Skutečným duchovním morem a příkladem hlubokého mravního úpadku lze nazvat inkviziční procesy s čarodějnicemi, které byly v letech 1662–1684 inscenovány na Jesenicku, tehdejším Frývaldovsku. Spolu s losinskými a šumperskými procesy zajišťují tomuto kraji smutný primát v kulturních dějinách našich zemí.

  Počátky víry v existenci ďábla a jeho spojenců čarodějníků a čarodějnic lze spatřovat již ve starověku, avšak opravdový rozmach pronásledování zejména žen obviněných z čarování spadá až do středověku a raného novověku. Zastánci víry v démony a čarodějnice a jejich pronásledování se staly osoby mnohdy vysoce postavené a vzdělané. Jako příklad lze uvést jméno zakladatele scholastiky Tomáše Akvinského, politika a vynikajícího právníka Jeana Baudina, krále Jakuba I., či zakladatele protestantismu a kalvinismu Martina Luthera a Jana Kalvína.

  Spojení nesmyslné pověry se specifickou formou trestního zřízení inkvizicí se stalo metlou, před níž se začala třást větší část Evropy. Dokumentem, jenž se neblaze zapsal do dějin procesů, byla bula papeže Inocence VIII. Summis desiderantes z r. 1484, která provázela sepsání jedné z nejstrašnějších knih lidské civilizace, Kladiva na čarodějnice (Malleus maleficarum). Ta byla poprvé vydána v r. 1487 a jejími autory byli dva zkušení dominikánští inkvizitoři Jakub Sprenger a Jindřich Institoris (Krämmer). Kladivo se brzy stalo základní příručkou pro vedení procesů s údajnými čarodějníky a čarodějnicemi. Je pochopitelné, že v tomto ovzduší obecné víry v ďábla a jeho čarodějnické spojence jen málo lidí se dokázalo veřejně postavit proti honu na čarodějnice. Z nejznámějších odpůrců procesů možno jmenovat lékaře nizozemského původu Jana Weyerra, trevírského kanovníka Cornelise Loose, anglického šlechtice Reginalda Scotta, francouzského filosofa Michela de Montaigne, německého jezuitu Fridricha von Spee, našeho Jana Amose Komenského, z pozdějších pak kalvínského teologa Baltazara Bekkera a německého právníka Christiana Thomasiuse.
  
Hranice s domnělými ďáblovými služebníky hořely v 17. stol. nejvíc v německých zemích, Skotsku a Francii, naproti tomu takřka ustaly ve Španělsku, Itálii a Nizozemí. Nejméně byly procesy postiženy severské země Dánsko a Norsko, do jisté míry i Švédsko a zejména pravoslavná východní Evropa a Balkán, který byl tehdy pod tureckým panstvím.
  

V českých zemích jsou v období před třicetiletou válkou zaznamenány jen ojedinělé případy procesů s čarodějnicemi (snad první případ se udál r. 1540 v Náchodě). Také ve Slezsku došlo jen ojediněle k vedení procesů s domnělými čarodějnicemi. V letech 1456–1503 bylo inscenováno několik procesů v okolí Wroclawi (např.1456, 1458, 1503). Skutečný hon na čarodějnice tu však nastal teprve v 17. stol. a dosáhl přímo obludných rozměrů.
  

