Jedna kapitola mého života je spjata se službou na železnici. V době, kdy se odehrál následující příběh, jsem působila na odbočce Hněvčeves u Sadové. Kolem zastávky byly jen louky a pole. 

Byl krásný letní den, horké poledne a v jinak studené služební místnosti tentokrát příjemně. 

Mezi jízdami vlaků byla dost dlouhá přestávka, takže jsem si četla. Předpisy to zakazují, tak mi Bůh a dopravní kontrolor odpusť! Byla jsem zabraná do čtení, když slyším, že se otevřely dveře do čekárny, někdo vešel, vysunul zpod stolu židli a posadil se. 

Do příjezdu nejbližšího vlaku zbývala skoro hodina. Na prodej jízdenky bylo dost času. V klidu jsem tedy dočetla kapitolu, pak došla k pokladnímu okénku, rozhrnula závěs a chystala se pozdravit. 

¨V čekárně ale nikdo nebyl. Zprvu jsem myslela, že jsem při čtení nepostřehla, že dotyčný z místnosti zase odešel. V tu chvíli se však těžká, zelenou koženkou čalouněná židle zasunula se skřípotem po černé, kdysi naolejované podlaze sama zpět ke stolu, čísi kroky došly ke dveřím, ty se otevřely a po malé chvilce zavřely. Vyběhla jsem ze služební místnosti ven v jakési naději, že tam někoho uvidím.

Perón však byl liduprázdný, jen pod vzdalujícími se volnými kroky chrupaly drobné oblázky. 

Za celou tu dobu jsem přes tajemnost chvíle nepocítila sebemenší závan strachu. Snad jsem nějak podvědomě cítila, že mi onen podivný návštěvník, kterého jsem neměla spatřit, nechce ublížit.

B. Fialová, Hořice v Podkrkonoší