|
Venkovský kostelíček vzbuzuje dojem vesnické idyly, dokud se
ale nezačnou dít záhadné věci..
Maličký kostelíček v naší vsi
nikdy nedisponoval farou ani vlastním knězem, zato tu kdysi býval pán, který se
o stavbu bez nároku staral, říkali mu kostelníček. Kromě toho, že v kostele
uklízel, sekal okolo trávu a opravoval omítku, pečoval i o zvon ve věžičce, a
když někdo umřel, klinkal tzv. umíráček.
KDO TO ZVONÍ?!
Vžilo se to natolik, že když
pak někdo opravdu vážně klempíroval, říkalo se: tomu asi bude brzo kostelníček
zvonit! Tou dobou - byl to první válečný rok 1940 - se
naše sousedka škrábla na půdě o rezavý hřebík, ranku podcenila a dostala otravu
krve. Kostelníček seděl v hospodě, když zazněl umíráček a kdosi poznamenal:
„Tak stará Hamzová už to má za sebou."
„Nojo," zarazil se
kostelníček. "Kdo to zvoní? Klíče od kostela mám jenom já?!"
Běžel ke kostelu, tam byla
ale zamčená vrata. Klinkání neustávalo, tak odemkl a se dvěma sousedy vešel
dovnitř. Zvonění ustalo. Prohlédli kostelík, zvoničku, zkontrolovali okna, nikde
nikdo, jen srdíčko zvonu se ještě pohupovalo. Šli domů a divili se.
Nepřesvědčivý závěr zněl, že zvon rozhoupal vítr.
Jenže čas ukázal, že neznámá
síla se kostelníčkovi začala plést do řemesla poněkud drsnějším způsobem.
Dalšího nebožtíka zvon ohlásil za tři měsíce celý den před jeho skonem, šlo o
hajného, který s rozedmou plic umíral ve městě ve špitále. Zvon zvonil čtvrtého
dubna, fořt vypustil duši pátého. V létě při senoseči se zvon sám rozezněl
pětadvacátého července, den nato dostal na poli infarkt sedlák Zlámal. V prvním
případě byl kostelníček u strýce v Budějovicích, v druhém prokazatelně pomáhal
na poli a kostel byl bezpečně zamčený.
ŠÁLIL JE SLUCH?
Lidé se začali bát temných
sil. Starosta rozhodl, že se z věžičky sundá provaz, a bude pokoj.
„Jak ale budu zvonit?"
naříkal Kostelníček. „To mám lézt ke zvonu po žebříku? Mám závratě!"
Opatření s provazem
nezabralo. V půli září se umíráček rozezněl zase. Den poté vyšlehly plameny ze
střechy chalupníka Šimáčka a na půdě uhořel jeho pětiletý syn i s kamarádem.
Tady přestávala legrace!
Biskupství kostel znovu
vysvětilo, ale o nejrazantnější zásah se pak postarali Němci: tak jako v mnoha
jiných obcích zvon spustili z věže, naložili a odvezli, aby měli dost oceli pro
děla a tanky. Zvonit už nemělo co a lidé ve vsi si oddechli.
Kostelníček se toho večera
opil jak zákon káže. Řídké válečné pivo proložil rumem a slivovicí a kolem
půlnoci kvílel: „Zvoneček můj zlatej! Co já se s ním nazvonil... Kdo teď
doprovodí nebožtíky na poslední cestě?! A co je kostel bez zvonu? Já se na to
všechno vytentočkuju!"
V tu chvíli zbylí hosté ve
výčepu zbystřili. Tmou se neslo klinkání, které dobře znali. Šálil je snad
sluch? Hospodský pak vyprávěl: „Kostelníček stál ve dveřích. Najednou zbledl,
vyvalil voči a pak se jakoby kouk nahoru - a v tu ránu bylo po něm! Pad mi tady
na schodech!"
A to bylo naposled, kdy ve
vsi slyšeli umíráček. Po válce už do věžičky žádný zvon nepověsili. |