Za časného jitra 24. března 1262 pan Oldřich Zajíc ležel na lůžku ve své komnatě a probouzel se. V tomto stavu mezi spánkem a bděním přemýšlel nad slibem, který učinil před dvěma roky Panně Marii před bitvou s Maďary po boku krále Přemysla Otakara II. V něm se zavázal postavit své ochránkyni kostel, pokud zvítězí. Stalo se, on dokončil rodové sídlo a v něm kapli Panny Ochránkyně. Kaple však není kostel a Panna by mohla být dotčena.

Kronikář o tom píše :

„Z trapných myšlenek ho vyrušil šum lehkého pohybu, a když ještě leže na lůžku se rozhlédal, aby zjistil, co to je, tu uviděl stát vedle svého lůžka dva muže ctihodných tváří a postav.

Starší z nich řekl : „Pán ví, o čem v duchu uvažuješ a po čem toužíš. Stane se tak.. Vstaň rychle, oblec se a pojď s námi!“

Oldřich poslechl, starci vyšli napřed, on je následoval.

Jakmile překročili práh ložnice, uchvátil je mírný vánek. Pan Oldřich měl pocit závratě, zdálo se mu, že někam dlouze padá, a když se konečně přidržel pevné země, zjistil, že stojí na louce mezi dvěma potoky, v širokém údolí na úpatí lesů. Ještě stále bylo pološero.

A tam Oldřich stoje mezi dvěma starci, kteří ho stále doprovázeli, spatřil před sebou paní podivuhodné krásy, oděnou světlem. Když s obdivem hleděl na její spanilost, oslovil ho starší z průvodců: „Oldřichu, vidíš tuto pannu?“ „Vidím,“ odpověděl, „ale nevím, kdo a odkud je, nikdy jsem neviděl nic, co by se mohlo přirovnat k této kráse.“

Starší z průvodců řekl: „Je to matka Páně, kterou často vzýváš.“

Oldřich padl na kolena a tu ona řekla: „Oldřichu, to je vůle mého Syna i moje, nás obou, abys na tomto místě, kde mne vidíš stát, co nejdříve postavil kostel a pro moje služebníky vystavěl klášter.“

Po těch slovech zároveň s oběma muži zmizela…“ Aniž se Oldřichovi oba muži představili, ten je později označuje za svatého Petra a Pavla.

Oldřich setrval chvíli pohroužen do modlitby, pak místo rychle označil větvemi. Uvědomil si, že je na pozemcích, které nedávno získal s věnem své manželky, nedaleko vesnice Ostrov. K hradu Valdek je to asi hodinu cesty a zpět se musel vrátit pěšky. Když k němu došel, udivení strážní nemohli pochopit, jak se dostal z uzavřeného hradu, aniž mu někdo otevřel či si někdo všiml jeho odchodu. Oldřich odpověděl: „Byla to vůle Boží.“

Pro posvátný rodový idol, sošku Panny Ochránkyně, nechal Oldřich zbudovat nevelký kostelík Zvěstování Panny Marie na lučním ostrově mezi dvěma potoky. Stával v místech dnešní klášterní věže.

Skeptici tvrdí, že celá zmíněná legenda byla vymyšlena, neboť se slušelo, aby založení kláštera bylo podloženo nějakým zázrakem.

Roku 1327 Oldřichův pravnuk, který se stal kanovníkem svatovítského chrámu, přivezl z Itálie ostatky sv. Benigny, anglické jeptišky umučené pohanskými Huny. Protože Benigna se Čechům obtížně vyslovovalo, začal se používat její překlad – Dobrotivá. Její ostatky byly v ozdobné skříňce vloženy do otvoru v hrudi dřevěné sošky, které se začalo říkat, stejně jako celému klášteru, Svatá Dobrotivá. Soška dívky v bílých šatech, s rozpuštěnými vlasy sepjatýma čelenkou, je uložena v Plzni.

	Podle :
	Dvořák, O.:	Záhada Bílé Paní. Magazín záhad, 2001
	Svatá Dobrotivá	- údaje o místě zjevení a nové záhady