I.

Tak jej z Tetína, za lovem vyšed a laň pronásleduje, nalezl český kníže Bořivoj.

Historických dokladů o osobě sv. Ivana nemáme. Za to však jsou dvě legendy, které o jeho rodu a vlasti rozdílné zprávy podávají.

V dobách, kdy světlo víry křesťanské v Čechách teprve rozbřeskovati se počalo, za českého knížete Bořivoje a jeho manželky Lidmily, vyskytl se v lesích a skalních roklích knížecího hradu Tetína muž národa slovanského. Ten čistým zápalem víry křesťanské nadšen, spásu duše své hledal v odříkání se světa na poušti.

Legenda, jak uvádí ji Gelasius Dobner, zesnulý dne 24.května léta 1790, jenž byl i knězem řádu pobožných škol, vypravuje nám: "Sv.Ivan byl rodem z Uher, pocházeje z rodu královského, jsa též i příbuzným sv. Štěpána. Spatřiv marnost tohoto světa, poněvadž v něm život krátký a všechno nestálé a pomíjející jest, umínil si v duchu, že opustí svět a o samotě Bohu sloužiti bude.

I odešel tajně daleko od svého kraje v jakousi poušť, širopustou a nevlídnou v Uhřích, kde bydlel po deset let. Když pak se obával, že ho bratři jeho najdou, odešel odtud daleko. Po dlouhém putování přišel až do Čech. I zastavil se u říčky, která slove Loděnice, kde po čtyřicet let bydlel v jeskyni, živě se kořínky lesními a mlékem krotké laně.

Po čtyřiceti letech nalezen zde knížetem Bořivojem, který rád v lesích zdejších lovíval.

Při rozmluvě s tímto českým knížetem vyžádal si, aby úkryt jeho zůstal utajen a aby mu poslal kněze. I poslán mu zpovědník sv. Lidmily, kněz Pavel Kaich, v jehož rukách sv. Ivan dokonal pozemskou pouť."

Druhá legenda, kterou letopisec Hájek z Libočan do své "Kroniky" k roku 909 přijal, nazývá sv. Ivana synem krále chorvatského, jehož jméno bylo Gestimulus neboli Hostimysl. Legendě této v pozdějších dobách téměř výhradně víra se dávala.

Nejsprávnější asi jest, že sv.Ivan byl synem Hostimysla, knížete českých Chorvatů, kteří sídla svá měli v poříčích řek Labe a Jizery. Vždyť jinak nedá se ani mysliti, aby kdo, hledaje samoty lesní, z Uher přišel až do Čech k říčce Loděnici, nynějšímu potoku Kačáku. Zajisté, že by byl v podhoří Alp a Karpat nebo i v pohraničních horách českých nalezl vhodného útulku.

Ivanův zbožný život a pověst o něm musela v prostomyslných srdcích křesťanského lidu českého hluboký učiniti dojem a poustka jeho stala se brzy místem mnohých pobožných návštěv. Tím spíše, když kníže český Bořivoj na témž místě kapli vystavěti dal a sv. Janu Křtiteli zasvětil.

Jelikož však za těch dob víra křesťanská a hlavně stánky její po Čechách ochrany proti pohanům potřebovaly, ustanovováni byli zvláštní dozorci neboli strážci, též custodes zvaní, kteří hájiti měli chrámy křesťanské před surovostí a mstou pohanských zarputilcův.

Takovými strážníky kaple sv.Janské ustanovil kníže Bořivoj obyvatele dvou vsí, totiž Chrustenice a Nučice. Ovšem kaple zdejší byla beze všeho nadání a tím i bez kněze.

Přes to pouti ke hrobu slovanského poustevníka množily se vždy více a více. A aby duchovní potřebě poutníkův i lidu sousedního vyhověl, odevzdal po 100 letech hrdinné kníže české Břetislav I. poustku i s oběma vesnicemi strážnými klášteru mnichů Benediktinských na Ostrově, druhému to klášteru v Čechách, založenému Boleslavem II.

