Pozemky u Cerhovic často kupovaly bohatší měšťanské rodiny z Prahy. Z vilek, které si tu postavily, využívaly jenom část jako "letní byt" a zbývající prostory pronajímaly. Levný nájem využil roku 1932 i provaznický dělník František Schtin a nastěhoval se s manželkou a dvěma malými dětmi do jediné větší místnosti v přízemí domu U Křesadlů. Brzy po nastěhování je však čekal šokující zážitek...

Bylo to na podzim, už se brzy šeřilo. Přišel jsem z práce za tmy, seděl jsem u stolu a jedl chleba nadrobený do kafe, žena něco zašívala při petrolejce, děti si hrály na zemi v koutě. Najednou se zvenčí na chodbičce ozvaly kroky, kousek ode dveří zřetelně cvakla vyviklaná dlaždice. Pak jsem slyšel, jak něčí ruka šmátrá po dveřích, jako by nemohla najít potmě kliku. To bylo pravděpodobné, v úzké chodbičce, ze které odbočovalo schodiště na půdu, bývala naprostá tma. "Asi přijel domácí," komentovala to manželka, "jdi mu otevřít."

Vstal jsem tedy a šel jsem ke dveřím, abych pozdního návštěvníka pozval dál. Otevřu, chci pozdravit a zůstal jsem, jako když do mne hrom uhodí. Na chodbičce nikdo nebyl! Současně jsem však zaslechl vrzání dřevěných schodů na půdu. "To jste vy, pane domácí?" zavolal jsem.

Nikdo neodpovídal. Chování návštěvníka mi připadlo podezřelé. Napadlo mě, jestli to není nějaký zloděj.
Vzal jsem lampu a vydal se také na půdu. Zřetelně jsem slyšel, jak nahoře přede mnou skřípl poslední schod, ale když jsem tam vystoupil, ukázalo se, že také půda je naprosto prázdná. Byl tam podkrovní pokoj, většinu roku uzavřený, který měl domácí vyhrazený pro sebe a své příbuzné. Klepal jsem na jeho dveře a bral za kliku. Bylo zamčeno, tak jako obvykle.

Neobvyklá příhoda nám s manželkou vrtala hlavou, ale nakonec jsme usoudili, že jsme se stali obětí nějakého klamu.

Jenže asi po dvou dnech se navečer opět v síňce ozvaly kroky, opět něčí ruka šmátrala po dveřích. Otevřel jsem - a za dveřmi zase nikdo nebyl! To už vypadalo šíleně.

Zašel jsem za sousedem, co bydlel v jiné části domku. Byl to krejčí Holman, chlap jako hora. Podivil se mému vyprávění. Byl to člověk materialisticky založený, bez náboženského vyznání, odmítal všechny pověry. Hned se rozhodl: "To by v tom byl čert, sousede, abysme tý věci nepřišli na kloub!"

Posadil se na stoličku hned u dveří a v ruce držel připravený pohrabáč. Jakmile neznámá ruka začala zvenčí škrábat po dveřích, přiskočil a jediným škubnutím je rozrazil dokořán. Samozřejmě nikde nikdo. A zase zavrzaly schody na půdu. Krejčí se s pohrabáčem rozběhl za zvukem a já se světlem za ním ním. Kroky jako by dusaly pár metrů před námi. Zvuk se převaloval po půdě z jednoho kouta do druhého, vrzala prkna podlahy, skřípaly trámy. Pak se ozvala rána, jako by naplocho padlo prkno - a nastalo naprosté ticho. Až do rána se už neozval jediný zvuk.

Vzdali jsme to. Časem jsme si na podivné zvuky zvykli.
Paní Anna Schtinová k tomu dodávala:
Já byla doma s dětmi, muž se vracel z provazárny u Matoušků až večer. A tak jsem brzy zjistila, že na podzim a v zimě se zvuky ozývají i přes den - dopoledne, odpoledne, různě. Někdy duch řádil celý den, pak se třeba dva týdny neozval. Někdy to směřovalo po stropě křížem z kouta do kouta, jako by se po půdě valil těžký vůz se železnými obručemi, dusalo to po schodech a chodilo chodbičkou až k našim dveřím.
Jednou u nás byla na návštěvě stará teta, silně nahluchlá. Ale i ona najednou zpozorněla a pak povídá: "Copak jste víc hluchý než já? Neslyšíte, že přijel domácí a nemůže potmě na chodbičce trefit?"
"Toho si nevšímej, to nikdo není..."

Jenže teta to nevydržela a šla otevřít. Její úžas nás docela pobavil. Ale jindy to nebylo tak zábavné.
Pamatuji na jeden dušičkový čas, celý den byla venku hustá bílá mlha. Ten rok zemřela na Šumavě moje maminka, byla jsem v dost stísněné náladě. A duch řádil přímo strašně. Dokonce i moje dvou- a tříleté děti koukaly ustrašeně ke stropu a žvatlaly: "Bouchá, bouchá..."

Pak šly kroky ke dveřím a bylo slyšet skřípění, jako by někdo drhnul po dřevě nehty. Nemokla jsem tu hrůzu vydržet - i když jsem věděla, že na chodbičce nikdo není, zamkla jsem se a vlezla jsem s dětmi do postele. Dívala jsem se upřeně na kliku a připadalo mi, že se každým okamžikem pohne. Napadlo mi, jestli nemá zemřelá matka pro mě nějaký vzkaz. Křičela jsem: "Co chceš, duchu! Řekni! Odpověz mi!"

Druhý den jsem zašla za panem farářem. Nevím, nakolik mému vyprávění věřil. Ale věnoval mi trochu svěcené vody a doporučil, abych všechna místa v domě vykropila a modlila se přitom za spásu nešťastných duší.

Brzy nato jsme se odstěhovali do vlastního dostavěného domku, a tak nevím, jestli se mi podařilo ducha skutečně zažehnat. Celou příhodu jsme před lidmi tajili, nechtěli jsme mít nepříjemnosti s domácím. Kdyby se to rozkřiklo, těžko by mohl dům pronajímat. A také by si lidé o nás mohli myslet, že jsme nějací blázni.
Ale doslechla jsem se, že prý sestra pana domácího jednou spala v tom podkrovním pokojíku a v noci odtamtud utekla k sousedům, jen tak v noční košili, strašně vyděšená, že tam něco chodí a bouchá na dveře. Proto tam prý skoro vůbec nejezdili a zůstávali v Praze.

Lidé také říkali, že v místech toho Křesadlovic domku býval kdysi rybník a snad i hřbitov.

To je jen mírně jazykově upravené vyprávění, jak jsem ho zaznamenal před dvaceti lety z úst svého dědy a babičky. Oba jsou již bohužel mrtví, takže nemám možnost vyptat se jich na další podrobnosti. Ale i tak má příhoda všechny typické znaky řádění poltergeista...