|
Každý
starobylý národ má svou mytologii. Odráží uplynulé události
i charakter krajiny, kde národ žije. Naše pověsti jsou
prodchnuty pohnutým osudem národa, který jen málokdy působil
samostatně a musel se stále vyrovnávat s cizími nájezdy a
nadvládou.
Události, ve
kterých obyčejní lidé byli v roli statistů, a museli žít a
snášet všechny rány osudu, zanechaly svou stopu v pověstech
a legendách. Útěchou jim byly právě jen udatné příběhy, a
hrdost na velkolepý průběh uplynulých věků.
Není tomu jinak ani
u vojska, „spícího" v Blaníku. Zakleté oddíly vojáků, které
přijedou na pomoc v té nejkritičtější chvíli pro český
národ.
Ačkoliv je Blaník
poprvé písemně zmiňován až roku 1397 v "Popravčí knize pánů
z Rožmberka", historická předloha pověsti má původ v první
polovině desátého století. Po pádu Velkomoravské říše se
přesunulo státotvorné centrum západních Slovanů do lépe
hajitelné české kotliny, obklopené horskými a lesními
masivy.
Hlavním problémem
střední Evropy té doby byly nájezdy kočovných Maďarů, jež ve
spolupráci s východofranckými panovníky zničili
Velkomoravský stát. Povzbuzeni tímto úspěchem pokračovali ve
svých plenících výpravách do Bavorska, Bádenska, krátkodobě
rovněž na území dnešní Francie a Itálie.
Dá se úspěšně
spekulovat, že staré ležení, zjištěné na Blaníku, mělo za
účel působit jako část systému obrany před tímto nebezpečím.
Kudy procházela "obranná linie", možná napoví starobylé
názvy jednotlivých míst.
Od Litomyšle do
Jihlavy, poté přes Dolní Kralovice, Neveklov, Milevsko a
konečně zas k Jihlavě najdeme: 13 Stříteží, 8 Stráží, 2
Strážnice, 1 Střižanov, 1 Strážovice a 1 Střížov.
Z písemných
materiálů se nezachovalo nic, co by prokazovalo srážku mezi
Maďary a Slovany. Naše dějiny mezi lety 906 až 955, tedy do
rozhodné porážky Maďarů, jsou zastřeny závojem tajemna.
Proto o jejich vniknutí do Čech mnoho nevíme, avšak vzhledem
k jejich tehdejšímu bojovému sebevědomí, se o to jistě
pokoušeli. Tady se vynořuje hypotéza o odražení vpádu s
přispěním blanické posádky.
A kdo vlastně má velet záhadnému vojsku? To původně nemělo v
čele jediného mýtického vůdce.
Podle různých verzí
rytířům velel například Jaroslav ze Šternberka – fiktivní
postava z rodu Šternberků, která měla v roce 1241 zachránit
Moravu před vpádem Mongolů, nebo další mýtičtí velitelé jako
Stojmír, Meinhard, Isidor...
Významná osobnost
počátků našeho národního obrození Václav Matěj Kramerius
(1753–1808), který pověst zveřejnil ve svých novinách v roce
1799, pod názvem „O Zdeňku ze Zásmuku s jeho tovaryši aneb o
Rytířích v Blanickém vrchu zavřených," vybral jako vůdce
další, naprosto neznámou mýtickou postavu. (obr.)
Svatý Václav byl do
blanické pověsti přidán v 17. století Bohuslavem Balbínem
(1621-1688) a Tomášem Pěšinou z Čechorodu (1629-1680), a
definitivně se ujal velení ve „Starých pověstech českých“ od
Aloise Jiráska v roce 1894.
Další prvky pověsti
do ní přibývaly postupně. Žena, která obdržela za posluhu od
rytířů zlato, je součástí legendy od 14. nebo 15. století.
Šestnácté století přidalo optimistické vyhlídky, a až
později se příslib ochrany blanických rytířů rozšiřuje na
celou zemi Koruny české.
Blanická pověst v sobě tedy spojuje všechny významné body
naší historie. Vzpomínku na Velkou Moravu, přemyslovské
knížectví, husitskou revoluci, kdy byl Blaník obsazen roku
1420 Tábory, dobu pobělohorskou, která sem upírala naději a
konečně národní obrození s jeho romantickým projevem.
Pověst je však
stále živá. Stále můžeme doufat ve starodávné vojsko a slova
legendy, že "pomoc přijde od Blaníka"...
Brána do jiného vesmíru?
I když jde o
legendu a ta má právo na nebýt podložena fakty, jednu pověst
ale vyvrátit musíme. V záhadologických článcích se stále
opakuje příběh o kamenickém mistrovi Václavu
Podbrdském, který spadl do strže z Blaníku při
tesání základního kamene pro Národní divadlo v roce 1868, a
více se nenašel. Objevil se až po 18 letech a když se
domáhal své mzdy, u soudu vypověděl, že byl v nějakém jiném
světě, kde prožil jen 18 hodin.
Příběh byl tradován
tak sugestivně a s tolika podrobnostmi, že badatelka
Jitka Lenková se pokusila dohledat příslušný soudní
spis, který by měl být přece někde archivován. Toto pátrání
však vyznělo do ztracena s tím, že ne všechny soudní spisy
se archivují.
Badatelka
Františka Vrbenská potom později zjistila, že daný
text není žádná literatura faktu, ale o fejeton, uveřejněný
v Národní politice dne 18. 8. 1889 pod značkou H.V.B. Skrytý
autor se chtěl zřejmě jen opatrně vysmát rakouské byrokracii
či vojenským úřadům, které měly Václava Podbrdského stíhat
za vyhýbání se vojenské službě.
Není bez zajímavosti, že záhadná cesta kamenického mistra
přes hlubiny času se nápadně podobá „Novému epochálnímu
výletu pana Broučka, tentokráte do 15. století,“
napsaného Svatoplukem Čechem o pouhý rok
dříve. (1888) Také pan Brouček se dlouho řítil někam
dolů, než se dostal do jiného času.
Nepodařilo se dosud
najít ani autora, skrytého za značku „H.V.B.“, možná jde jen
o zkratku, kterou byla použita jen jednou, a to v tomto
případě. Zřejmě se už neodhalí ani jeho pohnutky autora,
možná autorů, k napsání tohoto fejetonu. Současníkům možná
bylo od počátku jasné, že to je smyšlená historka a náramná
švanda, o sto let později tato „zpráva“ už vypadala úplně
jinak… | 
