Zážitek z relaxace
Velice ráda relaxuji a medituji, a tak jsem se podle jednoho návodu zkusila vrátit do některého ze svých minulých životů. Viděla jsem tento příběh, který byl tak velice intenzivní, že jsem jej prožívala zcela fyzicky.
Byla jsem sama doma a seděla u okna, ze kterého máme výhled na luka a pole. Pozorovala jsem přírodu a obdivovala ji, jak je dokonalá a nádherná. Náhle se nevysvětlitelným způsobem krajina před mými zraky změnila a viděla jsem jezdce na koních. Věděla jsem, že jsem jeden z těchto mužů. Cválali jsme bez cíle divokou krajinou, koně bujně potřásali hlavami a krásné hřívy jim vlály. Zřejmě i oni měli radost z pohybu a volnosti. Jejich srst byla tmavá a lesklá. Cítila jsem přímo fyzicky dotek teplého a hebkého koňského těla.
Jeli jsme planinou a na dohled byl les, u něhož jsme zahlédli mladou dívku. Pobídli jsme koně a rozjeli se tryskem k ní. Dusot kopyt našich koní přivábil její pozornost, ale jakmile nás spatřila, dala se na zběsilý útěk směrem k lesu. Nedivila jsem se jejímu strachu, byli jsme mladí muži divokého zevnějšku.
Dívka zmizela v lese. Zpomalili jsme a přemýšleli, kde ji hledat. Z kraje lesa byl porost hustý a nevěděli jsme, kde se ukryla, a tak byla velice malá pravděpodobnost, že bychom ji našli. Do lesa vedla pohodlná stezka, po které jsme se rozjeli. Někteří se vydali různým směrem a pátravě se rozhlíželi. Já jsem jela dál po stezce a přede mnou ještě dva kamarádi. V polovině lesa se naše skupina setkala, ostatní byli zjevně zklamáni tím, že dívku nenašli.
Rozhodli jsme se, že všichni pojedeme společně dál. Jela jsem jako jedna z posledních. Stezka byla pěkná, nespěchali jsme, bylo nám dobře v chládku pod stromy. Pod námi byl mírný svah, kde rostly olše a protékal malý potůček, který jemně šuměl, les kolem příjemně voněl jehličím. Poslouchala jsem zpěv ptáků a bylo mi volně a lehce.
Najednou poklidnou idylku porušil hluk kdesi zpředu. Bylo slyšet křik, pobízení koní, jejich divoké ržání, smích a zoufalé volání o pomoc. Náhle volání zaniklo, a pak jsem jen viděla, jak ze svahu padá bez vlády zakrvácené tělo mladé dívky. Asi té, kterou jsme hledali. Nikdo se nad tím nepozastavil, já jsem se otočila jinam, bylo mi dívky líto. Patřila jsem však k bandě, která byla postrachem okolí a nezastavila se před ničím. Pomalu jsme dojeli na širokou lesní cestu, kudy jezdily kočáry. Jezdili zde bohatí lidé, na které jsme na různých místech čekávali a přepadali je. Před námi byl mezi stromy hezký palouček, jenž skýtal dostatečný úkryt. Naše koně se klidně popásali opodál a my usedli do mechu a odpočívali.
Někteří mezi sebou o něčem hovořili. Po chvíli bylo slyšet dusot kopyt a tlumenou jízdu kočáru, který se k nám blížil. Kočí se úzkostlivě rozhlížel na všechny stany. Nasedli jsme tiše na koně a rozjeli se tryskem za kočárem. Nastala honička; ale naše koně byli odpočatí a za chvilku byl kočár obklíčen a musel zastavit. Někdo z naší skupiny srazil surově kočího na zem a ostatní přinutili cestující vystoupit. První vyšla krásná, bohatě oblečená mladá žena, která se chvěla zděšením. Za ní vystoupil muž středních let, měl v ruce zbraň, ale než stačil vystřelit, třeskla rána a padl mrtev k zemi. Nevím, kdo z nás vystřelil. To vše mnou otřáslo. Již jsem nesledovala, co se děje kolem, smutně a s nechuti jsem se odvrátila a zadívala se jinam. Před mýma se mi začalo stmívat, až mě obklopila tma. Měla jsem dojem, že umírám. Nebylo mi to však líto, bylo mi to lhostejné, můj život asi nebyl životem poctivého člověka, neměla jsem tedy čeho litovat.
Jitka P.,
Jindřichův Hradec