|
Jana nevěří na náhody. Je přesvědčená, že všechny ty podivné události jsou znamení, že její táta, ač dávno po smrti, je stále s ní.
Nedávno tomu bylo šest let, co zemřel můj otec. Ve svých dvaapadesáti letech jsem měla obrovské problémy se s jeho smrtí vyrovnat. Dnes už jsem s touto skutečností smířená, dovedu si říct, že si užil pěkný, dlouhý život, bylo mu přes osmdesát, když navždy odešel. Jenže odešel skutečně nadobro? Nejsou všechny ty události důkazem toho, že jeho duše je stále se mnou?
Často na tátu vzpomínám. Tuhle jsem si pomyslela, jak fajn by bylo, kdyby tu ještě mohl být.
Tatínek uměl krásně hrát na housle. Ty mi po něm zůstaly a mám je pověšené na stěně. „Jak ráda bych tě na ně zase slyšela hrát!" posteskla jsem si a zrakem spočinula na nástroji.
OZVALA SE RÁNA
V ten okamžik housle spadly na podlahu. Přišlo mi to zvláštní, hřebík totiž zůstal ve zdi, a když jsem za něj zabrala, pevně držel. V mém pocitu, že to nebyla náhoda, mě ještě více utvrdila událost, která se přihodila jen pár týdnů na to.
Byla jsem doma a uklízela. Utírala jsem prach v místnosti, kde na mě ze zarámované fotografie na zdi pohlíží táta. Fotku jsem pohladila a pak se od ní odvrátila, abych uklidila i zbytek pokoje. Rána - něco spadlo na zem. Byla to fotografie!
Pravda, dotkla jsem se rámečku, ale jak je možné, že obrázek nespadl hned, ale „počkal", až se otočím zády? Že by opět jen souhra náhod? Já si to nemyslím.
Poslední z řady těchto příhod se odehrála nedávno. Byla noc a já už spala. Vtom mě něco vzbudilo. Nejdřív jsem nevěděla, co se děje, ale za chvíli jsem to uslyšela znovu, někdo mě volal. „To je přece tatínkův hlas!" blesklo mi hlavou.
STÁL TAM ON!
Vstala jsem a šla do chodby, odkud byl jeho hlas slyšet. Byl tam! Jen tak stál a usmíval se. „To se mi určitě jen zdá!" přesvědčovala jsem sama sebe, avšak chování mojí kočky, která se mi lísala k nohám, mi dalo jasně najevo, že v bytě nejsme samy. Klopila uši tak, jak to dělá pokaždé, když přijde někdo cizí.
Nejdřív jsem se polekala, ale pak nad strachem převládla zvědavost a radost, že ho opět vidím. Chtěla jsem se ho zeptat, co tu dělá, ale než jsem stačila vyslovit jedinou hlásku, byl pryč. Zmizel, jako by se vypařil.
Jak je to možné? Nevím a nechci po tom pátrat. Beru tyto příhody tak, jak přichází. Věřím, že to je tátův způsob, jak mi z „druhého břehu" dát najevo, že ačkoliv už tu není, je stále se mnou.
|