Tito mnichové vystavěli si zde skromné kobky a kníže Břetislav dal jim kus pozemku se vsí Selcem, částí to župního hradu Tetína. Poustka tato časem proměnila se v proboštství Benediktinův Ostrovských a nadání její bylo zbožnými panovníky valně rozmnoženo.

Že pohnuté doby válek husitských ani kláštera Svatojanského neušetřily, není věru divu. Památek však písemných o tom nedochováno. Avšak někdy v dobách těch i tělo poustevníka Ivana, neznámo kam, zapadlo a teprve léta 1583 nalezeno bylo. Nepochybně, že některý z mnichův, boje se zneuctění těla sv. Ivana, toto schoval a zpráv o tom bratřím svým nezanechav, zemřel.

V jeskyni, v níž sv.Ivan přebýval, byla záhy, jak již pověděno, vystavěna kaple, která později proměněna byla ve chrám.

Asi v polovici pravé strany nalézá se malá jeskyňka s úzkým vchodem, v níž jest socha sv.Ivana, an leží.

Na tomto místě, které za ložnici blahoslavenému poustevníku sloužilo, vypustil ducha svého, přijav tělo Páně z rukou kaplana Pavla Kejchy neboli Kaicha, zpovědníka sv.Lidmily, jak na prkenném oltáři hned vedle stojícím namalováno jest.

Odtud úzkou šíjí vejdeme do jiné jeskyně, která sloužila za pohřebiště.

Zbožná mysl ukazuje i četné jiné památky kultu Svatoivanského. Tak zvláště úzkou svislou šíji ve skále, kudy prý sv.Ivan vyhnal ďábla, pokušitele svého, dále kámen, na němž se modlíval, a na němž i stopy nohou jeho vytlačeny jsou.

Zmínky zasluhuje útulná studánka sv.Ivana, z které sv.Ivan napojoval své zprahlé rty. Bývala někdy neúhledná, téměř v rozvalinách. Teprve léta 1897 dal ji tehdejší majitel velkostatku Dr.Štěpán Em.Berger opraviti a učinil ji pohodlně přístupnou.

V úpravném farním chrámu sv.Jana Křtitele nalézá se mausoleum sv.Ivana z roku 1710. Jest to zděný, hmotnatý podstavec, na kterém spočívá zasklená skříň, v níž uloženy jsou kosti sv.Ivana ve zvláštní tumbě a relikviář v podobě vztýčené ruky, obsahující ramenní kost slovanského světce.

Na den 24. června každoročně konají se sem hojné pouti a není snad návštěvníka a poutníka, který by si neozdobil klobouk kyticí kavylu sličného, jinak u lidu "vousy sv.Jana" zvaného. Rostlinka tato roste zde po skalách jednotlivě a bývá od lidí zdejších bedlivě sbírána. Jsou to prý šedé, vlající vousy sv.Ivana, které hlásají potomstvu již po dlouhá staletí tichý, svatý, bohumilý pobyt světcův v zdejších tišinách. 

II.

Sv.Ivan byl proto s tímto tichým místem úplně spokojen. Jedině ho znepokojovali zlí duchové, kteří se usadili ve zdejších skalách a roklinách a tropili zde hrozný povyk a křik, kdykoliv se sv.Ivan oddával zbožnému rozjímání.

Tu tedy upletl si sv.Ivan na hulákající zloduchy metlu z ostružin a maliní, kterou je nemilosrdně mrskal. Této metly se zlí duchové báli velmi velice a také hned se utišili, jakmile se jich pomlásky z ostružin dotkly. Sotva však je sv.Ivan přestal mrskati, hulákali a křičeli zloduchové poznovu.

I rozhodl se proto sv.Ivan, že tuto jeskyni navždy opustí. Šel tedy vyhledat si jiného příhodného místa. Avšak na cestě setkal se sv.Ivan se sv.Janem Křtitelem, který sv.Ivana přiměl k návratu. Sám Pán Bůh slitoval se totiž nad sv.Ivanem a poslal mu po sv.Janu Křtiteli svatý kříž, aby se jím chránil a bránil před zlými duchy.

