Setkali jste se někdy s duchem zemřelé osoby? Že na tyhle věci vůbec nevěříte? Po přečtení příběhu paní Zdenky svůj názor možná poopravíte...

Ráda bych se s vámi podělila o příběh, který mi kdysi vyprávěl můj otec. Vše se odehrálo před pár desítkami let, ale mráz mi běhá po zádech ještě dnes.

Naše rodina bydlela na vesnici, tatínek pracoval v několik kilometrů vzdáleném městečku coby policista. Každý den chodil po službě pěšky domů společně se svým kamarádem, kolegou Vaškem. Silnice vedla hlubokým lesem a ačkoli měli oba pro strach uděláno, byli rádi, že jdou dva. Hlavně v době podzimních plískanic to tam vypadalo dost strašidelně.

KŘÍŽ U SILNICE

Jednoho pošmourného dne opět spěchali domů. Lilo jako z konve, a tak přidali do kroku, celí natěšení, až se ohřejou u kamen. Brzy se před nimi objevila silueta křížku, který stál u silnice už řádku let. Jenže to nebylo všechno. Z dálky si povšimli ještě jakési bílé skvrny. „Co to tam může být?" divili se a zrychlili - co kdyby šlo o někoho, kdo potřebuje pomoct.

Když byli křížku na dosah, nevěřili vlastním očím. Klečela před ním žena, celá v bílém, a vedle ní holčička, oblečená stejně tak. Modlily se a byly úplně průsvitné.

Taťka se podíval na Vaška a zašeptal: „Vidíš to, co já?" Ten jen mlčky přikývl. Okamžik stáli a v němém úžasu pozorovali ten podivný výjev. Vtom se otec vzpamatoval a podotkl: „To je ale bláznivá ženská! V takovém počasí se tady modlí a ještě s děckem! Jdu jí dát alespoň svetr a šálu, nebo tady nastydnou."

Ale běda, jakmile udělal pár kroků směrem k nim, nikde nikdo. Obě zmizely, doslova jako by se vypařily. „Přece se nám to nezdálo, viděli jsme je oba," nechápali táta s Vaškem, bezradně krčili rameny a rozhlíželi se kolem. Nevěděli, co si o tom mají myslet, a proto se zase vydali na cestu k domovu.

SMRT V BOUŘCE

Ušli asi sto metrů a pak se ohlédli přes rameno. Zvláštní - záhadné osoby byly znovu na stejném místě jako předtím. Jenže otec s kamarádem už neměli odvahu se vracet.

Domů dorazili celí vystrašení a zaražení. Táta se nám hned se vším svěřil, avšak my na něj jen nedůvěřivě hleděli. „No, na mou duši, zeptejte se Václava, že si nevymýšlím! Taky jsem si nechtěl připustit, že se nejedná o lidi z masa a kostí, ačkoliv obě postavy vypadaly právě naopak, tak nějak nadpozemsky. Ale když pak před námi zmizely, jako když lusknete prsty, začal jsem pochybovat. Zrak mi slouží výborně a mdlého rozumu taky nejsem, to mi věřte!" přesvědčoval nás tatínek.

Teprve po čase mu jedna stará paní ze vsi prozradila, že ten křížek postavil muž, jehož dceru a malou vnučku na tom místě zabil blesk, když sklízely seno. Jak si však vysvětlit jejich zjevení, to je pro nás záhada. Třeba jejich duším nebylo dopřáno klidného spánku, kdo ví. Po silnici jsme pak šli ještě mockrát, ale ony tajemné bytosti jsme už nikdy nespatřili.