Čarodějnické inkviziční procesy na dnešním Jesenicku /tehdejším Frývaldovsku/,které v té době bylo součástí nisko-otmuchovského knížectví, lze časově rozdělit do tří etap. První jejich obětí se stala žena jesenického pastýře Barbora Schmiedová, kterou v létě 1622 obvinil na smrtelné posteli její muž jako čarodějnici. Nešťastná žena byla ihned zatčena a za použití mučení podrobena prvnímu výslechu. Za tímto účelem byl sestaven soudní tribunál v čele s biskupským advokátem Janem Grosserem a městskými soudci Kašparem Schmidtzem Melchiorem Wildenem. Obviněná Barbora pak uvedla na mučidlech dalších pět žen, které měly být ve spojení s ďáblem. Mezi jinými jmenovala i ženu jesenického radního Uršulu Hegerovou, obchodnici Evu Bässlerovou a další. Mezi jinými jmenovala i ženu jesenického radního Uršulu Hegerovou, obchodnici Evu Bäslerovou a další. O krutosti vedení výslechů svědčí případ Marty Wetzelové, která byla nalezena 21. srpna ve vězení se zlomeným vazem. Přesto byla před vratislavskou bránou seťata a pohřbena pod šibenicí. První žena obviněná z čarování, Barbora Schmiedová, byla upálena3. července 1622 v Nise a další údajné čarodějnice pak koncem srpna v Jeseníku. Podle záznamů v soudních aktech bylo v první fázi procesů vyšetřováno 35 lidí. Záznam u ženy z Horního Údolí svědčí o tom, že už v prvním období se vlna čarodějnické inkvizice rozšířila z Jeseníku a okolí i na Zlatohorsko.
  

Druhá vlna těchto strašných justičních zločinů se zvedla r. 1636 a postihla především oblast Zlatohorska a Nisska. Neznáme sice bezprostřední popud k obnovení procesů, je však jisté, že k hlavním podněcovatelům nové inkviziční vlny patřil i biskupský prokurátor dr. Martin Lorenz z Nisy. Procesy se brzy rozrostly do té míry, že v září 1639 vydala nisská zemská vláda povolení ke stavbě spalovacích pecí „k spravedlivému popravování ďábelských přívrženců, čarodějnic a zloduchů“. Poněkud jinak se na průběh procesů díval tehdejší vratislavský biskup Karel Ferdinand, který dal sestavit zvláštní komisi, pověřenou zkoumáním vynesených ortelů. Procesy totiž znamenaly pro vyšetřující soudní tribunál výnosný podnik. Svědčí o tom např. zjištění, že zemská vláda v Nise získala za popravu 11 osob 351 tolarů, přičemž radní, purkrabí a další členové tribunálu obdrželi průměrně 9 – 18 tolarů. Patrně se již nikdy nepodaří zjistit skutečný počet obviněných osob, které byly v druhé vlně procesů v letech 1636-1648 upáleny jako čarodějnice. Podle neúplných údajů zemské vlády se jich uvádí 26, což však bude jen zlomek skutečného počtu obětí. Vždyť jen v roce 1641 bylo při čtyřech hromadných exekucích upáleno 16 osob. Podle některých zpráv bylo v letech 1639–1651 upáleno v Nisském knížectví 242 osob.
  

Nejúděsnější období čarodějnických procesů v nissko-otmuchovském knížectví počalo r. 1651 a zasáhlo především Jeseník, Nisu, Glucholazy a Zlaté Hory. Na počátku stálo opět nesmyslné obvinění chlapce ze Širokého Brodu, že se údajně s jednou tamní čarodějnicí zúčastnil čarodějnického sabatu – shromáždění. Pravděpodobně první ortel v této etapě v letech 1651–1648 byl vynesen 23.května 1651 v Nise nad Uršulou Schnurzelovou ze Širokého Brodu. V rozsudku čteme, že „se hrubě proti přikázáním Božím prohřešila, od Boha, jeho matky a všech milých svatých odpadla, naproti tomu však tělem i duší prokletému pekelníku Rolandu se oddajíc, s ním mnohokráte tělesně obcovala, velebnou svátost znesvětila, též mnoha lidem čarováním uškodila...“. 7. června téhož roku ji následovalo dalších 5 žen, 19. června pak bylo upáleno 7 obviněných. Procesyse postupně rozrostly do té míry, že došlo opět k hromadným popravám. Např. v září 1651 přišlo při 4 hromadných popravách o život celkem 32 lidí, z toho poprvé v těchto procesech i muž, obviněný z čarodějnictví. Při další exekuci 20. září bylo popraveno 9osob, podle jiných záznamů bylo při 11 hromadných popravách té doby upáleno 54 osob. V tomto období procesů se poprvé setkáváme se jménem pozdějšího losinského a šumperského inkvizitora Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu /dnešní Zlaté Hory/, který byl v případě jesenických procesů přísedícím tribunálem, ale jinak pilným a učenlivým žákem inkvizitora Ferdinanda Zachera z Nisy. Uprostřed nejzběsilejšího honu na čarodějnice zasáhl znovu, jako už před léty, biskup Karel Ferdinand, který nabádal zemského hejtmana Jiřího, hraběte z Hodic „před příliš přísným a nebezpečným vedením procesů. Připadá nám,“ praví dále „jako by jedné nebo i více osobám se stalo příliš mnoho, jako by byly příliš zastrašovány a mučeny.“ Bohužel, ani v tomto případě biskup se svým napomenutím neuspěl a procesy pokračovaly s neztenčenou silou dál.
  

