Každé plus má své mínus. Panenská šumavská krajina, někdejší tajemná keltská Gabreta, bývala (alespoň podle pověsti) centrem všemožných krvelačných démonů. Naši předci se jich báli jako čert kříže a setkáním s nimi se snažili za každou cenu vyhnout. Přesto byli častokrát nečekaně lapeni do neviditelných sítí.

Nejděsivější, zdá se, byla obávaná lesní matka. Mělo se jednat o ženu v hadrech s podivným parožím(!) na hlavě, která věštila neštěstí. Každým rokem si vybrala alespoň jednu lidskou oběť, nejčastěji mladou ženu či chlapce. Ti zmizeli v lese a nikdo je víc nespatřil, nenašly se žádné stopy, žádné indicie ani těla.

Tzv. šediví mužíci připomínali spíše mimozemšťany. Popis se téměř stoprocentně shoduje: velká hlava s vypoulenýma očima, šedá pokožka bez vlasů a ochlupení, malé tělíčko s tenkými končetinami.Údajně disponovali zajímavými schopnostmi - dovedli přivolávat husté mlhy, posouvat čas či přičarovat lidem ztrátu orientace v krajině. V horách to nebylo nic příjemného.

Příbuzní "šedivých" jsou bytosti zvané "svatá světla". Světélka na pocestné číhala v lesích a na rozcestích. Některá z nich bývala velmi agresivní.

Zvláštní odrůdou jsou podivní pocestní. Na rozdíl od předešlých příšer vypadají docela obyčejně. Jeden sedlák z Hartmanic se u bývalé Javoří pily setkal s černovlasým mladíkem. Sotva se na něj podíval, napadl ho. Jiný domorodec se setkal s lesním poutníkem poblíž Prášil. Věděl, že je zle, že nesmí mluvit, proto kráčeli vedle sebe mlčky po cestě. Náhle muže zašimrala muška v nose a mohutně kýchl.V tu chvíli dostal od pocestného ránu do obličeje. Když se probral z mrákot, muž tam nebyl.

Démonů se v horách vyskytovala celá řada a někteří z nich prý na čarovné Šumavě žijí dodnes. Paní Božena ze Sušicka to vysvětlila velmi rázně: "jsou rychlejší než my, před nimi jen tak neutečeme. Nejsou totiž z našeho světa!"