Mlhovina smrti

Ten les má pachuť smrti. Zdena dodnes netuší, co se v něm tenkrát vlastně odehrálo.

Ta hrůza se odehrála už před mnoha lety. Tehdy jsem ještě žila se svými rodiči a bratrem ve vesničce nedaleko Berouna. Měla jsem krátce po škole a nastoupila jsem do svého prvního zaměstnání. Do práce jsem dojížděla každý den vlakem. Ze zastávky jsem to měla domů ještě asi čtyři kilometry. Na tom by ještě nebylo nic tak strašného.Mnohem horší bylo, že jediná cesta vedla přes hluboký les.

V NOČNÍM LESE

Ve dne, za světla, to nebyl problém. Utrpením se pro mě staly odpolední směny, kdy jsem se vracela domů za tmy. Do naší vesnice nikdo jiný nechodil, a tak jsem sama samotinká prožívala neskutečné chvíle strachu. Měla jsem sice baterku, ale ta mi na kuráži moc nepřidala. Bála jsem se opravdu strašně, ale jiné řešení nebylo. 

Jednoho večera jsem zase statečně šlapala k domovu a svítila si na lesní pěšinu baterkou. Trhla jsem sebou při každém křupnutí větvičky, která se mi připletla pod nohy. Z výkřiků lesních ptáků mi doslova zatrnulo u srdce. Nemohla jsem se dočkat, až budu v bezpečí našeho domu.

SVĚTLA VE TMĚ

Náhle jsem před sebou uviděla tři pohupující se světýlka. Zarazila jsem se a napínala zrak, kam až kužel světla z mé baterky dosáhl. „Dobrý večer, je tam někdo?' zavolala jsem a hlas se mi třásl. Nikdo neodpověděl, nespatřila jsem živou duši. Kolem ticho, jaké jen v lese během noci může být. Cesta už se pomalu stáčela k vesnici a já, ani nevím jak, jsem sebrala všechny svoje síly a dala se na zběsilý úprk. Domů jsem přiběhla celá vyděšená. Všechno jsem vylíčila rodičům, ale ti mě přesvědčovali, že to byl určitě jen měsíc nebo světlušky. I když jsem tomu moc nevěřila, přece jen jsem byla klidnější.

Druhý den jsem ale požádala otce, zda by mi přesto nešel naproti. Tatínek souhlasil a večer mě čekal na půli cesty. Přicházeli jsme pomalu k místu, kde se předchozí noc zjevila ta podivná světla. „Vidíš, nic tu není," konej šil mě táta. Ale vtom se to stalo. Vlevo od nás se začal zvedat jakýsi opar. Vypadal jako bílý chomáč vaty a blížil se k nám. Vykřikla jsem a pak už jen zahlédla, jak mlhovina pohltila mého otce. Víc nevím, omdlela jsem a zůstala ležet na cestě.

ZLÉ PROBUZENÍ

Asi za hodinu, když jsme stále nepřicházeli domů, poslala maminka bratra a souseda, aby se po nás podívali. Našli nás a v němém úžasu zírali, co se přihodilo. Mě se jim podařilo probrat, tatínkovi už bohužel nebylo pomoci. Po celé dva roky jsem pak nebyla schopná někam sama jít. Až do konce svého života budu přemýšlet, co se tenkrát vlastně stalo a kdo - nebo co vzalo život mému tatínkovi.

	Podle :
	Chvilka pro tebe 42/2007	Z vyprávění Zdeny J. z Nejdku upravila J. Buršíková