|
Naše vesnice
je na Vysočině a toho posledního válečného roku vládla zima přímo třeskutá, s
vichřicemi a záplavou sněhu. Desátého února jsem se vracela s kamarádkou Martou
z města, kde jsme byly obě nasazené v továrně na zaměřovače, a cestou od vlaku
nás chytila úplná vichřice. Nebylo vidět pomalu ani na krok, sníh padal v
ohromných vločkách, bylo slyšet praskání větví a chvílemi se nedalo skoro ani
jít. Držely jsme se s Martou za ruce a prodíraly se k domovu. Na rozcestí, když
už nám zbýval tak kilometr do vsi, mě Marta zatahala za ruku.
„Neslyšelas
nic?" zakřičela na mě.
„Ne,"
řvala jsem, aby mě slyšela. „Co jako?"
„Jako kdyby tu někdo volal
o pomoc!"
„A co volal?"
„No - pomoc, pomoc! Nech
mě! Ne, ne!"
SLYŠÍŠ TO?!
„To se ti
něco zdálo! Pojď, jdeme!" tahala jsem Martu dál. Už se začínalo rychle
šeřit.
Toho večera
se do vesnice k rodičům nevrátila od babičky Maruška Hámová. Její otec si říkal,
že asi za fujavice raději přespala u ní, takže se jí druhý den vydal naproti.
Jenže od babičky se dozvěděl, že Maruška vyrazila k domovu před čtvrtou hodinou.
Její zmizení oznámil raději četníkům.
Jeho obavy se
vyplnily tím nejčernějším způsobem. Marušku našli na břehu potoka zmrzlou a
zavátou sněhem osmdesát metrů od cesty. S Martou jsme pak vylíčily, co jsme
zažily to odpoledne cestou domů.
„Říkáte, že jste na sebe v
té vánici musely křičet," řekl četník.
„Tak jak jste mohly slyšet nějaké volání?"
Maruščinu
smrt uzavřeli jako nešťastnou náhodu. Ve vánici sešla z cesty, ztratila se a
zemřela vysílením a mrazem. Nezviklalo je ani to, že měla po těle dost modřin.
Zdrcený tatínek nechal u rozcestí postavit pomníček.
O rok později
šla tou cestou sousedka paní Králová. A přiběhla zježená hrůzou, slyšela prý
křik. Ženský. „Pomoc! Ne, ne! Nech mě!" Několik mužů ze vsi to šlo kolem
rozcestí prohledat. Nenašli nic a nikdo se také neztratil. No jo, hysterická
ženská.
Jenže za rok,
zase desátého února, slyšel křik další člověk z vesnice. Předseda místní
komunistické buňky, u něhož víra v nadpřirozeno nepřipadala v úvahu. Pak rok
nikdo křik neslyšel, ale poté zase třikrát za sebou.
MŠE NESTAČILA
„Maruška nemá
pokoje," křižovaly se babky před kostelem. Farář za ni odsloužil mši, ale volání
o pomoc bylo desátého února slyšet dál.
Pak nastal
rok 1958 a v sousední vesnici se konal hasičský bál. Po půlnoci se tam dostal
místní traktorista do kontroverze se dvěma mladíky. Posilněn alkoholem vyskočil
od stolu a zařval: „Nechtě si to! Nebo dopadnete jako ta holka v Nový Vsi!"
Nastalo
ticho, protože Maruščin konec byl znám v širokém okolí. Chvíli trvalo, než se
zábava zase rozběhla. Na Nový rok našli traktoristu viset na půdě nad
sokolovnou. I s dopisem na rozloučenou.
Marušku
potkal za vánice, když se vracela od babičky. Měla radost, že nepůjde v té bouři
sama. Sám nevěděl, co ho to napadlo, ale pokusil se ji v bouřce políbit, a
najednou už na ní ležel a snažil se překonat její chabý odpor. Křičela, párkrát
ji udeřil, ale nakonec ztratil kuráž i chuť a Marušku nechal utéct. Jenže ta
došla jen k potoku. V panice a otřesena nenašla cestu, a tak se schoulila do
sněhu.
POTRESTAL
SE...
Přes deset
let traktorista žil se svým tajemstvím, a nakonec se potrestal sám. Od toho roku
už u rozcestí žádný křik slyšet není. Maruška našla svůj klid. |