Je tvořena pevnými křemenci, horninami, které kdysi dávno, v ordoviku, před asi 465 milióny lety, byly plážovými písky studeného moře, které omývalo břeh dávného nevelkého kusu země, kterému dnes někteří vědci říkají mikrokontinent. 

Plážové písky se rozprostíraly do daleka, ale brzy je překryly černé jílovité břidlice, které dnes tvoří až 5 m silnou vrstvu severně od zdejší skály. Čas plynul a z bývalých sypkých křemenných písků se vytvořily pevné, ale křehké křemence. Tlak i určitá teplota uvolnily z usazenin gel kyseliny křemičité, který prostoupil mohutné polohy bývalých plážových písků a ty ztvrdly doslova na kámen. Z plážových písků nezůstalo nic, ale přece jenom se v křemencích zachovaly zbytky zkamenělin i příbytky dávných plážových živočichů v podobě - trubičkovitých chodbiček. To všechno můžeme na té nenápadné skále vidět. Přesto to však není to nejdůležitější. To nejdůležitější na skalce vystupující přes silnici proti bývalému Kejřovu mlýnu je její jižní stěna. Místy je dokonale vyhlazena do matového lesku. Na jiném místě vidíme a při pohlazení rukou cítíme svislé rýhování, jinde jsou časté vodorovné žlábky, široké několik málo milimetrů. Záhada ? Ne, to všechno je dílem mohutných sil skrývajících se v nitru naší Země. Když se uložily mohutné vrstvy písku, břidlic, vápenců a dalších hornin v pánvi, kterou jsme si navykli nazývat Barrandienem, přiblížil se asi před 360 milióny lety okraj tehdejší obrovské jižní pevniny Gondwany k tehdejší severní pevnině Laurasii a sevřel dávný oceán i s usazeninami dnešního Barrandienu tak, že během velkého variského vrásnění z něho vyrostlo velké pohoří. Horniny se zvrásnily, na některé tlak působil i tak, že praskly a jednotlivé kry se začaly podle sebe posunovat. To se stalo i s vrstvami křemenců. Drobná drť křehkých křemenců působila jako brusný materiál a při jednosměrném pohybu, jehož výška se odhaduje na více než tisíc metrů, dokázala do matová vyleštit prasklé plochy křemencových hornin. Ale také nadělat rýhy i žlábky.

Jak dlouho to asi trvalo? Dlouho, protože při geologických silách hraje hlavní roli čas. A nestalo se to jen na tomto místě. Hluboká trhlina v křemencích, jako ta zdejší a které říkáme pražský zlom, bývají dlouhé. Průběh pražského zlomu zaznamenáváme v Dubečku, byl odkryt při stavbě Strahovského tunelu, setkáme se s ním i na jiných místech Barrandienu.
A tady v Hloubětíně jsme rádi za to, že bývalá lomová činnost odkryla tak vzácný dokument o vývoji našeho města i zemské kůry v dávné budoucnosti. Právem je ta nenápadná skála chráněna Díváme se na ni a možná nás napadne otázka, zda nepohne se v další budoucnosti. Nikdy se nemá říkat nikdy. Buďme rádi, že naše Země je živé těleso. Protože kdyby nebyla, nebylo by ani nás.