Loni onemocněl rakovinou plic můj bratr (49 let). Byla to pro mě velká rána, měla jsem ho odmalička moc ráda. Jela jsem ho do nemocnice navštívit. To mu ještě lékaři neřekli pravdu a on věřil, že se uzdraví. „Naděje umírá poslední," říkal nám.

Jeho stav se však zhoršoval, začal se přímo ztrácet před očima a já na tom byla kvůli němu psychicky velmi špatně. Žila jsem v hrozném napětí, stále jsem plakala a prosila Boha, ať ho zachrání.

V tu dobu jsem také zjistila, že mi přestaly jít náramkové hodinky. Nepřikládala jsem tomu žádnou váhu, prostě jsem je odložila a chodila bez nich. Několikrát jsem je ještě zkusila natáhnout, ale hodinky trucovaly a nešly.

Mezitím přišla ta nejhorší zpráva. Po velkém trápení a čtyřech měsících na lůžku můj bratr zemřel. Teď jsem věděla, že je konec a že se musím s tou hroznou skutečností smířit. Napětí pomalu polevovalo.

Po čase, jak jsem se začala dávat dohromady, jsem náhodou přišla na hodinky. Ze zvyku jsem je natáhla a dala na ruku. K mému velkému překvapení hodinky šly a od té doby jdou pořád úplně přesné!

Tak si myslím, že na jejich chod mělo vliv moje vnitřní napětí po dobu bratrovy nemoci. Proto si říkám, že musí existovat nějaká vyšší moc.

Stanislava Krahulcová, Hradec Králové

Z časopisu Spirit, 2003

<< Zpět

Home | O KPUFO | Zajímavá místa | Pověsti | Přírodní anomálie | Tajemné události | Zajímavé internetové adresy | Kontakt