České Budějovice

Klub psychotroniky a UFO

Vltavíny - hmoty bez rodného listu

Jsou to pozoruhodné kameny. Vědci je nazvali tektity. A mnoho o nich už zjistili. Mnohé však zatím zůstalo zahaleno rouškou záhadnosti. Bádání pokračuje. Ve světě a také u nás.

Jižní Čechy a jihozápadní Morava patří mezi největší světová naleziště tektitů, tzv. vltavínů.

Mineralogické oddělení Národního muzea je v prvním patře hlavní budovy. Má tady své sbírky, vědci své pracovny. V jedné z nich sedíme s dr. K. Tučkem. Držím v ruce tmavozelený průsvitný oblázek, ne vetší než bývá sušená švestka. Vltavín. Jeden z desetitisíců, které má naše Národní muzeum ve svých sbírkách. Jeden z takových, o němž pranic nevíme, jak se dostal na místo, na němž byl nalezen.

Tento nepatří mezi největší ze zdejší, ve světě nejrozsáhlejší sbírce vltavínů. Má jen 15 gramů, což je obvyklý průměr váhy dosud nalezených exemplářů. Největší, který byl v Čechách objeven v roce 1960 v náplavu Nežárky u Veselí nad Lužnicí, vážil 96,3 gramů. Prvenství co do velikosti má ovšem vltavín z Moravy nalezený již dříve u Kožichovic. Váží 150 gramů.

Prohlížím ten záhadný oblázek, který mi čím dál tím více připomíná střípek zeleného lahvového skla. Říkám to doktorovi Tučkovi. A on se nad tím příliš nepozastavuje:

„Názor, že jsou vltavíny umělé hmoty - odpadky ze starých skláren - vyslovil již v roce 1792 J. T. Lindacker. A to byl sběratel na slovo vzatý. Ovšem v tomto případě se mýlil."

S první zprávou o vltavínech přichází v roce 1788 profesor přírodopisu Karlovy university Josef Mayer. Určuje je jako hmoty blízké chryzolitu, náležející nejspíše mezi sopečná skla. Profesorova stručná zpráva se stává podnětem řady diskusí, za nimiž vlastně není udělána tečka dodnes.

Mayer je tedy první, kdo objevuje tato „záhadná skla" vědě. Nikoli však člověku. Ten je znal již odpradávna. Moldavity, jak byly tyto hmoty v třicátých letech 19. století nazvány (později byl název počeštěn na vltavíny), byly zřejmě nápadné již pravěkému obyvateli Země. Pokoušel se jich využít při výrobě nástrojů. Svědčí o tom nálezy ze starší i mladší doby kamenné, jež byly učiněny na Moravě i v Rakousku. Materiál všech nalezených nástrojů pochází z moravských nalezišť vltavínů.

Vraťme se však k Mayerovi. Jeho zpráva vyvolává zájem badatelů i laiků. První začínají záhadné hmoty zkoumat, psát o nich pojednání i knihy, sbírat je. Druzí se po vltavínech pouze pídí, což je také dobré. Především proto, že tito laičtí sběratelé odhalují další a nová naleziště. Už to není jen Týn nad Vltavou, odkud Mayer popsal své vltavíny. Přibývají další a nová naleziště u Vodňan, Prachatic, Českých Budějovic i jinde.

Objev podobných sklovitých hmot v Indonézii a v Austrálii v padesátých letech 19. století a nálezy vltavínů na jihozápadní Moravě nutí badatele, aby se vyjádřili k složení a původu těchto dosud záhadných hmot. Není to pro ně jednoduché. Alespoň pokud jde o vznik vltavínů i jejich složení. Neodpovídají žádné z dosud známých hornin. A tak se začínají rodit nejrozličnější hypotézy, z nichž jedna odporuje druhé, třetí je vyvrácena čtvrtou, pátá se vrací k první. Povězme si alespoň o těch nejpozoruhodnějších, i když ne vždy nejsprávnějších.

Jeden z prvních poměrně dlouho udržovaných názorů na původ vltavínů byl ten, který vyslovil Lindacker: „Vltavíny jsou odpadky ze starých skláren, v nichž bylo vyráběno hrubě zelené lahvové sklo." Lindacker to řekl a mnozí další jeho nepravdu opakovali. Dost dlouho. Dokonce ještě v době před 1. světovou válkou ji někteří naši i zahraniční vědci obhajovali. Snažili se. I když museli nakonec kapitulovat před strašlivě jednoduchým faktem: První výroba skla je v Čechách datována ve 14. století, v okolí nalezišť vltavínů pak není ani stop ani zpráv po starých sklárnách. A kromě toho - pravěké nálezy vltavínů nasvědčují tomu, že jejich stáří je mnohem větší.

