Záchrana může někdy přijít ze strany, odkud to nečekáme, a navíc od lidí, kteří sami vůbec nic netuší...

Roku 1993 jsme si otevřeli prodejnu a měli s ní plno práce. Jedinou soukromou chvilkou přes den, na kterou jsem se s dětmi těšila, byla dvouhodinovka po šesté večer, kdy jsme vyrazili i s kokršpanělem Benem za město. Vylítal se on, vylítaly se děti, já přišla do přírody.

Manžel s námi nechodil, říkal, že toho má za celý den dost - což jsem mu věřila - a raději se sesune do křesla k televizi.

Působivé bývaly procházky v zimě, kdy všechno leželo pod sněhem. To byla radost sledovat zrzouna Bena, jak lítá po bílých pláních a jen občas se ohlédne, jestli jsme nablízku!

Jednoho sobotního odpoledne jsme zavřeli už ve čtyři, můj manžel odešel domů (těšil se na fotbal v televizi) a já s dětmi a psem zamířila do polí. Na chvilku jsem si sedla na vyvrácený strom. Najednou jsem uviděla podivnou věc. Po bílé cestě k nám šla moje sestra v červené bundě a mávala na mě. Podotýkám, že bydlí v padesát kilometrů vzdáleném okresním městě.

Říkám synovi: „Podívej, přijela teta! To abychom to dnes zkrátili a šli domů."

„Jé, teta," radovala se tříletá Jiřka. „Kde je, mami?"

„Taky ji nevidím," mhouřil syn oči do houstnoucího šera.

„No, přece tam," ukázala jsem. „V té zatáčce u šípku!"

Opravdu jsem svoji sestru viděla naprosto jasně.

„Pojď domů," mávala na mě. „Já jdu napřed, ale pospěš si!"

A náhle tu byla zase jen prázdná polní cesta. Bylo to divné. Neměla jsem stání, sebrala jsem děti i Bena a vyrazila směr domov. V domě vládla úplná temnota, zevnitř nebyla slyšet ani televize. Že by si mužíček nechal fotbal ujít? To mu není podobné!

Sotva jsem otevřela dveře, ucítila jsem zápach plynu. Jen o fous jsem odolala bezděčnému cvaknutí vypínačem! Vyhnala jsem děti se psem na zahradu, prodrala se nedýchatelným vzduchem do kuchyně a vypnula jeden z otevřených kohoutů. Hrnek na sporáku se převrhl, zhasil plamen a plyn se rozšířil po domě. Ale kde je manžel?!

Ležel v křesle před vypnutou televizí, byl v bezvědomí. Honem, sanitku!

Naštěstí jsme se vrátili včas, manžel to odnesl jen bolestí hlavy. Plyn byl potom v baráku ještě dlouho cítit a manžel pak kuchyň předělal na elektřinu.

Na téhle události jsou podivné dvě věci. Moje sestra popřela, že by se ten den hnula z města, a můj muž si jasně pamatoval, že viděl začátek fotbalového zápasu - asi tak do dvacáté minuty. Takže: kdo vypnul televizi? Mám začít věřit na anděla strážného?

Podle : Dopis Boženy Ch. z Hořic zpracoval J. Pinkava, Chvilka pro tebe 1/2011