Tajemné kroky

Bohužel přesné datum už nevím. Je to tak 20 - 25 let.

Pracoval jsem jako zubní lékař v C. a pokud měl někdo z mých pacientů nějaký problém mimo pracovní dobu, skoro vždy jsem mu vyhověl a jel s ním do ordinace. Ordinace tehdy byla v C. v č.p. XX, dnes je tam ordinace praktika a dětská ordinace. Vždy to ale nebylo zdravotní středisko, dříve tam někdo bydlel. Nevím ovšem kdo.

Tehdy mi volala jedna pacientka z Újezda, že potřebuje zbavit bolesti a slíbila, že ji vezme manžel autem. Zároveň, že se pro mě zastaví v mém bydlišti a po zákroku, že mě zase odvezou domů. Bylo odhadem asi 23 hodin, ale úplně přesně to už nevím. Za chvíli pro mě přijeli a za 10 minut jsme byli v ordinaci. Paní si ještě hledala něco v autě (kapesník?) a šel jsem tedy napřed. Odemkl jsem hlavní vchod, rozsvítil a po schodech vyšel do patra, kde byl vchod z chodby přímo do ordinace (pro personál). Hledal jsem klíč od ordinace a začal jsem mít ten divný pocit, o jakém se občas píše. Měl jsem pocit, že za mnou v záhybu chodby někdo stojí a dívá se na mě. Možná jste o takovém pocitu už slyšeli. Ujišťuji vás, že nejsem blázen a nevymýšlím si. Myslel jsem, že se otočím, ale dvě okolnosti mi v tom zabránily.

Za prvé jsem nechtěl sám před sebou vypadat jako s odpuštěním posera a za druhé jsem se, přiznám se, trochu bál. Ten pocit byl velmi silný. V tu chvíli mě napadla myšlenka, že se snad v ordinaci něco stalo a napadlo mě, že tam najdu svou sestru (pracovní) mrtvou. Že se jí třeba něco stalo, když odcházela z práce. Pak jsem uslyšel, že paní už stoupá také po schodech a rychle jsem tedy odemkl a s potěšením zjistil, že je ordinace prázdná.

No a pak už jsme se dali do práce. Po pár minutách jsme uslyšeli NAPROSTO jasné a hlasité kroky po schodech. Při práci jsem se na paní usmál a řekl jsem jí: "Á, manžel si jde poslechnout, jak tady trpíte," na což odpověděla něco ve smyslu "Asi jo, to je mu podobný, pacholkovi."

Takže jsme dodělali potřebný výkon, rychle jsem uklidil ordinaci a otevřel dveře na chodbu. Manžel tam nebyl. Paní řekla - "On šel asi do čekárny." Podíval jsem se tedy do čekárny a ta byla také prázdná. Dveře do ordinace praktické lékařky byly zamčené. Tak jsme se spolu tomu zasmáli a konstatovali, že už asi šel dolů do auta, které parkovalo hned před vchodem.

No a jelo se domů. Když jsme probrali rady, jak má po výkonu s bolavým zubem zacházet, aby nevázla konverzace, řekl jsem jejímu manželovi něco v tom smyslu - "Vy jste se byl podívat, jak manželka trpí, že jo?" Nechápavě se podíval. "No byl jste nahoře v čekárně si poslechnout jak vrtáme, že jo?" Vykulil na mě oči, pak přibrzdil a řekl: "Ne já jsem seděl pořád v autě. Proč si to myslíte?" Oba jsme mu tedy vylíčili, co jsme slyšeli a to ho přinutilo zastavit. Znovu a znovu jsme to probírali a napadaly nás nesmyslné důvody, že to byla třeba paní uklízečka (o půlnoci), nebo pro něco jela paní doktorka, nebo její sestra. To naprosto vylučuji, protože jsem se všech druhý den pochopitelně ptal a z jejich výrazu a řeči bylo jasně patrné, že je to nesmysl.

Druhým důvodem je, že by neměly důvod se skrývat a protože by musely vědět, že tam jsem, na 100% by mě přišly pozdravit a zeptat se, co se děje. Prostě tam nebyly a v tuto hodinu k tomu nemohly mít nejmenší důvod. Krom toho všude byla tma, svítilo se jen na chodbě a v mé ordinaci. No a samozřejmě, že nás napadlo, jestli se tam neukryl nějaký zbloudilý opilec. Jenže on tam nikde, kde bylo odemčeno, nikdo nebyl. A korunu tomu dodal manžel té paní, protože na náš dotaz odpřísáhl, že celou dobu stál u hlavního vchodu, nikde nikdo kam dohlédl nešel a ani dovnitř, ani ven nikdo nevyšel. Pro zajímavost, kroky zpět, tedy dolů po schodišti jsme neslyšeli.

Nikdy na to nezapomenu, byl to zvláštní zážitek.

Podle :   dopis MUDr. M. N. (2.8.2008)

Máte-li jakékoli dotazy, náměty k bádání, připomínky nebo kritiku, rádi se s ní seznámíme.