Byla sobota večer, vlastně skoro noc. Něco mezi desátou a jedenáctou. Po krásném teplém dni se krajinou náhle rozhostil temný chlad. Přesto nás na to místo něco vábilo…jakási zvláštní přitažlivost, touha po neznámém…

Silnice mezi Litoměřicemi a Terezínem. Dvě benzinové pumpy, každá na jedné straně dálnice. Už když jsme jeli „tam“, tedy do Litoměřic, pocítili jsme zvláštní nutkání spatřit „to“ místo. To bylo krásné slunné ráno, asi jedno z posledních zářijových, které slibovalo teplý den. Zastavili jsme na kafe a přes tepající dvouproudou silnici jsme zahlédli zborcený hrádek na protilehlém kopci. Nedalo se k němu jít, jinak bychom neváhali. Přes proudící řeku aut sem a tam bychom asi my dva a pes jen těžko přebíhali. Ukryli jsme tedy hrádek hluboko v mysli a domluvili se, že se sem při zpáteční cestě musíme vrátit.

Den utekl jako voda. Ačkoli byla sobota, ta naše byla tentokrát pracovní. Z litoměřického vinobraní jsme odjížděli mnohem později než jsme původně plánovali. Sotva jsme opustili ceduli s nápisem Litoměřice, v mysli náhle vytanulo: hrádek!

Zastavili jsme na benzínce. Tentokrát už v tom správném směru jízdy. Hrádek nebyl vidět. Obloha byla plná hvězd a měsíc pomalu spěl k úplňku. „Je to fakt tady, vidíš něco?,“ ptala jsem se kamaráda. „Musí to bejt tady, jiná benzína v mapě není,“ odpověděl. Samozřejmě, že jsme se snažili místo před cestou najít v mapě, nic tam ale nebylo. Pouze ty dvě protilehlé benzinové pumpy. Prošli jsme kolem benzinky, dál přes parkoviště a noclehárnu tiráků. Před námi jsme spatřili malý kopeček a na něm…na něm ony zubaté hradby. Hradby, které nás natolik upoutaly, že jsme neváhali a vydali se blíž…

Nikde žádná cesta. Pouze prudký kopec před námi. Vyšplhali jsme ho a vstoupili na polní cestičku. Vedla odnikud nikam a hrádek náhle zmizel. Tušili jsme, že musí být přímo před námi. Nebylo ale vidět vůbec nic. Měsíc, který byl původně nahoře na obloze, se teď válel někde na kopci a vůbec se nám nesnažil pomoct. Baterku jsme samozřejmě neměli, jen mobil se slabou baterií. Začala jsem mít trochu strach.

„Hele já tam nejdu“, sdělila jsem Robinovi. „Mam fakt strach.“ Věděli jsme, že je to prostě někde tady, ale sakra kde. A kde je nějaká cesta…Pes stál za námi a kupředu se mu taky vůbec nechtělo.

„Když už jsme tady, přeci to nevzdáme,“ rozhodl kamarád. Rozhrnul roští a vydali jsme se dál, nahoru na kopec. Nebylo vidět na krok. Větve pod nohama praskaly, další se zase zapichovaly do zad a rukou. První šel Robin, pak já a za mnou Lízinka (pes). I ona měla strach. Cítila jsem to. Při každém Robinovo zrychleném pohybu jsme na něj volala: „Počkej sakra, nenechávej mě tady, já se fakt bojim…"

 Les byl suchý a divný. Šli jsme pomaličku výš a dál. Náhle se před námi objevilo něco strašného. „AAAAAAA, odskočila jsem, jdeme zpátky, já už dál nejdu,“ vyjelo ze mě. Chytila jsem se Robina za sako a měla jsem v očích děs. Věděla jsem, že si není taky jistý v kramflecích. „Co to sakra je?“ Před námi svítilo do tmy něco bílého. To bílé bylo sestavené do kruhu průměru cca 4 metry. A hned vedle stála jakási polorozpadlá klenba. Vypadalo to hodně divně. V tu chvíli zazvonil Robinovi telefon a já jsem se málem…Volala mu přítelkyně. Chtěla něco řešit, dlouze a dlouze…a my jsme zrovna stáli na pokraji strachu a vábení jít dál.

To bílé kulaté bylo asi ohniště. Říkala jsem si: „Kdyby tam něco bylo, Líza by to přeci našla, štěkala by.“ Ale ona byla v klidu. Kousek od ohniště stála kulatá hradba se vstupem. Bez baterky se podívat dál? Ani náhodou… „Jdeme pryč, pojď,“ prosila jsem Robina. Ten ale náhle nabral směr výš. Vlastně ho inspirovala Lízka. Našla cestičku. Kousek nad to rozpadlou kulatou hradbou, opravdu asi tak 5 metrů nad ní…Stáli jsme před hrádkem. Měsíc se náhle vyloupl a ozářil celý prostor.

Hrádek byl překrásný. Vůbec ne tak malý jak vypadal od silnice. Veliký rotundovitý hrad se dvěma věžemi. Spousta oken, nahoře zubatý. Vešli jsme dovnitř. Najednou jsem cítila pevnou půdu pod nohama. Pocit strachu jakoby zmizel. Místo něj na mne dolehla krása. Stáli jsme uprostřed hrádku, nad námi otevřené nebe s hvězdami. Musel být asi třípatrový, všechna patra byla ale pryč. Zůstaly jen obvodové zdi a okna v nich. A ty zoubky nahoře. Uvnitř bylo příjemné teplo a kouzelně. Točili jsme se pořád dokola a nemohli se vynadívat na tu krásu.

Utekla spousta času a my jsme se museli pomalu vydat na cestu zpět. Ještě jsme hrádek obešli po jeho kulatých základech. Našli jsme cestu, která vedla přímo k poli a bylo to, no asi tak 50 metrů. Veškerý strach z nás spadl. Místo něj tu byl pocit, že jsme našli úžasné místo. Zároveň však úzkost, úzkost z toho, proč se o tak krásnou stavbu nikdo nestará. A úzkost z toho, když si člověk představí, jak to tu muselo vypadat před sto lety. Když tudy nevedla dálnice, když tu nestály dvě benzinové pumpy…

Hrádek. Zjišťovala jsem hned, co by to tak mohlo být. Nevím. Nenašla jsem vůbec nic. Tak prosím, pokud máte nějaké informace, pište pište. Možná byl součástí terezínské pevnosti, ta stojí kousek odtud. Paní na benzině zase říkala, že to bylo nějaké rodinné sídlo, snad hotel.

Každopádně, pojede-li někdy do Litoměřic, zastavte se… stojí to za to.

Dodatek: Hledala jsem a hledala - a našla. Zřícenina Windsor. Původně větrný mlýn, který byl roku 1868 přestavěn na lovecký zámeček.