Zvon na věži kostela sv. Jakuba právě odbil půlnoc, ale v oknech pekárny ještě stále probleskuje světlo. To koláčnice připravují proslulé berounské koláče na zítřejší velký pražský trh. Jedna z nich se vrací přes dvůr - snad si byla odskočit v dřevěné budce pod zbytky hradební zdi - a bezděky vzhlédne k obloze zaujata zvláštní září. Vzápětí ztuhne hrůzou. Těsně nad střechami letí ďábelské spřežení: Z hořícího kočáru šlehá dlouhý chvost plamenů a vozka nachýlený kupředu šlehá jiskřícím bičem nad hořící hřívou rudých koní. Žena moc dobře ví, co to znamená; už mnohokrát slyšela vyprávět o tomto příšerném zjevení, ale dnes poprvé ho spatřila na vlastní oči.

S vyděšeným křikem rozrazí dveře pekárny: "Beha jede nad městem v ohnivém kočáře!"

Všechny ženy se vzápětí vyhrnou na dvůr "Kde? Kde?"

V první chvíli vidí jen narudlý srpek měsíce nízko nad střechami. Ale pak...

 Ten, kdo zapsal tento příběh, shrnul následující události lapidárně do jediné věty: "Máslo, které ženské zapomněly v peci, se vzňalo, vyletělo komínem, zapálilo střechu a od toho pak hořelo město tak strašně, až se voda v kašně na náměstí vařila."

Požár z roku 1735 patřil opravdu k nejhorším v Berouně. Popelem lehlo téměř celé město. Nás však požár zajímá v souvislosti se vznikem podivuhodné pověsti o "ohnivém Behovi", který jako by byl jakýmsi městským příbuzným lesního ducha Dymy; i on se zjevuje před bouřemi, věští a rozdmychává požáry, jeho ďábelské projížďky předcházejí pustošivým povodním, vojenským vpádům a dalším pohromám visícím jako Damoklův meč nad hlavami měšťanů. Co je podstatou této tradice? Skrývá se pod jménem Beha nějaký přírodní, racionálně vysvětlitelný jev?

Pověst ho nepovažuje za přírodního démona, ale za prokletou duši. Beha byl prý kdysi berounským rychtářem, který nespravedlivě odsoudil nevinného mladíka k trestu smrti. Později ho výčitky svědomí dohnaly k sebevraždě. Od té doby se jeho duch proháněl nad městem v ohnivém kočáře.

Najdeme pro toto tvrzení nějakou oporu v dobových archiváliích, v kronikách a úředních záznamech? Kupodivu ano; tragický osud měšťana Behy je pravdivý - až na jednu maličkost: všechno bylo jinak! Přesto je skutečná verze ještě tajemnější než sama pověst.

 Mates Rudolf řečený Beha nebyl rychtářem, ale bohatým řezníkem; vlastnil dům u Hořejší brány a dvůr za Berounem pod Městskou horou. A právě tento muž po velkém požáru roku 1735 zešílel a oběsil se. Dolehla na něj ztráta majetku? Úmrtní matrika uvádí, že tak učinil "nikoliv ze zoufalství, ale z fantazie".

To je velmi zvláštní tvrzení. Z jaké fantazie? Viděl snad démony, příšery a ďábly? Propukl u něj stav, který psychiatři označují jako schizofrenii? Nebo je tou "fantazií" myšleno ještě něco jiného?

Je nesporné, že Behova sebevražda připadala berounským měšťanům z nějakého důvodu velice podivná. A brzy se začaly šíři řeči o tom, že Behův duch vstává za nocí z hrobu a obchází městem. Josef Vávra v Pamětech královského města Berouna zaznamenal osud jeho jediné dcery Ludmily, která se odmítala vdát a "žila na pobožnostech" v modlitbách za duši svého otce. Veškerý zděděný majetek věnovala na náboženské účely a založila v Berouně fundaci piaristů. Také v pověstech se říká, že se snažila odčinit "strašlivou otcovu vinu". Nebo manželovu; to v těch verzích pověsti, kde je zaměňována za jeho ženu.

Pravda, sebevraždu křesťané považují za velký hřích, ale určitě bývalo takových případů víc a nikdy se z nich neodvozovalo ohrožení celého města. Zde jako by šlo ještě o něco jiného, o spojení s temnými silami...