A tak tedy sv.Ivan za pomoci a přispění Božího navrátil se zase do své milé jeskyně. A třímaje stále ve své pravici kříž, zaháněl zloduchy. I báli se ho zlí duchové již z daleka a s křikem před ním prchali.

Velmi nelibě nesl kníže pekelníků, že sv.Ivan má proti nim tak bezpečnou zbraň. A proto jedenkráte přeměnil se v strašlivého lva, kterému šlehal z tlamy oheň. I přiblížil se k sv.Ivanu s hrůzným řevem a vychrlil naň záplavu ohně, aby svatého muže zničil.

Než sv.Ivan, důvěřuje plně v božskou moc svatého kříže, vrazil posvátný ten symbol křesťanství do ohnivé tlamy satanovy tak náhle, že týž hleděl co nejrychleji odtud uprchnouti. I vrážel do skály na všechny strany, až ji docela prorazil a velký otvor v ní způsobil. Od těch dob zůstala skála proděravěnou a sv.Ivan měl od zloduchů pokoj až do své tiché smrti.

Avšak sv.Ivan nesetkávaje se s nižádným člověkem po celý čas, neměl ani chleba, ani mléka. Živil se jenom samými kořínky a lesními bylinami, pije vodu z křišťálového pramene. I byl velmi sláb a sotva se mohl udržeti na nohách.

Proto slitoval se nad ním milosrdný Bůh a poslal mu laň, aby se živil mlékem jejím. A tak tedy sv.Ivan zase se zotavil a síly nabyl k dalšímu životu svému.

I stalo se jedenkráte, že zbožný kníže Bořivoj, jenž sídlil tenkráte s manželkou svou sv.Lidmilou na blízkém hradě Tetíně, lovil v rozsáhlých tamních hvozdech se svou loveckou družinou. Tu lovci vystopovali jelena a oznámili to knížeti a pánu svému.

Kníže Bořivoj vsedl tedy ruče na kůň, vzal s sebou lovecké své psy, pobídl koně a hnal se za jelenem.

I přicválal až k místu, kde se pásla laň sv.Ivana. Tu psi nechali jelena a pustili se hned za laní, kterou pronásledovali až k říčce Loděnici.

Uštvaná a znavená laň vrhla se do říčky, neboť viděla, že psi zůstali stát u břehu.

Za krátko dospěl až k blízké skále i sám kníže Bořivoj. I ssedl s oře svého a s lovci svými sešel pak po kostrbaté a strmé skále až k říčce, uprostřed níž se laň Ivanova chladila. Spatřiv laň ve vodě stojící, napnul luk svůj a střelil po lani a poštval na ni i své štěkající psy.

Laň v úzkostech a strachu prchala odtud k jeskyni svého ochránce sv.Ivana. Za malou chvíli dostali se lovci i s pánem svým, knížetem Bořivojem, až skoro k místu, kde sv.Ivan přebýval. Nejdříve však přiběhla unavená a k smrti již uštvaná laň k ochránci svému a položila se u svatých nohou jeho.

Sv.Ivan spatřiv krvavou ránu její, vyňal z rány té střelu, požehnal zraněné místo a modlil se. A té chvíle se rána zahojila.

V okamžení přiběhli pak i psi a netroufajíce si až k jeskyni, zastavili se opodál. Potom dospěl sem i sám kníže Bořivoj a spatřiv své psy, ani stojí a podivně štěkají, přiblížil se až k samotné jeskyni.

I užasl nemálo, když se před ním objevil podivný, vážný stařec, celý dlouhým vousem zarostlý, jemuž dlouhé, stříbrné proudy vlasů vlály s obnažené hlavy. A u jeho nohou klidně a bezstarostně odpočívala spanilá laň.

Tu ihned seznal kníže Bořivoj, že je to asi nějaký svatý, bohumilý kmet. I otázal se svatého toho muže: "Muži a starče bohumilý, rci mi, kdo jsi a odkud jsi přišel až sem?"

