jak moc, ale zdálo se mi, že takové výšky by žádný dospělý člověk nemohl dosáhnout. Nejhrůznější však byly jejich tváře, které se s těmi lidskými nedaly vůbec srovnat. Připomínaly šklebící se maškarní masky.
Když jsme jim byli téměř na dosah, musela jsem úplně zpomalit. Jela jsem skoro krokem, abych dokázala včas zastavit, kdyby mi ta podivná zjevení náhodou skočila pod kola. Obě postavy totiž neustále divoce poskakovaly a hlasitě se při tom smály nepřirozeným, zlověstným smíchem. „Vidíš to, co já?“ zeptala jsem se své kamarádky. Ta jen beze slova přikývla.
Projela jsem okolo nich a pokračovala v cestě. Neměla jsem ani odvahu ještě jednou se na ten děsivý výjev podívat do zpětného zrcátka. Hned v další zatáčce jsem dupla na
brzdu: z příkopu čouhalo vybourané auto. Patřilo Honzovi, který zřejmě nezvládl řízení. Během převozu do nemocnice bohužel zraněním podlehl.
Častokrát jsme se s kamarádkou dohadovaly o tom, zda jsme ty dvě nestvůry skutečně viděly. Dodnes netuším, co to mělo znamenat, ale ať už to bylo cokoli, od té chvíle si představuji, že takhle vypadá smrt.
|