Mezi ortely z konce roku 1651 najdeme několik případů, které se poněkud odlišují od předešlých. Jde o rozsudky nad údajnými dětmi. Jak ukázalo další bádání, neznamenají ony časové údaje věk obviněné osoby, ale údobí, po které měly být údajně služebníky ďábla. Vysvětlení tohoto jevu lze spatřovat ve snaze inkvizitorů dokázat biskupovi, že je nezbytné i přes sílící protesty „proti dlouholetým spojencům ďáblovým“ v procesech pokračovat. Proto, když se uskutečnila r. 1651 návštěva biskupského vizitátora v Jeseníku, bylo ve zprávě konstatováno, že sice všichni obyvatelé města jsou katolíky, ale polovina z nich prý je oddána zločinu čarodějnictví. Rovněž evropské noviny Theatrum Europeum popisují r. 1652 Slezsko jako zemi, která se hemží čarodějnicemi a zlými duchy; jen ve Zlatých Horách prý mělo 8 katů plno práce se stínáním a upalováním, přičemž naráz strčili do pece 6–8 kusů „čarodějnické havěti“.
  

Poslední známé jesenické ortely pocházejí z let 1683–1684. Koncem listopadu 1683 byl vynesen rozsudek nad Kašparem Gottwaldem a v únoru 1684 nad Annou Stenzelovou a její dcerou Rozinou. Všichni tři pocházeli z Domašova. V protokolu se mimo jiné uvádí: „Ježto se Rozina ve svém trojnásobném výslechu dobrovolně přiznala a stále na výpovědi trvá, že jsouc svedena matkou, strašnému a hroznému zločinu čarodějnictví se oddala, na vidlích proletíc komínem k ďábelským schůzkám na pastvisko vyjížděla, kde podle čarodějnických obyčejů tančila.“ Je však pravděpodobné, že v té době plály hranice i na jiných místech nisko-otmuchovského knížectví i v jiných slezských knížectvích. R. 1653 je uváděn rozsudek nad dvěma ženami z Opavy a r. 1667 bylo upáleno 16 osob na Ratibořsku. Pravděpodobně poslední známý slezský proces se odehrál r. 1740 ve Stínavě nad Odrou. Nebezpečí však nebylo zcela zažehnáno ani v následujících obdobích. Ještě r. 1775 se pokoušeli obyvatelé z okolí Nisy rozpoutat nové pronásledování žen obviněných z čarování, ale tento pokus byl později odhalen jako pouhé udavačství.
  

Závěrem je nutno se zmínit o celkovém počtu osob, které se staly oběťmi honu na čarodějnice. Přesnější údaje se patrně už nikdy nepodaří zjistit, avšak podle těch nejstřízlivějších odhadů si procesy v nisko-otmuchovském knížectví, především v oblasti Jesenicka, vyžádaly v letech 1622–1684 nejméně 250 lidských životů. Skutečné číslo však bude patrně daleko vyšší.