Hrad Kost má svou zvukovou záhadu. Občas se zde ozve z věže odbíjení půlnoci, ačkoliv tam žádné věžní hodiny dávno nejsou. Zůstal tam po nich jenom cimbál, ale bez paličky. Zvláštní je, že hodiny vždy odbijí půlnoc podle astronomického času a v létě nerespektují jednohodinový posun.

Netřeba jistě dodávat, že věž bývá zamčená a dostat se po rozvrzaných žebřících až k cimbálu na samém vrchu vyžaduje značnou dávku odvahy. Před pár lety se skupina mladých průvodců domnívala, že to musí být dílo nějakého vtipálka, a tak se rozhodli v horní části věže přenocovat. Těsně před půlnocí se na dřevěných schodech ozvaly kroky, které pomalu stoupaly vzhůru. Odvážní hlídači rozsvítili baterky, ale s hrůzou zjistili, že celé, naprosto přehledné schodiště pod nimi je prázdné. Přesto se k nim zvuky kroků ještě po určitou dobu přibližovaly. Pro někoho nepřipraveného taková epizoda končí i nervovým otřesem.  

Panu Jiřímu Brandýskému se podařilo nahrát na magnetofon zvuk zlaťáku, poskakujícího po desce stolu, který prý hází duch Oldřicha Felixe na hradě Kost. Zvuk tedy musel být skutečný!  

Této magnetofonové nahrávce předcházely děsivé zážitky. Když poprvé nocoval v jednom ponurém hradním pokoji na Kosti, vzbudilo ho drnčení a poskakování postele, ve které ležel. Vyskočil z ní a rozsvítil, ale v místnosti nikdo nebyl. Z dřevěné postele se dál ozývalo vrzání a skřípání, jako by se chystala rozpadnout před očima. Po chvíli, jako mávnutím proutku, zvuky ustaly a postel se opět uklidnila. Vlezl se do ní zpět, ale do rána už oka nezamhouřil. O několik dní, když měl v pokoji opět nocovat, položil si na noční stolek diktafon, aby se v případě opakování předešlého zážitku přesvědčil, že to nebyl jenom sen. Diktafon před usnutím zapnul a nastavil jeho automatiku tak, aby sám začal nahrávat, když se ozve nějaký zvuk. Tentokrát noc proběhla klidně. Když si však ráno ze zvědavosti kazetu přehrál, objevil tam nahrané zvuky, připomínající cinknutí a drnčení, jako když zlaťák dopadne na dřevěnou desku a ještě po ní chvíli poskakuje. Asi o týden později, při jeho další návštěvě hradu se vše opakovalo. Celou noc spal klidně, ale diktafon opět nahrál ony stejné zvuky.

"Každému se nepodaří setkat se hned napoprvé s našimi strašidly," říká kastelán pan Knop. "Jednou zde spala průvodkyně, mladá studentka, a v noci jí probudilo, jak z ní někdo stahuje přikrývku. Myslela, že si kamarádi dělají legraci, ale když otevřela oči, spatřila bledé postavy ve staromódním oblečení, které se nad ní skláněly a zblízka si ji udiveně prohlížely. Strachem vykřikla a tu se postavy rozplynuly jako mlha. Příští noc přespal v pokoji její bratr, ale o toho strašidla neprojevila vůbec žádný zájem."