Výlet bývalých spolužáků se změnil v noc plnou záhad. Byl to jenom sen, nebo skutečnost?

Třídní srazy ze střední školy pojímáme jinak, než bývá obvyklé. Scházíme se vždy jednou v roce na pár dní, abychom podnikli pořádný výlet! Ta setkání organizuje „zdravé jádro" naší třídy už řadu let. Vloni jsme si naplánovali výlet na pozoruhodný středověký hrádek Helfenburk nedaleko malebného městečka Úštěk.

DUSOT KOPYT

Bylo nezvykle příjemné, teplé jaro, a my se proto rozhodli zůstat na noc pod širým nebem. Společný výlet jsme si opravdu velmi hezky užili a večer, zmoženi pěším pochodem a také - proč to nepřiznat s - solidní dávkou alkoholu, jsme brzy usnuli těsně pod kamennou hradní zdí.

V noci mě probudila zima. Byla jsem rozespalá, ale v dáli jsem zaslechla dusot kopyt. Promnula jsem si oči, jestli náhodou nesním - ale ne, byla jsem vzhůru. Ostatní tvrdě spali, někdo i tiše pochrupoval. Jenom já seděla vzpřímeně ve spacím pytli a napjatě poslouchala blížící se zvuky.

Za chvíli se zjevila postava na černém koni. Zřetelně jsem cítila koňský pach i teplo z mohutného zvířete. Jezdec byl oblečený do brnění a měl meč.

Kdo mě varoval?

Nikam nechoď! řekla mu prý jeho žena. Jenže ta o tom nic neví.

Zprvu mi to nepřišlo vůbec divné, bylo to, jako když sleduju nějaký film nebo představení. Až potom jsem si uvědomila, že je noc, jsem v lese a že se žádné představení nekoná. V té chvíli se mi vlasy zježily hrůzou. Co se to děje?! tajila jsem dech. Zbláznila jsem se, nebo se ocitla v jiném čase?

PRONIKAVÉ OČI

Na nebi se objevil měsíc a svým světlem ozářil všechny spáče i mě. Rytíř na mě chvíli nevěřícně koukal a bylo vidět, že také on je mou přítomností velmi překvapený.

Měl neuvěřitelně pronikavé oči a krásný, leč podivně smutný obličej. Prohlížel si mě a poté se na vteřinku letmo pousmál. Vzápětí však znovu zpozorněl a ohlédl se sebe. V dáli se opět ozval dusot kopyt. Můj rytíř mě pohybem hlavy pozdravil, pokynul koni ke cvalu a zmizel. Za okamžik se kolem mě prohnalo několik dalších jezdců, kteří smutného rytíře asi pronásledovali...

Do rána jsem nezamhouřila oči a nedočkavě čekala, až se bývalí spolužáci probudí. Jenže moje barvité líčení sklidilo jenom posměch. „Bylas opilá a všechno se ti zdálo," namítali. Stopy kopyt je taky nepřesvědčily - prý už tam mohly být předtím. Když jsem ale našla stříbrný plíšek ve tvaru šupiny ozdobený starým erbem, nikdo se mi už nesmál.

VZÁCNÝ PLÍŠEK

V muzeu mi pak řekli, že ten plíšek je asi z časů Václava IV. a má docela velkou cenu. Jen se hrozně divili, jak je zachovalý. Jako by byl nový, čerstvě zhotovený! Těžko jsem jim mohla vysvětlovat, že jsem se v noci osobně setkala se středověkým rytířem.

Ostatně, málokdo mi věří, že dodnes vidím jeho smutný úsměv a vzpomínám na uhrančivý pohled jeho očí.

A ten vzácný plíšek? Samozřejmě ho mám doma pečlivě schovaný!