Když mi bylo devět let, zemřel mi otec. Byl již v invalidním důchodu a dost vážně nemocný delší čas. 

Tenkrát se jeho stav tak zhoršil, že musel do nemocnice. V sedmdesátých letech jsme neměli doma telefon a do 30 km vzdálené nemocnice špatné spojení, takže na návštěvy za tátou jsme nemohli jezdit denně. 
Z celé té nepříjemné situace byla celá rodina, včetně maminky, hodně rozrušená, a tak jsme se na noc všichni sestěhovali do největší a nejteplejší místnosti, do kuchyně. K ránu nás vzbudil a vyděsil ohromný rachot. Zjistili jsme, že se otevřela dvířka a hrnce s randálem vypadly ven. Nedovedl jsem si to vysvětlit. Byly čtyři hodiny ráno. Když jsme vstali, přišel telegram, že táta v ranních hodinách zemřel. Ani jsme se nepídili po tom, v kolik hodin přesně. 

Petr L, východní Čechy