Volání o pomocV roce 1970 jsem byl na návštěvě u své sestry v Paďousích. Jednoho dne jsem se procházel, těšil se přírodou, a když jsem dostal hlad, vracel jsem se domů na oběd. Před dveřmi malé chaloupky mé sestry jsem najednou pocítil velkou úzkost a silné nutkání jít přes řeku Lužnici do nedalekého lesa, kde jsem asi po kilometru dorazil ke staré zřícenině, v níž jsem nikdy nebyl. Nevím, co mě nutilo neposlouchat hlas zdravého rozumu a otevřít drátěné oplocení. Ale nemohl jsem si pomoci. Musel jsem po starých rozvrzaných schodech nahoru do jedné z místností, z níž jsem zaslechl sténání. S velkým strachem jsem nahlédl dovnitř.
Na zemí se svíjel asi čtyřicetiletý pán v žlučníkovém záchvatu. Představil se jako inženýr z Prahy-Krče. Měl zde měřit hloubku studně, když ho skolila prudká bolest.
Utíkal jsem do místní hospody k telefonu volat pohotovost. Nikdo nevěřil, že by v těch starých ruinách mohl někdo pracovat, a tak to trvalo dost dlouho, než jsem je přesvědčil. Nakonec přijeli a zuboženého inženýra zachránili. Už jsem ho nikdy neviděl a také jsem již nezažil obdobně nutkavý pocit vyrazit na neznámé místo.