J. Mayer a F. X. M. Zippe vyslovili již rozumnější hypotézu. Zařadili vltavíny mezi obsidiány — sopečná skla. Bylo to přijatelnější, leč i oni se mýlili. Dokázaly jim to důkladné analýzy, které prozradily, že obsidiány, jež vznikaly povrchovou sopečnou činností v mladších geologických dobách, se řadou svých vlastností podstatně liší od vltavínů. A navíc, v oblastech vltavínových nalezišť není ani stopy po sopečné činnosti v mladých geologických epochách.

Když byly postupně vyvráceny názory na původ vltavínů jako hmot pozemských, uchýlili se badatelé k teoriím o původu mimozemském. Bádali a vyjadřovali se. Nejdříve to byl holandský badatel R. D. M. Veerbeek. Proslavil se tzv. lunární teorií, což je stručně řečeno myšlenka, že tektity jsou části lávy, která se erupcí na Měsíci dostala na povrch Země. K tomu názoru se přiklonil kromě jiných i význačný vídeňský vědec F. E. Suess. Skupina jiných badatelů však jejich hypotézu zavrhovala s tím, že Měsíc je prokazatelně v pokročilejším stadiu vývoje než Země, a proto že již před utuhnutím zemské kůry zanikla na něm veškerá sopečná činnost. Názory z posledních let, k nimž položil základ prof. Kozyrev svým tvrzením, že ještě dnes existuje na Měsíci sopečná činnost, by ovšem dávala za pravdu spíše Veerbeekovi a Suessovi než jejich odpůrcům.

V souvislosti s měsíční teorií je třeba se zmínit i o názoru Američana Nininga, který se domnívá, že hmota tektitů byla z měsíčního povrchu vymrštěna na povrch Země při dopadu obrovského meteoritu na Měsíc.

Pozoruhodný názor vyslovil i náš největší sběratel vltavínů (v jeho sbírce bylo přes 10.000 kusů) F. Hanuš: „Vltavíny vznikly odkapáváním roztavené povrchové části kamenného meteoritu o váze asi 1000 tun, který nejspíše na počátku čtvrtohor nebo na sklonku třetihor proletěl zemským ovzduším rychlostí 2—5 km/s z Čech na Moravu ve směru 49 rovnoběžky severní šířky. Silným třením o atmosféru byl jeho povrch zahřát na teplotu 1300-l500 stupňů Celsia a z jeho povrchu se uvolnilo na 20 miliónu vltavínů o váze asi 100 tun. Uvolněná sklovitá hmota byla strhována žhavými vzdušnými proudy do vzduchoprázdného prostoru za meteoritem a jimi také utvářena a jako chvost komety přitahována k Zemi."

I v tomto případě se situace opakovala. Část vědců souhlasila, druhá část badatelů měla své výhrady. Tak je to i s další hypotézou, kterou roku 1964 vyslovil americký badatel A. J. Cohen. Domnívá se, že vltavíny jsou přetavené žulové horniny, které byly při dopadu meteoritu v Nordlingen (JJZ od Norimberka) vymrštěny do výše a přeneseny na vzdálenost 300-430 km na dnešní naleziště.

Poslední, zatím neověřená zpráva prý se vyskytla v dubnu 1963 v jednom odborném časopise v USA, kde jistý badatel oznamuje, že nalezl v tektitech u Filipín drobné kuličky meteoritniho železa. Tento nález by pak hovořil pro meteoritový původ vltavínů.

Bádání pokračuje. Otazníky kolem tektitů zatím existují. I když, jak řekl nedávno předseda mezinárodní komise pro kosmickou mineralogii, profesor Grigorijev „Ve vědě se hromadí stále více údajů proto, aby tektity byly uznány za roj meteorických úlomků, které na naši planetu dopadly v geologické minulosti."

Na hromádku těchto údajů nepochybně přispějí mnoha cennými poznatky i naši vědci. Obrovské množství materiálu našich sbírek jim k tomu dává velké možnosti. Specialisté i sběratelé, které se pokusila shromáždit Čs. astronomická společnost při ČSAV, jich jistě využijí. A bez nářku, který nedávno zazněl z Č. Budějovic, že si naši badatelé nevšímají práce sběratelů. Všímají. A cení si jí. Nemohou však hledat sběratele jako hledají vltavíny, které jsou roztroušeny po lánech polí. To se sběratelé musí ozvat sami, chtějí-li ovšem opravdu spolupracovat s našimi badateli.

Josef Glückselick, 1964

Archiv KPUFO

(c) Klub psychotroniky a UFO * České Budějovice, 2012