KLUB PSYCHOTRONIKY A UFO

Místní zvláštnosti

Parajevy a záhadné události

Oznámení anomálních jevů

Badatelé a spřízněné duše

Poslední cesta

Je možné za plného zdraví cítit vlastní konec? Možná. Předtucha je vážně nevyzpytatelná věc...

Náš děda Francek měl možná i nějaké kladné vlastnosti, ale dobře je skrýval. Zato o těch záporných jsme byli informováni denně. Byl totiž velký flamendr. Jako havíř měl solidní příjem, což mu umožňovalo vymetat hospody takřka denně, a tak péče o domácnost zůstávala na babičce s jejím platem poštovní doručovatelky.

DĚD FLAMENDR

„Máš to těžký, holka," říkaly jí kamarádky, „ale ten tvůj se brzo uchlastá a budeš volná jako pták. Pak si najdeš slušnýho člověka!"

Bylo dost nespravedlivé, že se svým zdravým povoláním a abstinencí zemřela babička jako první. Tím padlo poslední omezení, které dědu drželo v mantinelech civilizace. Vyhlížel hrozně a hrozná byla i kvanta laciného alkoholu, který do sebe každý večer vstřebal. Přitom disponoval slušnou fyzickou kondicí. Byl i mizerným otcem, tím více je s podivem, že z jeho pěti dětí vyrostli slušní lidé.

Bydlel v havířské kolonii, kde jsou všechny domky jeden jako druhý, a často se stávalo, že se dobýval k sousedům. Ještě častěji sebou plácl cestou k domovu rovnou na silnici, odkud ho odtáhli ohleduplní sousedé a známí. Žil život, nad kterým kroutili hlavou i zkušení pivní skauti.

Proto všechny velice překvapilo, když se objevil na ulici vykoupán a oděn v tmavý oblek s kravatou, který měl na sobě všehovšudy dvakrát v životě, na svatbě a na babiččině pohřbu. Poté, co navštívil holičství a byl ostříhán, oholen a navoněn, vyhlížel jako lehce senilní anglický lord. Když si v hospodě místo piva a rumu poručil sodovku, otazníky ještě zhoustly.

„Je ti něco, Francku?" ptal se hostinský, chvěje se o zdraví elitního konzumenta. „Není mi nic, Jardo," odvětil děda, „ale dneska umřu. To je hotový." Hostinský zůstal překvapeně koukat. „Francku, ty? Mohl bys skály lámat!"

PIVO? UŽ NE!

„Umřu," trval si na svém děda, „tak si dávám do pořádku poslední věci. Mám kvádro, aby mě pak nemuseli převlíkat, tak ještě pohřeb, závěť a kostel." „Tak si na to dej pivo," dráždil ho hostinský.

„To je to. Mně to už nechutná. Taky si představ, kdybych šel objednávat vlastní funus a táhlo by ze mě. To by mě odvezli rovnou na záchytku!"

VŮNĚ KOLÍNSKÉ

V pohřební službě člověka, který si přišel objednat vlastní pohřeb, ještě neviděli, ale děda byl zcela při smyslech, a tak od něj ochotně přIjali čtyřicet tisíc. Doma děda sepsal závěť a ruka se mu nezachvěla. Pak vyrazil do kostela. Panu faráři se vyzpovídal právě včas, začínala odpolední mše. Už se nedozvíme, jestli stihl odříkat všechny otčenáše, ale jisté je, že poté, co se lavice v kostele vyprázdnily, jediný zůstal sedět. Byl mrtvý.

Sám by si to jistě nepřál, ale policie po tomhle podivném skonu nařídila pitvu. Lékaři konstatovali: byl naprosto zdravý, při jeho pětasedmdesáti ho podle stavu orgánů odhadovali na šedesát.

Vždycky jsme si mysleli, že dědu Francka v opilosti něco přejede. Jenže místo piva, rumu a zelené byl podle faráře ve chvíli smrti krásně cítit kolínskou.

Podle : dopis Líby M. z Karviné zpracoval J. Pinkava, Chvilka pro tebe č. 39/2009