Klub psychotroniky a UFO

ŠUMAVA

Záhadná žena v černém

Janu doprovázela nocí neznámá žena. Odkud ta podivná, málomluvná společnice šla a kam vlastně měla namířeno?

Tehdy na podzim v naší vsi zemřela asi pětatřicetiletá žena. Přistěhovala se půl roku před smrtí, těžce nemocná. Vrátila se sem k rodičům i s manželem a dvěma malými dětmi. Protože do vesnice dřív jezdila zřídka, ani jsem nevěděla, jak vypadá. Poznala jsem ji až jako chorobou zbědovanou ženu. Krátce po její smrti jsem se vydala se svým tehdejším přítelem Mirkem do sousedního městečka na taneční zábavu. Během večera se rozhovor stočil k zemřelé sousedce. Všichni toužili zvědět nějaké drby. „Přej to byla šílená krasavice, než šla na vejšku, měla tady v okolí snad každýho chlapa!" podotkl zasvěceně jeden ze známých. Já sama toho o ní moc nevěděla, ani mě to nezajímalo, a tak jsem se držela stranou.

NOČNÍ CESTA

Zábava se ostatně bůhvíjak nevydařila, alespoň ne v mém případě. Mirek totiž pokukoval po jisté slečně a posléze se s ní kamsi vypařil. Dala jsem si pár skleniček na zapití žalu a po půlnoci se vydala domů sama.

Sotva jsem ale vyšla ven z městečka, objevila se náhle vedle mě mladá žena v černých šatech.
„Mohu se k vám přidat? Zdá se, že máme stejný směr cesty," podotkla neznámá zastřeným hlasem. „Ani jsem si vás nevšimla, jako byste se vyloupla ze tmy," trhla jsem sebou leknutím. Žena se jen podivně usmála. „To je dobře, aspoň se nemusím bát!" prohodila jsem veseleji. Předpokládala jsem, že půjde k nám do vsi, cesta totiž jinam nevedla.

Všimla jsem si, že moje společnice je velice hezká, vysoká blondýnka. „Taková kočka, co tady asi dělá..." honilo se mi hlavou. Žena zarytě mlčela. Osmělila jsem se tedy a zeptala se, kam že to jde. „Jdu tímto směrem," odpověděla suše a ukázala před sebe. „Hmm, tak od té se toho asi příliš nedozvím. No co, hlavně, že nejdu sama," řekla jsem si v duchu.

RYCHLE PRYČ

Blížily jsme se ke hřbitovu, který leží asi v půli cesty na samotě. Žena se znenadání odpojila a beze slova vysvětlení či rozloučení se odebrala na hřbitov. „Ta má nápady! V tuhle noční hodinu by mě tam nikdo nedostal ani za nic. Čekat tu na ni nebudu," pomyslela jsem si a pospíchala domů.

Druhý den ráno jsem šla na nákup. U dveří obchodu se tísnily venkovské drbny a prohlížely si parte oné zemřelé paní.

„Byla to ale štramanda, to se musí nechat! Jenže co jí to bylo platný," ozývaly se z hloučku hlasy.
Když jsem vycházela z krámku, babky už byly pryč, a tak jsem se i já šla podívat na fotografii natištěnou na smutečním oznámení. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Z černobílého portrétu se usmívala moje průvodkyně z předešlé noci!

S odstupem let si připouštím, že to bylo možná mojí obrazotvorností, snad upitým vínem. Třeba to byla příbuzná, která se účastnila pohřbu a chtěla se ještě tu noc podívat na hřbitov? Kdo ví, ovšem podoba obou žen byla až zarážející.

Podle Jany B. ze Sušice připravila J. Buršíková

Chvilka pro tebe 36/2007