Petřina rodina by nikdy nevěřila, jak strašnou sílu může mít pouhé slovo vyřčené v rozčilení.

Dívám se na letitou fotku, ze které na mě hledí stará žena, vlasy stažené do úhledného drdolu, sukně naškrobené, nažehlené. Kolem úst se jí táhla přísná linka, jež nikoho nenechala na pochybách, že se jednalo o ženu pevných zásad a mravů.

Taková byla prababička, která celou rodinu držela pevnou rukou. Měla velký respekt, ze svých pevných zásad nikdy neustoupila, a co řekla, byl zákon, co slíbila, to vždycky splnila - bylo na ni vždy stoprocentní spolehnutí. Jednu „neřest" však přesto měla. V rodině se šuškalo, že si občas ráda zahrává s tajemnými silami a umí předpovídat budoucnost.

Nikdy nezapomenu na den, kdy jsme seděli u prababičky na zahradě, my děti jsme si hrály a dospělí si povídali. Maminčin bratr, strýček Honza, choval na klíně svého malého synka. Jeho ženu Marcelu předchozího večera odvezli do porodnice, a tak celá rodina s napětím čekala na narození nového člena.

Najednou prababička zvedla oči a zadívala se na nedalekou jabloň, která byla obsypaná dozrávajícími jablky. Pak vstala. Náhle jsem spatřila, jak se jedna z větví na kratičký okamžik roztřásla a na zem spadlo několik jablek. Jinak se ale v mohutné koruně nepohnul ani lístek. Prababička se náhle zapotácela a mužská část rodiny jí ihned běžela na pomoc.

Když ji usadili zpět na židli, zadívala se dlouze do očí svému vnukovi Honzovi a vážným hlasem pronesla: „Musíš teď být statečný, chlapče, budeš se muset o všechno postarat sám. Je mi to moc líto, ale tvá žena právě zemřela." Strýc položil synka na zem a utíkal k sousedům, kteří tenkrát měli jako jediní v obci telefon.

Když se asi za hodinu vrátil zpět, potácel se jako v mrákotách. Jeho žena opravdu zemřela a on zůstal sám na dvě děti.

Přišla sedmdesátá léta, když Evička, nejmladší sestra mojí maminky, oznámila, že odejde ze školy a vezme si svoji lásku. „Jsem totiž těhotná," řekla jen tak mezi řečí. „To snad nemyslíš vážně?!" křičela prababička. „Okamžitě se s ním rozejdeš, dítě si necháš vzít a školu dokončíš!" To ale Eva odmítla a překvapivě našla zastání jak u své matky, tak i u většiny členů rodiny. Jen prababička byla neoblomná.

Neobměkčilo ji ani to, když se malý Kuba narodil. To se zatvrdila ještě víc. „Spikli jste se proti mně!" vyčítala nám často.

Její podivné proroctví všichni brali jen jako vrtoch staré dámy.

Eva se pokusila se s prababičkou udobřit. „Podívej, jakého máš překrásného pravnoučka - má dědovy oči! Až se nám narodí další, dáme mu jeho jméno," snažila se obměkčit stařenku. Ta jí ostře odpověděla: „Dědu si do pusy už nikdy neber! Já se postarám, aby se do téhle nevděčné rodiny po tři generace nenarodil žádný muž!" Krátce nato zemřela. Její „proroctví" většina rodiny považovala jen za poslední vrtoch staré paní.

Od její smrti uplynulo už více než pětatřicet let a v naší rozvětvené rodině se stále rodí jen samé holčičky. Já sama mám dvě dcerky — a také ony mají už po dvou malých slečnách. Smířila jsem se s tím, že už se vnuků pravděpodobně nikdy nedočkám. Ale vnučky jsou přece taky prima.