I odpověděl sv.Ivan: "Předně se tážeš, kdo jsem. Tu pravím tobě, že jsem z rodu královského, z příbuzenstva sv.Štěpána. Po druhé se mne tážeš, odkud přicházím. I pravím ti, že jsem z Uher a z Uherské jsem přišel země až sem, kde si mi zalíbilo sloužit Bohu."

Potom dotazoval se Bořivoj sv.Ivana, zdali má chleba a jiných potravin. Když pak zvěděl, že je živ pouze lesními kořínky a bylinkami a mlékem laně, která právě byla poraněna, velice se zarmoutil v srdci svém, že svévolně zranil laň, která živila svatého toho muže.

I prosil sv.Ivana, aby se usídlil někdo blízko Tetína, aby ho mohl sám živiti a oň pečovati. Avšak sv.Ivan nedal se ani vřelými prosbami pohnouti, aby se odtud přesídlil.

A když kníže Bořivoj odcházel, pravil sv.Ivan: "Nechtějž odtud odejíti, jasné kníže české, ale prvé slib mi svou knížecí ctí a svatou věrou svou, že již ke mně se nikdy nevrátíš a o mne nikomu nepovíš!"

Když pak kníže Bořivoj přislíbil tak učiniti, připomenul mu ještě sv.Ivan: "Hospodin, Bůh můj a Pán, vzkazuje ti skrze sv.Jana Křtitele, který zjevil mi vůli Jeho, abys po mé smrti na těchto tichých místech Bohu a Pánu našemu zbudoval chrám ke cti a slávě sv.Maří Majdalény, sv.Kříže a sv.Jana Křtitele."

A kníže Bořivoj rovněž přislíbil, že tak s radostí učiní. Když pak sv.Ivan šlechetnou a svatou duši svou vypustil, tu na témž místě, jak pověděno, byl též pochován. Kníže české Bořivoj vystavěl pak na místě jeskyně církvici čili kostelík ke cti sv.Jana Křtitele. 

V kostelíku sv.Jana Křtitele pod Skalou chová se kámen s rudými, krvavými skvrnami, o kterém dochovala se nám krásná a dojemná pověst.

Kníže Bořivoj s chotí svou kněžnou Lidmilou bydleli v oněch dobách na hradě Tetíně. A tu býval sv.Ivan velmi často zván kněžnou, aby k ní na hrad Tetín zavítal.

Na vroucí prosby sv.Lidmily vydal se jedenkráte sv.Ivan na hrad Tetín. A aby se s lidmi mnoho nepotkával, ubíral se raději kostrbatou a neschůdnou cestou přes doliny a rokliny.

Cestou touto unavil se nábožný ten muž nesmírně, že musil přenocovat na hradě Tetíně. Druhý den sotva se na báni nebeské rozbřesklo, vracel se sv.Ivan zase do své lesní jeskyně.

Tu dospěl ke dvěma vesnicím, poblíže sebe se rozkládajícím, které sluly Hodyně a Svinary.

Když se blížil k vísce Hodyni, byl příliš zemdlen. I usedl sv. Ivan na kámen pod hruškovým plánětem. Kámen byl sice kostrbatý, ostrý a tvrdý, ale sotva naň svatý muž usedl, změknul na mech, aby se mu dobře a pohodlně na něm sedělo.

Na blízku nalézalo se rozsáhlé koňské pastvisko, na kterém pasáci pásli koně, klisny a jejich hříbátka.

A tu pasáci tito spatřili cizího poutníka, s tváří zarostlou, s dlouhou bílou kšticí na hlavě, s čelem vrásčitým a s dlouhým, na hruď splývajícím vousem, považovali jej za divého lesního muže a počali se mu hrubě a surově posmívat.

Posléze jeden z nezbedných těch pasáků zdvihl velký kámen, hodil jím po svatém Ivanovi a do krvava jej zranil. I vytrysklo z rány několik krůpějí krve na hozený kámen, na němž tak zaschly a ztvrdly, že jich žádný člověk, ani žádný déšť smýti nemohl.