Karel Kazda ve své sbírce podbrdských pověstí uvádí ještě jednu zajímavou informaci: "Aby Beha více škodit nemohl, v noci pod přísahou vykopali jeho rakev, v níž byl jako sebevrah uložen stranou při hřbitovní zdi, odnesli ji ze hřbitova a pohřbili tak, aby nikdo nevěděl kde. Podle některých to bylo někde na křižovatce za Městskou horou, podle jiných v Brodcích".

Napadá mě, jestli při tomto druhém, tajném pohřbu nebyla na těle nebožtíka provedena známá protivampýrská opatření: svázání rukou a nohou, zatížení velkými kameny, probodení srdce osikovým kůlem, případně odseknutí hlavy. I zmiňované pohřbení na křižovatce patřilo k rituálům spoutání neklidného bludného ducha, neboť křižovatky jsou "uzly osudu", důležité body v prostoru i čase, jimž vládne podsvětní bohyně Hekaté. 

Vidíme, že taková strašidelná pověst má řadu rovin, které se obalují kolem původního jádra jako slupky cibule. Navíc v pověsti platí takzvaný mytický čas; to znamená, že se nepřihlíží ke skutečné posloupnosti událostí, které kdysi proběhly; za důležitější jsou pokládány jejich významové vazby. Pokud toto chápeme, nepřijde nám nijak překvapivé, že osudný požár způsobil ohnivý přízrak muže, který teprve poté, psychicky otřesen průběhem požáru, spáchal sebevraždu. Jeho "fantazie" mohla vězet v tom, že si přikládal vinu za zkázu města, tedy zmocnila se ho odborně řečeno "maniakální deprese". Mohl chápat ničivý požár jako trest za nějaký svůj předchozí "hříšný čin" a možná to tak uvedl i v nedochovaném dopise na rozloučenou.

Psychotronici se domnívají, že uvolněná, mimo tělo se pohybující duchovní energie se za určitých okolností může vázat na atmosférické jevy. Viditelný tvar pak získává ve chvíli, kdy se střetne s energií patřičně naladěného pozorovatele. Jde vlastně o sladění mozkových vln na stejném kmitočtu, v takzvané hladině théta. To, co je vnímáno jako ohnivost či šlehající plameny, jsou vlastně tryskající proudy záření, které je za běžných okolností pro lidské oko neviditelné. Proto žena, zneklidněná prudkým větrem - je známo, že při rychlém pohybu vzduchu stoupá vlivem tření jeho elektrostatické napětí - pocítila předtuchu něčeho tragického a vzápětí "spatřila" letící ohnivý kočár. Teprve dodatečně, když už věděla, co následovalo, začala být svědkyně přesvědčena, že v pekelném vozidle zahlédla oběť tohoto požáru - sebevraha Behu. Vznik skutečného ohně, který týž bouřlivý vítr pomohl rozdmýchat a rychle rozšířit po všech střechách, mohl být zákonitou reakcí na podvědomé očekávání - i když to na první pohled vypadá jako náhodná shoda okolností.

 Kdo z obyvatel Berouna by neznal proslulého Klepáčka? Tohle zdejší svérázné strašidlo má podle lidového podání podobu skřítka "s hlavou jako fazolka a nožkama jako drátky". Později býval zobrazován v hornické kapuci a s nezbytným kladívkem, což je zajímavý případ permoníka, přesazeného z hlubin země do městských zdí. Pravda, hornická tradice, zejména v oblasti Krušné hory, sahá na Berounsku až do časů starých Keltů, ale přesto není Beroun typickým hornickým městem.

Co má Klepáček s permoníkem společného? Jsou to ony rytmické údery, tajemné klepání, které doléhalo k horníkům z hlubin skal. Věděli, že tímto zvukem se hlásí rudná žíla, protože v ní pracuje duch hory (berggeist, bergmann, zkomolením z lidové německé mluvy vzniklo slovo permon). Běda, když se však permon vynořil z temného kouta štoly se zářící lucerničkou! Zkušení horníci věděli, že je v takové chvíli nutno všeho nechat a dát se na útěk, protože brzy se masa horniny pohne a zavalí štolu. Tyto drobné světélkující útvary snad vznikají třením na zlomech hornin. Je doloženo, že v epicentrech zemětřesení a také nad sopkami těsně před výbuchem - pozorovali svědci podivné světelné pruhy a zářící koule, tryskající přímo ze země. Někteří badatelé zde hledají původ většiny jevů, označovaných jako UFO. 

Berounský Klepáček jako by zaměnil skálu za stěny lidských obydlí. I on dával svou přítomnost najevo intenzivním ťukáním, zejména v městské radnici a jejím okolí. Kromě toho ovšem prováděl další typické triky poltergeista; dveře se otvíraly a zavíraly, pivovarské sudy se koulely z místa na místo, lopaty chrastily a slad na sušárně se sám přehazoval.

