Bylo zářijové pondělní ráno roku 1973, když jsme vandrem s manželkou dorazili na zříceninu hradu Hrádek (Helfenburk) u Úštěku. V té době byl hrad v péči trampů, čili interiér nádvoří byl podle toho zařízen. Srub, velké ohniště a ve výklencích hradební zdi byly uloženy ešusy, lžíce a další trampské nádobí. Čekali jsme, že se na hradě setkáme s nějakým kamarády, ale místo toho jsme se setkali se dvěma mladíky, kteří v nás vzbudili více děsu než důvěry. Vypadalo to, že jsou na útěku. Po krátkém hovoru však odešli a my zůstali na nádvoří sami a s námi zůstal nepříjemný pocit, který v nás zanechali. Po chvíli jsme se vydali na obhlídku hradu a jeho okolí. Asi kolem 11 hodiny jsme poobědvali a protože sluníčko svítilo příliš, přesunuli jsme se do srubu.

Sedíme a popíjíme kávu a povídáme si o svých zážitcích z cesty, když se z nádvoří ozvalo rachocení ešusů, nalévání vody do nich, cinkání lžic o ešusy. Usoudili jsme, že na hrad přišli další trampové a vyšli jme ze srubu, abychom se s nimi pozdravili. Naše překvapení však bylo veliké, protože na nádvoří hradu nikdo nebyl, kromě popsaných zvuků, které vycházely z míst, kde toto nádobí bylo uloženo. Vypadalo to, jako když kdosi s tímto nádobím hospodaří, ale nic se nepohnulo. Podívali jsme se s manželkou na sebe a bylo vidět, že naše pocity jsou velice smíšené.

Tento zvukový efekt  trval pár minut, aby byl v krátké chvíli nahrazen dalším - snad ještě podivnějším. Nad našimi hlavami se pojednou jakoby vznášel zpěv z jedné strany nádvoří, aby na druhé straně pomalu a přes hradby vymizel. Tento zpěv nám připomínal středověký, pomalý, překrásný, chrámový nápěv, zpívaný ženským hlasem. Slovům nebylo rozumět. Bylo to tak na hranici srozumitelnosti. Chvíli jsme stáli jako přikovaní, ale pak jsme se rozběhli z hradu ven, abychom obhlédli okolí, ale bez úspěchu - opět po jakémkoli člověku ani stopa. Byli jsme z toho oba pěkně vyděšeni - vždyť s takovým zážitkem se určitě nesetkáváme každý den.

Asi po hodině po této události přišla hrad navštívit skupina mentálně postižených osob v doprovodu vychovatele. Zdrželi se asi půl hodiny a hrad opustili. Nakonec k večeru dorazil jeden tramp, kterému jsme naše zážitky sdělili. V tento čas jsme cítili potřebu podělit se s někým o naše pocity. Jenže výraz jeho tváře svědčil o tom, že nám náš příběh moc nevěřil. Dá se to pochopit. Večer i celá noc proběhla v klidu bez dalších záhad.

Dnes, i přes tak velký časový odstup jsou naše zážitky velice silné. Navštívit ale tento hrad znovu jsme už odvahu nenašli.

 Z dopisu D.C., Liberec