|
Kamila málem umrzla na horách v
divoké vánici. Přežila jen díky zachránci, který se vytratil stejně záhadně,
jako se objevil.
Bylo mi osmnáct, když mě můj
tehdejší přítel přemluvil, abych s ním jela na týden do Tater. Z počátku jsem
váhala, ale když jsme dojeli na místo, připadala jsem si jako v zimním
království.
Druhý den jsme se vypravili na
běžky. „Pojedeme na Horní pláň - to je teprve krása!" zářil Michal. Při odchodu
z lyžárny jsme potkali správce chalupy. Zeptal se, kam se chystáme, a když
Michal odpověděl, varoval nás: „Nahoře se zkazilo počasí a hodně to tam fouká.
Bylo by rozumnější se Horní pláni vyhnout." Přítel s úsměvem přikývl, ale venku
mi řekl: „Buď v klidu, děda přehání, nárazový vítr nahoře fouká vždycky. Navíc
to tam znám jako svoje boty." A já mu naprosto důvěřovala.
UŽ NEMŮŽU!
Moje nadšení bylo brzy fuč. Na
běžkách mi to vůbec nešlo a vítr byl chvílemi tak silný, že jsem měla co dělat,
abych neupadla. „Nevrátíme se? Už mě bolí nohy a z té vichřice mám skoro
strach," zakřičela jsem na Michala, který byl asi deset metrů přede mnou. Ten
jen cosi zavolal a ukázal do dálky. Povzdechla jsem si a plahočila se za ním
dál.
Po pár minutách se strhla sněhová
bouře. Neviděla jsem na krok a kvůli sněhu, který okamžitě zaházel Michalovu
stopu, jsem nedokázala určit správný směr. „Michale, kde jsi?!" volala jsem z
plných plic, ale zuřící vichřici jsem neměla šanci překřičet. Věděla jsem, že na
začátku Horní pláně stojí horská bouda. „Vrátím se tam," rozhodla jsem se a
doufala, že se neztratím.
Zoufale jsem bojovala se sněhem i
větrem, který mě tlačil zpátky. Docházely mi síly, byla jsem v koncích. Sesula
jsem se do sněhu a zavřela oči. Už jsem nevnímala, chtělo se mi spát. Náhle mě
cosi přinutilo oči otevřít.
Kousek od sebe jsem uviděla
rozmazanou siluetu muže v červené bundě. Mával rukou kamsi dopředu. „Stůjte,
nenechávejte mě tady!" Z posledních sil jsem vstala a snažila se muže dojet. „Já
už nemůžu, počkejte, prosím!" Zastavil, opět ukázal dopředu a pomalu se rozjel.
Bylo mi jasné, že pokud ho ztratím z dohledu, umřu! Poslední, co si pamatuju,
bylo, že se muž otočil a zamával. Pak mě zahalila příjemná teplá tma.
Členové horské služby mluvili o
zázraku, že jsem v bouři našla cestu k boudě a omdlela zrovna na jejím prahu.
„Váš přítel přijel chvíli před vámi a nahlásil vaše zmizení. Kdybyste omdlela
jenom o pár metrů dál, snadno bychom vás přehlédli a vy byste jistě umrzla."
KAM SE PODĚL?
„Nebýt toho chlapíka v červené
bundě, nikdy bych cestu nenašla." Nejstarší člen horské služby zavrtěl hlavou.
„Jakého muže? Kromě vás venku nikdo nebyl." Trvala jsem na svém. „To on mě našel
a dovedl až sem!" "A jak vypadal? Budeme muset nahlásit dalšího pohřešovaného."
„Viděla jsem jen jeho siluetu. Ale byl hodně vysoký, hubený a měl červenou
bundu." Žádný muž pohřešovaný nebyl a já zaslechla, jak kdosi řekl: „Měla
halucinaci, ale hlavně, že je živá."
V den odjezdu přišel správce
chalupy. „Na něco jsem si vzpomněl. Na stejném místě, kde jste málem umrzla,
našli před deseti lety mrtvého muže. Zabloudil ve vánici. Neznám jméno, ale prý
byl hodně vysoký, hubený a měl na sobě..." „Křiklavě červenou bundu," špitla
jsem. Děda udiveně přikývl. „Přesně tak, jak to víte?" Smutně jsem se usmála.
„Tomu byste stejně nevěřil."
Na Michala, se kterým jsem se pár
měsíců po návratu z hor rozešla, si už nevzpomenu, ale na záhadného muže, který
mi zachránil život, myslím velmi, velmi často!
Dopis Kamily M. z Kolína
zpracovala J. Buršíková
Podle: Chvilka pro tebe č.6/2008 |
