Chudenice byly už od XI. století nepřetržitě v majetku prastaré české šlechty, pánů Černínů z Chudenic. Uprostřed městečka stojí starý zámek (dnes obecní), vystavěný asi ve XII. století na starých základech původní tvrze a k němu v XVI. století přistavěno nynější severní křídlo s hlavním vjezdem. 

Odkud se vzalo jméno? 

K starší části zámku, nepravidelné to stavby klenutých světnic, koutů a schodů, váže se prastará pověst, podle které v komíně černé kuchyně ukryto a před smrtí zachráněno bylo malinké pacholátko, jediná to živá ratolest Černínů, ve XIII. století zejména z Bavor krutě pronásledovaných a vyvražďovaných. Od tohoto zachráněného „Černého chuděnce" nesprávně odvozují se jména Černínů a Chudenic.
Tento dnes už chatrný komín s černou kuchyní je stále pro památku zachováván v původním stavu. 

Předzvěst smrti

Nad zámeckým vjezdem, při černé kuchyni, zachovává se dodnes „andělský pokoj", v němž roku 1601 se zjevil starému pánu Humprechtu Černínovi (1526 - 1601) anděl, který jemu úplně zdravému ohlásil blízký konec jeho života. Humprecht II,, zvaný také „nábožný", trávil tu svá stařecká léta po službách u císařského dvora, kdež svým milým Chudenicům od císaře Rudolfa II. roku 1592 vymohl, že byly Chudenice za městečko vysazeny, erbem, pečetí, živnostmi městskými a trhy obdařeny. Ráno po zjevení andělském vykonal Humprecht Černín se svou rodinou poslední pouť k sv. Bolfánku, přibrav si faráře chudenického. Po zpovědi, vyslechnuv mši, zdráv se navrátil, ale třetího dne onemocněl a zemřel. 

Pověsti o Bolfánku

Svatý Wolfgang při putování krajem založil na vyvýšenině nad Chudenicemi kostel. Podle pověsti se však musel dohodnout s ďáblem, neboť ten ve dne vykonané práce vždy v noci zničil. Svatý Wolfgang poznal v tom ďábelské dílo a proto vyzval ďábla, aby upustil od svého zlého díla, a nařídil mu při stavbě pomáhat. Ďábel se tomu dlouho vzpíral a protestoval, ale nakonec podepsal smlouvu, podle které měl po dostavbě kostela právo na prvního tvora, který do kostela vkročí.

Ďábel považoval smlouvu za veliký úspěch, a proto pracoval velmi pilně. Zatím co ďábel vozil z blízkých dolů písek, který rozdělával vlastními slinami, aby bylo zdivo kostela velmi pevné, sv. Wolfgang používal při stavbě místo malty jemného mechu, který vkládal mezi kameny. A hle: jeho zdivo bylo stejně pevné jako ďáblovo!

Když byla stavba dokončena, očekával ďábel prvního tvora, který do kostela vkročí. Jednoho dne, když i svatý Wolfgang stál před vchodem do chrámu, vyskočil z lesa vyplašený vlk a vběhl přímo do kostela. Toho světec využil a posměšně řekl ďáblovi: „Vezmi si svou odměnu, hle, toť první tvor, který do chrámu vkročil!"

Ďábel poznal, že byl obelstěn, a proto vztekle zařval, tak hrozně, že celý les se třásl a skála pod kostelem pukla. V té puklině zmizel ďábel a zůstalo tu po něm jen trochu pekelného zápachu.

Kdy bude konec světa?

Skalní puklina, která se podnes v malém sklípku pod kaplí ukazuje, prý se stále zvolna rozšiřuje — a až se tak rozšíří, že do ní vejde těhotná žena, bude konec světa. To praví a věří zdejší lid. Plochý kámen pod skalou byl prý lůžkem sv. Wolfganga.

Před svým odchodem do Bavor rozloučil se tu sv. Wolfgang s českou zemí velmi dojemně. Naposledy se rozhlédl po širém okolí, vystoupil na veliký skalní balvan, v jehož skalní puklině zmizel čert, požehnal kraji a české zemi, která zřízením pražského biskupství odpadla od jeho diecése. V balvanu zůstal otisk jeho nohou a malý důlek od biskupské berle. Věřící, zejména z Bavor, sem pak putovali, líbali otisky nohou, dotýkali se otisků berle a rukama si potírali oči, věříce, že budou uzdraveni a uchráněni před očními nemocemi. U otisků neznámý hieroglyf svědčí o tom, že kámen byl asi starý obětní kámen pohanský.

Jméno sv. Wolfganga dávno zlidovělo v dnešního Bolfánka.

