Klub psychotroniky a UFO

ŠUMAVA

Duch na lesní cestě

Podle článku v týdeníku Spirit jakýsi pan Martin Král (jméno je zajisté změněné) byl v roce 1995 s dětmi a manželkou na dovolené v západních Čechách.

Náhle starší syn přiběhl a vzrušeně rodičům sděloval, že právě viděl nějakého ducha běžet přes cestu. 

"To máš z těch hloupých filmů," odbyla ho matka. Protože byla výborná nálada, krásné počasí, uvědomila si, že chlapci kazí prázdniny, proto nasadila smířlivý tón. "Tak nám pověz, jak vypadal, kde jsi ho viděl?" Hoch ochotně vyprávěl, že přece před chvílí. Přeběhl přes cestu a byl celý velký jako obr. Druhý chlapec neviděl vůbec nic. V době údajné vidiny stál o kus pozadu, blíž k rodičům. Soustředil se na skládací hlavolam v ruce, po očku dával pozor na cestu, aby nezakopl.

Pan Král řekl: "Došli jsme po pár krocích k označenému místu. Hledal jsem nějaké stopy, bylo jasné, že se Honzovi něco zdálo. Přemýšlel jsem, zda předstírat pravý opak a nezkazit rozehranou hru. Máš pravdu, řekl jsem, sklonil oči ještě víc k zemi. Opravdu tu vidím sotva znatelné otisky. A jak jsem se do hry vžil, pohlédl jsem na stráň nad cestou. Někdo tam stál a sledoval nás." 

"Žádný duch to nebyl. Obyčejný hubený výrostek s nápadně bledou pletí a rybíma očima. To už jsme si ho všimli všichni. Než jsem stačil zavolat, jestli něco nepotřebuje pomoci, zmizel v porostu. Měl na sobě ošuntělé sako, příjemné setkání to rozhodně nebylo. Jít tudy samotná ženská, asi by rychle utekla."

 Událost byla zapomenuta, šlo se normálně dál. Když se zastavili ve venkovské hospůdce, zmínili se hostinskému o podivném setkání s hubeným výrostkem.

Ten si k nim přisedl a tvářil se kysele. "Hubeňour v ošuntělém saku? Takového kluka, jmenoval se Václav, přejeli sáněmi nebo porazili fůrou, už to dneska nikdo přesně neví, když se kdysi sváželo z kopců dříví do údolí. Motal se tam, chudák. Bylo mu kolem patnácti let, možná kapku víc. Míval po smrti na stromě svůj dřevěný křížek. Ale to víte, příroda. Když spadnul a zetlel, už se neobnovil. Jen ti nejstarší odnaproti tu říkávali Na Vencově kopečku nebo Vaškovo údolí."

 Pan Král se zeptal, jak je to dlouho, co se neštěstí odehrálo. "Vždyť vám to povídám! Nejmíň devadesát let," vyhrkl hostinský.

 Martin přiznává, že dodnes lituje své mlčenlivosti a pomalé reakce. "Měl jsem na kluka zavolat, alespoň bychom věděli, jestli je z masa a krve." 

Na žádný přízrak pochopitelně vůbec nevěří, natož na skákajícího zemřelého Václava, neboť je to zdravě pochybující člověk. Přiznává však, že by rád věděl, s kým měli tu čest. Šanci k objasnění záhady ale definitivně propásl. Navždycky.

 Podle článku v týdeníku Spirit