České Budějovice

Klub psychotroniky a UFO

Neviditelný spolujezdec   

Na konci osmdesátých let jsem měl pocit, že při svém novém zaměstnání nutně potřebuji nějaký zahraniční automobil. Potíž byla v tom, že jsem neměl peníze ani na naši škodovku, natož na novou zahraniční značku: Tak jsem se začal ohlížet po ojetých vozech dovezených především z Německa. Až jednou mi můj známý řekl, že jeho soused má na prodej starší Mazdu. Navštívil jsem prodávajícího a auto, hodně zachovalé, celkem výhodně koupil.

Hned při první jízdě, kdy jsem byl v autě sám, jsem měl pocit, jako kdyby tam ještě někdo byl; někdo, kdo sedí na zadním sedadle. Zastavil jsem na okraji silnice, vysedl a důkladné si prohlédl zadní sedadla.

 Nic tam nebylo, proto jsem nasedl a jel dál, ovšem pocit někoho za zády se vrátil znovu. Stejná situace se opakovala i v následujících dnech. Zkoušel jsem se projet s několika vozy svých kolegů, abych zjistil zda nejde o nějakou moji halucinaci. V jiném autě bylo vše v pořádku, pocit nějakého neviditelného spolujezdce jsem měl pouze ve své Mazdě. Nakonec jsem se s tím smířil, přestože někdy jsem přímo cítil něčí dech na krku. Nechtěl jsem však vůz prodávat, protože byl málo používaný a v dobrém stavu.  

Asi o půl roku později jsme měli s kolegy nějakou oslavu a večer jsme proto poseděli v jedné hospůdce. Vypil jsem několik kalíšků ostrého, ale necítil jsem se opilý, takže jsem pak klidně usedl za volant. Jenže se mi vůbec nepodařilo nastartovat. V tu chvíli mne napadlo, že mi to asi přece jen dobře nemyslí a něco dělám špatně. Zamkl jsem vůz a odešel na nedalekou zastávku autobusů, odkud se dopravil až k domu. Druhý den brzo ráno jsem zašel ke své Mazdě. Usedl jsem za volant a motor normálně naskočil. Jen mne to utvrdilo v tom, že jsem včera večer přece jen popíjel trochu více, protože i další dny startér fungoval bez chyby.

Uplynuly dva týdny od této události a já jsem po jednom obchodním jednání vypil něco málo tvrdého alkoholu. Bylo to na služební cestě, proto jsem pak s úplnou samozřejmostí nasedl do auta, abych se dostal domů. Situace se opakovala - startér vozu nefungoval. Musel jsem auto opustit a sehnat taxíka, naštěstí to nebylo příliš daleko od mého domova. Druhého dne jsem se nechal dovést ke svému autu a - jak už jsem to trochu předpokládal - zapalování fungovalo bezchybně. Taktéž další dny bylo vše v pořádku.

Po druhé podivné události s nastartováním auta už mi začínalo být jasné, že ono Něco za mými zády ve voze mne tímto způsobem nutí,  abych nesedal za volant pod vlivem alkoholu. Ta myšlenka mi připadala tak vzrušující, že jsem s oním Neznámým začal při jízdě autem hovořit.

Vyprávěl jsem mu o svých problémech v zaměstnání, o tom, co musím zařídit pro domácnost a vůbec cokoliv, co se právě v mém životě odehrávalo. Odpovědi se mi sice nedostávalo, ale po nějakém čase jsem zjistil, že krátce po takovém automobilovém vypovídání se, mne napadlo velice vhodné řešení daného problému, o němž jsem vedl samomluvu.

Byla ještě jedna událost spojená se záhadným Někým. Tenkrát jsem jel ještě se třemi kolegy. Ujížděli jsme poměrně rychle, silnice byla rovná, i když nepříliš široká. Najednou se před námi v protisměru objevilo nákladní auto, poměrné dosti široké a za ním osobní, které ho chtělo předjet. Řidič předjíždějícího osobního vozu špatně odhadl situaci před sebou a najednou nám bylo jasné, že musí dojít k čelnímu střetu. Pamatuji si pouze, jak jsem instinktivně přišlápl brzdu a strhl volant doprava, i když jsem věděl, že je tam příkop, pak stromy a pole.

Jakmile jsem se probral - ani nevím, jak dlouho jsem byl v jakémsi bezvědomí, zda bylo pár vteřin či déle - byl náš vůz mezi dvěma stromy už za příkopem. Kolegové na zadním sedadle leželi na sobě, když tak učinili v předtuše těžké havárie. Kolega vedle mne seděl na sedadle mrtvolně zelený a nějaký čas nebyl schopen pohybu. Kromě psychického šoku jsme byli všichni v pořádku.

 Řidič osobního vozu už byl někde "za horami", a pomalu se k nám blížil řidič z náklaďáku, který mohl zaparkovat až kousek dál. I on byl celý bledý, v očích děs v očekávání toho nejhoršího masakru. Až jsem s naším autem popojel do pole a mohli jsme vysednout, všichni jsme pak nechápavě prohlíželi situaci. Nemohli jsme si vysvětlit, jak jsme se dostali přesně tam, kde vůz zastavil. Věděli jsme, že ani zkušený kaskadér by nedokázal s autem v té rychlosti, kterou jsme měli "proletět" nad příkopem a zůstat stát přesně a téměř těsně mezi stromy. Jen já jsem si v tu chvíli uvědomil, že mám ve voze Někoho, svého neznámého a neviditelného přítele a najednou jsem s jistotou věděl, že to byla jeho "práce". Před ostatními jsem ale raději mlčel.

 Po deseti letech jsem se se svojí Mazdou nakonec rozloučil. Nebyla garážovaná a už hodně opotřebovaná, a tak skončila na součástky. Kam se podél neznámý Někdo nevím. V novém voze, který jsem si pak pořídil, už - bohužel - žádný pocit něčí neviditelné přítomnosti nemám.

  Z dopisu Jiřího z Budějovicka

 Z časopisu Médium č.6/2003

(c) Klub psychotroniky a UFO * České Budějovice, 2003