O světýlkách

Nejvíce světýlek prý bývalo vždy na Suchých lukách. Lidé, chodící z Trnčí do kostela k sv. Bolfánku, vídali jich prý celé řady v močálech u Bašty. Velmi romantické byly prý hlavně u trnecké cesty, když se chodívalo s lucerničkou na roráty, pěšinkou přes Suché louky a kolem kozoprtského rybníka nahoru k sv. Anně a k Bolfánku. Zvuky varhan, doprovázející před mší zpěvy staročeských rorátních písní, zalétaly až sem, mísíce se mezi zvuky od sv. Bolfánka hlaholících zvonů.

Kdysi jistý trnečky občan na zpáteční cestě z rorátů se zastavil v městečku u truhláře pro necky, které potřeboval na koupání svého malého synka. Samozřejmě se zastavil v panské hospodě „U černého orla" (v Trnčí tenkráte hospoda ještě nebyla), kde se v kruhu známých zdržel až do večera. Za tmy potom se vlekl domů hlubokou cestou s neckami na zádech. Když přišel k dřevěnému kříži, pustil se vpravo luční pěšinkou po Suchých lukách. Cestou si cosi bručel, funěl a jen oči kulil k zemi, aby s cestičky nesešel. Tu se mu cosi poblíž zalesklo. Zdvihl hlavu a viděl proti sobě přicházet několik řad hopkujících světýlek. Rozhlédl se kolem a viděl, že světýlka ho již kolem dokola obkličují. „Pomoz Pámbů", vzkřikl. Rychle si lehl na zem a přiklopil na sebe necky. Světýlka prý mu hopkovala po neckách, až ulekanému sedláku se zdálo, že je venku krupobití. Ve strachu a hrůze usnul a spal tak až do rána. Ráno celý zkřehlý vyskočil a za jasnějšího rozumu, světélky již nepronásledován, pelášil s neckami přes Bílou Hůrku do Trnčí, kde ho doma s úzkostí očekávali. Od té doby nechodil už přes Suché louky, ale vždy cestou pod Kozím brdem, odkud často z povzdálí světélka pozoroval — beze strachu.

Podobná světýlka bylo pozorovati často na Oužlebí, Pod mustrovem, Na trávnících, u Lotrova i v Kozlovech; hlavně tedy tam, kde byly močály. Tam tedy světýlka zaváděla a strašila noční chodce, třeba si někdy pro kuráž vypili na posilněnou.

Strašidla 

Každé noci přesně ve 12 hodin vyjel ohnivý vůz, s koňmi a bezhlavým jezdcem vždy několikrát projel po Bráně (Tyršova ulice) a pak pěšinou u Palečkovic chalupy se bral na trávníky, kde se světélky zmizel v tůní nebo zajel po lukách Trávníků do blízkého nového rybníka pod Kozím brdem. A proč ? 

Ohnivý vůz jezdil po bráně od doby, kdy kluci ve Bráně na panské zdi rozbili pěkný na skle malovaný obraz svaté Anny, tak zvané „samotřetí", až do té doby, kdy nahrazen byl novým papírovým obrázkem Panny Marie.

V panských maštalích, které byly postaveny ze zdiva pobořeného kostela sv. Bolfánka, vždy před půlnocí povstal takový vítr a zvonění, že dobytek se plašil, a přetrhav řetězy, utekl z maštale i s ustrašenými pacholky. Také to trvalo jen tak dlouho, než chuděnský pan falář tomu zvláštními modlitbami učinil konec.

Strašilo také na panských sýpkách. Když roku 1888 byly z farního kostela odstraněny boční oltáře a uloženy v panských sýpkách, začalo na sýpkách strašit. Denně kolem půlnoci bylo tu slyšet dunivé rány, téměř po celou noc bývalo tam světlo, někdy i zpěv se tam ozýval apod. Oltář sv. Václava (socha se ztratila) si brzo na to odvezli přetínští strašení pominulo. 

Bílá žena na hřbitově 

Sedávala tam prý žena kolem půlnoci na starých vykopaných rakvích při umrlčí komoře a co chvíli pobíhala pak po hřbitovní zdi. Proč to? Inu proto, že ořechová alej měla vždy hojně ořechů! Když ořechy r. 1929 pomrzly, ztratila se s nimi i bílá žena ze hřbitova.

Podobný účel měly prý pověsti bezhlavém jezdci u Černého kříže, protože bylo třeba odradit děti od třešní v „Rajčůlu". Na hlíně u sv. Trojice chodil černý kněz, kde také bylo hodně třešní. 

Podzemní chodby

V roce 2006 se uskutečnila společná akce proutkařů a odborníků s georadarem s cílem najít podzemní chodby v okolí hradu. (viz obr.5)

Podle : Roubal, A.: Obrázky ze starých Chudenic. Obecní úřad Chudenice, 1992