Tajemné zrcadlo 

Zrcadla jsou různá a některá dokonce tajemná. Tohle bylo zasazeno v tepaném rámu a na první pohled nevypadalo nijak zvláštně. Do té doby, než ho moje babička pověsila do koupelny. „Marie,“ pravil jednoho rána dědeček, „já se v tom zrcadle nevidím."

„Co to povídáš?" odbyla ho babička, ale do koupelny se podívat šla. Za chvíli se vrátila zpátky a s úlevou prohlásila, že bude s dědou muset do města za očním lékařem. Děda pokrčil rameny a odešel do obývacího pokoje. To bylo naposledy, co jsem dědu živého. Za několik minut ho skolil infarkt. Na zrcadlo jsme si ale nevzpomněli a život šel dál.

Bydleli jsme všichni po rodinném domku, a jak už to tak bývá, občas byl nával koupelně.

"Babičko, pusť mě už tam,“ žadonila jsem jednou a dobývala se do zamčené koupelny. Po nějaké době babička konečně otočila klíčem a uslzená otevřela. 

„Co je ti, babičko,“ vyptávala jsem se ustaraně. Babička ke mně přistoupila a pohladila mě po tváři. „Vzpomínáš na dědečka, děvenko?" zeptala se. „Ano, vzpomínám. Ale to už je dlouho, kvůli němu teď nemusíš brečet." „Také se toho rána neviděl v zrcadle."

Vběhla jsem do koupelny a zadívala se do zrcadla. Viděla jsem v něm svoji tvář a nic tajemného tam nebylo. Umyla jsem se a odešla do školy s divným pocitem. Ten den odešla babička za dědečkem do nebe. Vždycky budu vidět její oči, které mě vyprovázely na cestu.

Chtěla jsem zrcadlo rozbít, ale maminka mi to nedovolila. Odnesla ho na půdu a jeho místo obsadilo jiné. Po pěti letech maminka onemocněla a ulehla do postele. Přestaly ji poslouchat nohy a v poslední době už lůžko opustit nemohla. Jednoho dne mě poprosila, abych došla na půdu pro zrcadlo. Nechtělo se mi, ale když jsem uviděla maminčin prosebný pohled, musela jsem uposlechnout. Položila jsem jí ho na postel a čekala. Maminka pokývala hlavou a řekla, ať postavím zrcadlo vedle postele, že teď je ještě všechno v pořádku. S úlevou jsem ho odložila, ale dobrý pocit jsem z něho neměla. Po měsíci si mě maminka zavolala k lůžku a já věděla, že ten den už nastal.

Po mamince zbyla prázdná postel a vedle ní zrcadlo v tepaném rámu. Odnesla jsem ho zpátky na půdu a nechala ho času. Ten nastal až teď, kdy jsem onemocněla leukémií. Každý večer sedím v obývacím pokoji a přemýšlím, zda mám pro něj dojít. Na půdu je to jenom několik kroků.

Čtenářka (zla), Beroun

	Podle :
	Spirit	č. 37/2004