Náhodou šel tudy jeden hospodář z Hodyně a když uslyšel, jak pasáci znavenému a odpočívajícímu poutníku lají a se mu surově posmívají, vzal svůj bič a spráskal je tak řádně, že je jejich rozpustilá a bujná nálada nadobro přešla.

A slitovav se nad ubohým, starým mužem, přistoupil k němu a pozdraviv se s ním, dotazoval se ho, odkud by byl a kam se ubírá. Tu pravil sv.Ivan: "Putuji z vůle Boží a kráčím, kam mne všemohoucí prozřetelnost povede."

I poznal hospodář z Hodyně, že to není jen tak obyčejný muž a proto k němu dále mluvil: "Aj, dobrý a ctný muži, prosím tebe, abys vešel do domu mého a nasytiv se po cestě, pod střechou mou podle vůle i chuti své si odpočal."

Sv.Ivan nechtěl nikterak přijmouti pohostinství hospodářovo. Ale hospodář naléhal na sv.Ivana velmi důtklivě a neodbytně, až svatý muž se obměkčil, řka: "Vidím, že jsi dobrý a šlechetný hospodář a že máš útrpnost nade mnou. Nuže, zapůjč mi tedy svého koně. Bůh mi svědkem, že se s ním ještě dnes shledáš."

A protože sv.Ivan Boha se dovolával, nemohl ho hospodář oslyšeti, neboť za tehdejších dob, kdo se Boha dovolával, nikdy oslyšen nebyl. Věřiliť lidé ve víru Boží a všemohoucnost i spravedlnost Jeho.

Proto také hospodář se pranic nerozmýšlel a sv.Ivanovi s radostí přislíbil, že mu svého koně zapůjčí. I přivedl z vesnice a ze stáje své koníka a bohabojnému poutníku ještě naň vsednouti pomohl.

Potom se oba spolu srdečně rozloučili. Hospodář ubíral se domů a sv.Ivan na dobrém koníku cválal k blízkému hvozdu. A když ho koník donesl až na vrch, odkud neměl sv.Ivan již daleko k obydlí svému, sesedl s koníka a promluvil k němu: "Dobrý a poslušný koníku! Ve jménu Boha a Pána našeho klusej zase nazpět do svého domova!"

Sotva sv.Ivan domluvil, obrátil se koník a vesele klusal domů. Pojednou však zmohutnělo tělo jeho, že byl z něho veliký, silný a nádherný oř, jenž by se byl i každému králi velmi velice zalíbil.

A potom se zase dal krásný ten kůň do klusu a uháněl do Hodyně, rovnou do statku hospodářova. Sotva se ocitnul na malém dvorku, počal zvoniti svými podkovami tak, že hospodyně celá poděšená na dvůr vyběhla. Ale rychle zase do světnice zašla, pravíc k manželu svému: "Hle, muži, jakýsi veliký a krásný kůň běhá po našem dvoře. Nejspíše asi utekl svému pánu a k nám se zatoulal."

Tu vyšel hospodář ze světnice a spatřil na dvorku skutečně krásného a osedlaného oře. I vzal oře za uzdu. A jak si koně toho prohlížel, poznal ihned své sedlo, udidlo i celou koňskou postroj. Usoudil pak, že všechny ty věci jsou jeho majetkem. Ale nemohl ihned vše to si ve svém rozumu a ve své mysli vysvětliti. Teprve druhý den, když se hospodář zase probudil a Bůh mu i rozum osvítil, seznal, že dobrotivý Hospodin dal mu odměnu za jeho šlechetný, milosrdný a bohumilý skutek.

I prodal za veliké peníze krásného toho koně a za strženou částku zvelebil si statek svůj, že byl z nejbohatších hospodářů v celém kraji. Šťastně pak žil a hospodařil se svou pracovitou manželkou a v Boží víře vychovával i dobré a poslušné dítky své.

Tomkovo putování po Českém krasu je stručně popsáno v jeho dvoudílných "Pamětech", Spisů muzejních čís.CLXIX v Praze 1905 v komisi u Františka Řivnáče.