Z řady historek o Klepáčkovi připomeňme například tu, jak dohnal skřítek písaře Ječmínka, který zpronevěřil obecní penize, až k sebevraždě. Bzučel mu neustále jako včela v uchu, nedovolil mu napít se piva, házel mu do jídla a nápojů prach a různé nečistoty, nebo mu třásl rukou tak, až všechno rozsypal a rozlil. Zkušený psychiatr by tu vystopoval rozvoj duševní choroby písaře, trpícího neustálým strachem, že jeho zločin bude odhalen. Když si ale uvědomíme, co jsme si řekli o vzniku poltergeistů, pak i v případě berounského Klepáčka mohlo být emocionální přepětí dotyčného člověka spouštěcím momentem podivných fyzikálních jevů.

Podle legendy je ,Klepáček duchem berounského primátora, kterého kdysi nepřátelští vojáci umučili k smrti, aniž se od něj dozvěděli, kam ukryl městské cennosti. Od té doby jeho duch hlídá v Berouně obecní poklady a dbá na poctivost i dobré mravy místních řemeslníků a obchodníků. Naskýtá se však otázka: proč má duch poctivého městského úředníka podobu trpaslíka, malého skřítka? Je to jen kvůli příbuznosti zvukových projevů se zmiňovaným permoníkem?

K lepšímu porozumění nám možná dopomůže, když si vysvětlíme, význam slov trpaslík a skřítek. Nuže, původní staroslovanský výraz trpaslík znamená "zkroucený". Může tím být míněna tělesná deformace některých lidí, projevující se nedostatečným vývinem končetin (liliputánství), hrbatostí a pod. Především jde však o zkroucenou polohu plodu v těle matky; do podobné polohy upravovaly pravěké národy své zemřelé, když je vracely do lůna Velké matky - Země. Známe celá kostrová pohřebiště těchto "skrčenců", označovaná v archeologii jako únětická kultura (podle prvních nálezů v Úněticích u Prahy). A je zajímavé, že u Lužických Srbů se v pověstech často mluví o těchto pravěkých pohřebištích jako o "hrobech trpaslíků". Z toho vyplývá, že trpaslík nemusí být nutně maličký. Když chce, může se dokonce změnit i v obra.

Malé rozměry trpaslíků vyplývají také ze starobylých představ o duši, která je jakousi miniaturou člověka. Vždyť i ďáblové a zlí démoni na středověkých kresbách jsou malincí, aby mohli vniknout ústy do lidského těla. A germánské báje mluví o Niebelunzích, "červech v těle Země", kteří bez ustání kutají a přetvářejí ji. Prolnou každou škvírou, dírou a puklinkou...

Naproti tomu jméno skřítek, skřet, pochází ze starogermánského scrat (schrat), což znamená křikloun. Jde tedy o strašidlo, jehož hlavním rysem je, že vydává výkřiky nebo jiné zvuky. Podle některých lidových představ je to zdivočelý ochranný duch domácnosti, který se "vymkl kontrole". Historik a etnograf Claude Lecouteux podává jeho přesnou charakteristiku, která stojí za citaci: "Křiklouni nejsou nic jiného než předčasně zesnulí nebožtíci, oběti vražd a neštěstí. Až do nedávné doby byl schrat v Německu považován za nepokřtěné mrtvé dítě, které se nemůže vzdálit z domu, kde se narodilo." Tento význam dokládá také básník Hans Vintler, jenž v 15. století napsal: "Mnoho lidí se domnívá, že Schrat je malé děcko, rychlé jako vítr, a trpící duše."

Sepětí mezi "křiklounem" a smrtí se projevuje i v pozoruhodné pověře, zaznamenané v rakouských Korutanech: Schrat se tam říká červotočovi a přezdívá se mu "kladívko mrtvých", protože kdo jeho tiché ťukání a vrzání zaslechne, ten se má brzy odebrat na věčnost.

Ťukání ve zdi berounské radnice a pivovaru má skutečně blízko k obávanému "kladívku mrtvých". Domnívám se, že Klepáček je místní variantou německého Schrata. Patrně se k nám dostal s německými osadníky, kteří ve středověku tvořili v Berouně velmi silnou komunitu.

  Dvořák, O.: Průvodce po záhadných místech ČR. Fantastická fakta, 6/2001 * Výňatek z knihy Tajemná tvář krajiny