Normálně mám problém lidem říkat ne, ale pána, který se už půl roku roztahoval v sousední vile, jsem odpálkoval téměř s rozkoší. „Nemám vůbec chuť si s vámi připít. Sbohem!" Byl Silvestr, polovina 90. let, vrcholila éra flekatých kravat a barevných sak. Muž se ušklíbl, procedil „no tak ne" a zmizel ve vile. Se soumrakem jsem si všiml, že se rozsvítilo sklepní okno.

„Asi nemá s kým slavit," řekl jsem si a pustil toho člověka z hlavy, protože u nás se večírek pozvolna rozjížděl.

Byly to dva roky, kdy jsem přes plot mluvil s panem Vedralem, jehož dědeček secesní vilu postavil. Důchod mu tedy na údržbu vily nestačí, ale prý už to vyřešil. Za pár desítek tisíc vilu zastavil. Ručí s ní za úvěr pro majitele autosalonu, který potřebuje provozní kapitál. Výborný nápad, dostane peníze vlastně za nic.

Jak výborný nápad to byl, zjistil pan Vedral o rok později. Autosalon zkrachoval a pan podnikatel oficiálně nic neměl. Povinnost zaplatit dluhy zůstala na panu Vedralovi, který tím přišel o vilu. Vrchol byl, když dům koupil v dražbě podnikatel sám přes ochotného kamaráda. A tenhle člověk mě zval na silvestrovský přípitek. Vybavil se mi starý pan soused, který vilu opouštěl s kufrem.

„Já toho hajzla proklínám," vztekle sípal. „Jestli existuje spravedlnost, tak se mu do roka něco vošklivýho stane!"

O Silvestra jsem šel ve tři ráno se ženou na vzduch. Ve sklepě u souseda se pořád svítilo.

„Asi se tam sám ožírá," poznamenala žena. „Dobře mu tak."

Jenže ve sklepě se svítilo i ráno. A pak v poledne. Navečer jsem přelezl plot a podíval se oknem do sklepa. Nic tak hrozného jsem ještě
neviděl. Mezi rozsypanými lahvemi vzácných vín ležel podnikatel a ten výraz ve tváři mě děsí ještě dnes. Byl stažený křečí do neuvěřitelného šklebu. Hned jsem volal policii.

„Takže... kdy jste ho viděl naposledy?" zeptal se mě policista.

Řekl jsem mu to. Policista kýval hlavou. A tak jsem mu převyprávěl celou tu historii s panem Vedralem.

„A tak snad chápete, že jsem neměl chuť si s tím šmejdem připít. Navíc vínem, které pan Vedral a jeho tatínek sbírali," dodal jsem.

„A dobře jste udělal," ujistil mě policista. „Všiml jste si toho šklebu ve tváři? Zabil ho jed. To, co jste viděl, je strychninová křeč."

„To je děs! A kdo myslíte, že ho jako otrávil?"

Policista mi to přirozené neřekl. Ještě vyslechl moji manželku a pak už jsem ho viděl až za dva měsíce. Tvářil se značně rozpačitě.

„Budu hádat. Pachatele nemáte," řekl jsem.

„Je tu spousta faktů, které se navzájem popírají," oznámil policajt. „Víme, že jed byl v lahvi šampaňského ročník padesát šest. Lahví tam bylo dvě stě, jako způsob vraždy je to tedy dost nepraktické."

„A kdo by tam ten jed taky dal, že jo? Pan Vedral? Ten v létě umřel, a kde by vzal strychnin?" „To je druhá věc. Láhev byla pokrytá prachem. A v tom prachu jsou jenom otisky oběti."

„Tak tam byl ten jed padesát let. Dostal se tam při plnění lahve."

„To taky ne," namítl detektiv. „To by jed dávno neúčinkoval!"

Neporadil jsem mu. Případ byl uzavřen jako nešťastná náhoda. Ale pro mě je to naplnění kletby pana Vedrala.