Přízraky ve věži

Narukoval jsem v jedenapadesátém roce k odloučenému útvaru na Karlovarsko, který sídlil ve zdech nedávno zrušeného kláštera. Mniši byli čerstvě odsunuti, ale interiér tu službu Bohu připomínal vším, zejména vybavením.

Vzpomínám si, že jsem zůstal zírat zejména na krásnou knihovnu s barokními svazky v kožených vazbách.

„Jsou to flanďácký škváry," ohodnotil ty vzácné tisky velící poručík Babák. „Tady to musí vypadat jako kasárna, protože to, krucinál, kasárna jsou!"

Jako první putovala na smetiště vyšívaná bohoslužebná roucha, knihovna přišla na řadu vzápětí. Svaté spisy přehazovali vojáci na náklaďáky vidlemi.

DÍRA DO PEKLA?

Přes fresky ze 16. století byla pověšena hesla na rudém plátně a z věže v rohu kláštera byla zřízena pozorovatelna. Věž se mimochodem poručíku Babákovi líbila, protože byla kamenná a vzbuzovala dojem pevnosti. Jenomže vojáci, kteří tu v noci drželi hlídky, tvrdili, že jim je ve věži divně.

Když na stráži usnuli, zjevovaly se jim hrozné bytosti včetně draků, čertů a podobných stvoření, jejichž existenci marxismus zásadně popíral. Kdo zůstal vzhůru, dělalo se mu špatně až ke zvracení. Vojáci to řešili tak, že vylézali na vzduch až na ochoz věže, popřípadě odešli, hlídka — nehlídka. O podivných úkazech se zmínili i v hospodě ve vsi a dozvěděli se, že podle pověsti stojí věž nad vchodem do pekla.
Ve sklepení je totiž bývalá studna, která je prý bezedná - a nad ní visí kříž, který má fúrie prapekelné udržet v temnotách země.

„Uvědomte si, soudruzi, že jste vojáci!" zdůraznil poručík Babák. „A voják následuje svýho velitele, a ne nějaký starý pověsti český! Jakmile zjistím, že někdo rozvrací morálku blbinama o čertech, okamžitě ho zavřu!"

Jenomže vojákům se dál na hlídce ve věži dělalo nanic, nemluvě o děsivých snech. Co víc, v nejspodnějším sklepení skutečně vězela studna. Když se do ní vhodil kámen, nebylo slyšet žádný zvuk dopadu, takže to vypadalo, že je bezedná nebo končí v temném pekle.

SMRT NA STRÁŽI

Nakonec se rozhodl sám poručík držet ve věži hlídku. Velitel přece kráčí v první linii, aby si udržel autoritu! Byla zrovna půle listopadu a úzká okna byla čerstvě osazena prosklenými okenicemi, jinak by se tu nedalo v zimě vůbec vydržet.

Když ráno před sedmou vkročil do věže dozorčí útvaru, omdlel a musel být rychle vynesen. Jenže poručíkovi už pomoci nebylo. Seděl na židli, hlavu zvrácenou dozadu. Lékař pak označil za příčinu smrti udušení.
Vojenští vyšetřovatelé zanedlouho zjistili, že ze sklepení vyvěral metan. Dokud byla ve věži volná okna, plyn se stačil rozptýlit, ale i tak u přítomných vyvolával nevolnost. Jakmile však byla okna ubed-něna okenicemi, plyn se nahromadil — a zabíjel.

RADĚJI ZAZDÍT!

Takže žádné peklo ani démoni. I když... Armáda se pokusila studnu zavést zeminou, ale ta neustále mizela v hlubinách. Třicet náklaďáků, čtyřicet, padesát... Nakonec vchod do věže raději zazdili. Že by přeci jen peklo?!