Psal se rok 1941, válka zuřila, nebylo čím topit, a tak otec přivítal, že mu bylo povoleno dobývat pařezy. Bydleli jsme v malé vesničce a na pařezy se chodilo k potoku, který protékal lukami. Jednou otec vzal malý žebřiňák, krumpáč a mě, kterému bylo tehdy třináct let. Pařezy byly velké, proto se otec rozhodl, že vykope jen dva.Při dobývání prvního se nedělo nic, ale když se pustil do druhého, najednou nad našimi hlavami přelétl kámen velikosti husího vejce. Nejprve jsme si mysleli, že někdo žertuje, ale široko daleko nebylo nic, ani křoví nebo násep, za nímž by se neznámý útočník mohl schovat. Jen louka s potokem a pak ty pařezy.

Bylo to divné. Když začal otec dobývat pařez hlouběji, palba kamením zesílila. Ovšem musím podotknout, že ani jeden nás nezasáhl. Vypadalo to, že tajemný ostrostřelec nám nechce ublížit, jen nás chce postrašit. Když otec, celý schvácený, konečně ten pařez dobyl, naložily jsme ho k prvnímu a utíkali domů. Celou cestu ještě kolem nás přeletovaly kameny různých velikostí. U chalupy na dvoře stál soused s mou matkou. Také oni létající kameny viděli.

Po uklidnění a hlavně po poradě se sousedem, jsme se ve třech vrátily na louku. Vyzbrojení krumpáči, otec se sousedem rozšířili jámu a v hloubce našli zbytky lidských kostí a po dalším pečlivém hledání ještě krček od houslí.

Nález jsme svázali do ranečku, zasypali hlínou a šli domů. Soused i otec usoudili, že na louce kdysi dávno byl pochován nějaký šumař, který šel krajem, a nebo tam došlo k vraždě a oběť byla zakopána pod stromem, kde by jí nikdo nehledal. Jak to bylo doopravdy, nevíme, jisté však je, že při dalším dobývání pařezů již k podobnému útoku nedošlo.

Vyprávění svého souseda zapsala MÍLA ŘEZNÍČKOVÁ, Litoměřice