|
Pan Ladislav nevěřil pověrám a výkladům z karet už vůbec ne. Jeho manželka se jimi řídila, svůj osud přesto nezvrátila...
Svoji budoucí manželku Líbu jsem poznal na koncertě Rangers. Stejně jako já se zamilovala do písničky Kingston Town a společně jsme snili, že se jednou podíváme do Karibiku:
„Však já šťasten byl, o té cestě jsem snil, na moři, v přístavech vesele žil..." Bílé pláže, azurové moře - o tom jsme si opravdu mohli nechat jenom zdát! Hranice tehdy byly zavřené, peníze žádné.
Po listopadu 1989 se všechno změnilo, ale náš sen zůstával snem. Rodinná firma šlapala uspokojivě, ale zato jsme sejí museli oba věnovat naplno celá léta.
„Budeme mít pětadvacáté výročí svatby, co by sis přála?"
zeptal jsem se vloni na jaře Líby. Dělala drahoty, ale pak mi řekla:
„Však dobře víš, po čem celý život toužím!" a pustila mi starou obranou desku:
„...svůj sen jsem chyt, co víc, nabyl jsem klid a nic nebylo, co chybělo mi v Kingston Town." Uslyšel jsem známou melodii a prohlásil:
„Firma se nepoloží, peněz máme dost, pojedeme!" Když jsem viděl Líby rozzářený obličej, hodil jsem starosti za hlavu. Vybrali jsme zájezd, zaplatili - a pak už se jen těšili. Den před odjezdem na Jamajku se mi najednou Líba zdála nějaká divná. Pak mě napadlo: „Že ty sis zase vykládala karty? Co ti vyšlo, prosím tě?!" Trochu jsem se zlobil, že tak rozumná ženská může věřit takovým hloupostem.
„Ale, to nic... Kdy máme být vlastně na letišti?" zamlouvala manželka mou otázku a sháněla se po kabelce. Po příletu na náš vysněný ostrov se radovala se mnou i zdálo se, že na špatnou náladu zapomněla.
„Dneska bychom se mohli jít potápět, co říkáš?" navrhl jsem druhý den. Líba nechtěla. Užívala si pak celou dovolenou, ale do moře, na které se tak těšila, namočila sotva palec u nohy.
„Už toho mám dost!" obořil jsem se na ni, když se zase vymlouvala, že jsou vlny.
Nakonec jsem z ní vypáčil, že ji karty varovaly před vodou.
„Přece si nenecháš zkazit dovolenou," domlouval jsem jí.
„Ale mně vážně nic nechybí, v bazénu je mi taky dobře," namítala.
Šel jsem šnorchlovat s partou Angličanů. Vrátil jsem se, Líba nikde. Zato na dveře našeho pokoje zaklepal ředitel hotelu.
„Stalo se neštěstí," začal pomalu. Nechtěl jsem věřit tomu, co slyším. Líba plavala v bazénu, když do něj spadlo dítě a začalo se topit. Chtěla ho zachránit, ale jak sebou ten chlapec házel, Líba narazila hlavou o hranu bazénu a utonula.
Hotelové taxi, které mě vezlo na letiště, zastavilo.
„Porucha," omlouval se šofér a něco kutil v motoru. Byl jsem zničený žalem, moc jsem ho nevnímal.
„Nejede," krčil taxikář rameny. Pak mávnul na kolegu. Přenesl mi věci do druhého auta, já tam přesedl. Taxi se rozjelo, cuklo a zastavilo. Taxikář se omluvně ohlédl a šel zvednout kapotu.
Podíval jsem se pozorněji na budovu, před níž jsme stáli. Byla to nemocnice, kam odvezli Líbu. Její tělo tam čekalo na návrat domů. Začal jsem s ní v duchu mluvit, jako kdyby seděla vedle mě: „Je mi hrozně líto, že náš sen takhle dopadl! Lituju, že jsem ti nevěřil, že jsem od tebe odcházel naštvaný! Promiň mi, že tě tu nechávám, ale musím letět domů, za dětmi."
Najednou bouchla dvířka od taxíku a auto se rozjelo. To moje Líba mě určitě zastavila, protože se chtěla naposledy rozloučit a ubezpečit mě, že se nezlobí...
|
