Když Andrea zdědila staré hodiny po svém dědečkovi, nevěřila v jejich tajemnou moc. Začas se o tom ale bolestně přesvědčila.

Vždycky jsem moc ráda jezdila na chalupu k dědovi a babičce. Na zapadlé šumavské samotě bylo velice útulno, a když jsem se jako malá holka choulila večer pod tlustou duchnou, připadala jsem si v naprostém bezpečí. Babička zadělávala na chleba nebo na buchty, přede mě šoupla krajáč horké melty s mlékem a vyprávěla mi staré, někdy docela strašidelné pohádky. A děda mi potom před usnutím dovolil natáhnout letité, bohatě vyřezávané kukačky, které se mi už jako dítěti hrozně líbily.

„Tohle jsou kouzelné hodiny," povídal snad pokaždé, když mě vysazoval, abych dosáhla na řetízky. Tahala jsem s jeho pomocí nahoru těžké šišky závaží a pak pozorovala malou kukačku, kterak nám odpočítává čas. V noci jsem poslouchala pravidelné tikání a kukání a tenhle zvuk mi utkvěl v hlavě jako něco, co k dědovi, babičce a jejich chalupě neodmyslitelně patří.

„A dědo, v čem jsou ty hodiny kouzelné?" začala jsem se vyptávat, když jsem o něco povyrostla. To už jsem na řetízky při natahování dosáhla sama a na potměšilou kukačku dohlédla i ze země.

„V čem jsou kouzelné? No, vědí už dopředu naprosto přesné, co se brzy stane," usmíval se tajemně děda, zatímco babička pokaždé trochu zbledla a okřikla ho, ať toho raději nechá. Přišlo mi to tehdy jako veselá a zábavná hra - a tak jsem to taky brala celou dobu až do dospělosti.

Potom však děda umřel. V té době už jsem byla sama vdaná a měla malého syna. Přijeli jsme k babičce na chalupu celá rodina a já si všimla, že hodiny netikají. „Babi, proč jsi ty kukačky zastavila?" zeptala jsem se a hned začala ze zvyku natahovat závaží.

Zdrcená babička ještě o poznání víc zbledla. „Já? Kdepak, holčičko moje, já se jich ani nedotkla. To ony se samy zastavily zrovna ve chvíli, kdy dědeček umřel. Jsou nějak začarované a já se jich bojím, tak je už tady nechci mít!" mávla rukou směrem k hodinám.

Nepřisuzovala jsem tomu tenkrát vůbec žádnou váhu. Hodiny se přece čas od Času zastaví, nemocný děda je zkrátka zapomněl natáhnout. A tak jsem si je ráda odvezla k nám domů - do Prahy. Manžel si chvíli zvykal na pravidelně hlasité tikání a kukání, ale bral to jako moji památku na dědu, tak, nic nenamítal. Pak se jednoho dne hodiny zničehonic zase zastavily. No, a potom mi večer volala maminka, že umřela babička!

Tehdy mi na tom ještě stále nepřišlo nic divného. Hodiny nadále kukaly v našem obýváku a nikdy jindy se nezpozdily ani nezastavily. Až po nějaké době...

Byl takový sychravý a větrný den, kdy se člověku nechce ven a raději sedí doma v teple. Cekala jsem s večeří, až přijede manžel se synem z pravidelného plavání v krytém bazénu. Bylo šest večer, hodiny to odkukaly - a pak se najednou zastavily! Strčila jsem do kyvadla, jenže to se v tu ránu zastavilo znovu. To už mi přišlo divné. Ba hodně divné! Zkusila jsem zavolat manželovi na mobil, ale měl ho vypnutý. Vytušila jsem, že se něco stalo - celá jsem se z toho strachy roztřásla. Probůh, snad to nebude nic vážného, říkala jsem si v duchu.

Teprve po několika nekonečně dlouhých hodinách čekání se mi můj muž ozval. Do jejich auta narazila dodávka a oba, on i syn, skončili v nemocnici - naštěstí jen s lehčími zraněními. Když jsem se dozvěděla, že jsou víceméně v pořádku, hrozně se mi ulevilo, a bylo mi úplně jedno, že naše tehdy zánovní auto, na které jsme několik let snaživě šetřili, je skoro na odpis.

Jakmile jsem potom druhého dne znovu zkusila hodiny natáhnout, najednou tikaly, jako by se předchozího večera nic divného nestalo. A já tehdy pochopila, co kdysi dávno znamenala dědova slova.

Hodiny jsem sice nadále nechala viset v našem obývacím pokoji, ale po tom prazvláštním zážitku jsem k nim už vzhlížela v trvalých obavách a snad po každém kukání Čekala, jestli se - nedej, bože - zase zlověstně nezastaví.

To se bohužel po necelém půl roce skutečně přihodilo. A přesně o půlnoci! Jako bych to bývala tušila, seděla jsem sama v obývacím pokoji, Četla si knížku, nemohla usnout a pociťovala takový těžko popsatelný pocit tísně, který mě svíral po celý večer. „Andreo, tatínek měl mrtvici, je to s ním moc vážné," vzlykala máma do telefonu asi o hodinu později. Otec pak žil ještě dva týdny, ale z komatu se už neprohrál...

Tenkrát jsem se napevno rozhodla, že už na nějaké další zlé zprávy osudu, které mi zvěstují ty staré, krásné, ale i mrazivě tajemné kukačky, čekat v žádném případě nehodlám! Dědečkovy hodiny proto skončily tam, kde pobývaly celá léta předtím -ve staré šumavské chaloupce. Jenomže tentokrát jsem je nepověsila do pokoje, ale jsou asi nadobro uložené na půdě. Tedy alespoň já už je nikdy natahovat nebudu, to vím zcela určité!