Noc byla černá jako uhel. Místnosti osvětlovaly jen svíčky ve vysokých svícnech a lustrech. U dveří prvního ze tří sálů, kam měli přístup výhradně členové lóže, stál strážce s taseným mečem. Budoucí učeň měl zavázané oči, košili odhrnutou z levé části prsou, pravou nohavicí vykasanou až nad koleno, přezky střevíců rozepnuté.

Rozechvělého muže, kterému se mělo konečně splnit jeho vytoužené přání, vedl druhý dozorce lóže.
Uprostřed sálu na koberci ležely zednářské symboly: kružidlo, olovnice, úhelnice... Dozorce sejmul uchazeči šátek z očí. Ten teprve teď spatřil velmistra sedícího v křesle a mistry a učně na lavicích podél stěn. Mistři měli na sobě symbolické zástěry.

Tajemník lóže vytasil kord a jílcem se dotkl obnažených prsou uchazeče. Velmistr povstal, v pravé ruce zednářské kladivo, v levé kord, a vyzval „hledajícího", aby odpověděl na otázky, které mu budou klást...
Když uchazeč prokázal znalost zednářských pravidel, poklekl obnaženým kolenem na stoličku, pravou ruku položil na evangelium a levou na obnažená prsa. Opakoval slovo od slova po velmistrovi přísahu, že nevyzradí zednářské tajemství. Nakonec jej velmistr objal. Byl to důkaz, že byl přijat.

Ocitli jsme se v Praze před více než dvěma staletími v zednářské lóži U tří korunovaných hvězd a poctivosti v Bredovské ulici (dnes Politických vězňů), když tu přijímali nového učně neboli tovaryše. V době osvícenství panovala éra rozkvětu svobodného zednářství, a to nejen v Praze, ale i celém Rakousku. Tehdy patřilo členství v těchto tajných společnostech takříkajíc k dobrému tónu.

CHRÁM BRATRSKÉ LÁSKY

Svobodné zednářství je nábožensko-filozofický směr, který se v 18. století šířil spíše v aristokratickém prostředí. Vznikl ve Velké Británii, odkud rychle pronikal do ostatních evropských zemí. Projevoval se vytvářením uzavřených spolků, jejichž členové proklamovali sjednocení lidí na základě bratrské lásky, vzájemné pomoci a věrnosti. Lóže byly budovány podle vzoru středověkých stavitelských cechů, čemuž odpovídala i symbolika a specifické obřady.

Zednářství se zpočátku vyvíjelo jako forma protestu proti oficiálním názorům církve a státu, jako volnomyšlenkářství, ale časem mnohde sklouzlo k mysticismu. Avšak zejména v osvícenském 18. století byly členy zednářských lóží významné osobnosti, jako třeba Johann Wolfgang Goethe, Gotthold Ephraim Lessing, Johanu Gottlieb Fichte, Wolfgang Amadeus Mozart, nebo i hlavy států, jako třeba první americký prezident George Washington nebo pruský král Fridrich II. V českém prostředí to byla řada osvícenských učenců, ve Francii většina encyklopedistů, duchovních otců francouzské revoluce.
Svobodní zednáři bývali obviňováni ze spikleneckých cílů, dokonce z plánů na ovládnutí světa, avšak skutečnost byla poněkud jiná. Zednáři nikdy neměli žádný praktický program a jediné, co zakladatelé řádu zanechali svým dědicům, byl rejstřík mravních požadavků. Ve Starých povinnostech (Old Charges), základním zednářském zákoníku z roku 1723, je formulována prastará humanitní idea, kterou zednáři vyjadřují metaforickou větou, že pracují na zbudování chrámu všeobecné lidské lásky, založené na moudrosti, síle a kráse. V téže konstituční knize se píše o zednářství jako o „královském umění", tedy ještě se zřetelem ke skutečnému stavitelství.

Na první pohled záhadné symboly jsou převzaty z řemesla středověkých stavitelů chrámů. Zednář, který hodí za hlavu banality všedního dne, spěchá do lóže a nalezne tu slavnostní atmosféru. Opásá se zástěrou, symbolem práce, a přes předsíň projde do lóže, většinou vymalované sytě modrou barvou, která má podobu „podlouhlého čtyřúhelníku.". Za slavnostního vyhrávání varhan vchází mezi sloupy, kde je oltář, na něm leží bible, úhelnice a kružidlo, tři „velká světla" zednářství. Bible jako výraz víry v mravní světový řád. Úhelnice představuje světlo v nás, symbol ideje práva a povinnosti, mravního jednání. Kružidlo, světlo kolem nás, představuje symbol bratrství, služby lidem. Členu lóže se neustále připomíná, zeje drsným kamenem, který je třeba ohladit. V praxi to znamená, že se musí stále zdokonalovat.

UČITEL NÁRODŮ, NEBO ZEDNÁŘSKÝ PRAOTEC?

Novodobé svobodné zednářství, jak už jsme uvedli, vzniklo v Anglii. V roce 1717 se v londýnské pivnici U husy a rožně sešli představitelé tří významných zednářských lóží a založili společnou velelóži. Okolnosti vzniku moderního zednářství nejsou spolehlivě zmapovány, mnoho o nich nevíme. Jisté však je, že do původních řemeslnických sdružení profesionálních „stavitelů chrámů" časem vstupovali i vážení občané, kteří se stavitelstvím neměli nic společného. Zedníci ducha začali postupně vytlačovat zedníky hmoty. Časem lito „přijatí zednáři" (accepted masons) začali převažovat a nakonec zbyla jen symbolika a tajuplnost zednářských sdružení, v nichž se začala sdružovat duchovní elita společnosti bez ohledu na profesi.

Jan Amos Komenský pobýval v Londýně ve 40. letech 17. století. Tehdy měly anglické zednářské lóže ještě spíše podobu řemeslnických cechů, a tak není pravděpodobné, že by lákaly k členství duchovní velikány, jako byl Komenský. Bylo by tedy jistě přehnané, kdybychom se domnívali, že zednářské symboly na stránkách některých jeho spisů jsou důkazem, že byl skutečně také zednářem.
Dílo tohoto originálního českého myslitele si spojujeme s jeho pedagogickým působením a busty „učitele národů" zdobí nejednu českou školu. K odkazu tohoto všestranného muže se však hlásí také čeští evangelíci, vždyť Komenský byl teologem, ale také posledním biskupem Jednoty bratrské. Méně už je známo, že jeho odkazu si cení i svobodní zednáři, a to nejen čeští. Někteří jej dokonce považují za jednoho z duchovních otců „královského umění." A ne náhodou jedna z nejvýznamnějších lóží meziválečného Československa nesla od roku 1919 Komenského jméno.

Komenský ctil principy humanity jako později zednáři, a používal dokonce symboly, které se později staly typické pro svobodné zednářství. Jednou je to zlomený sloup stojící na krychli, jinde (v díle Lux e tenebris) nalezneme tři sloupy a mystický monogram autora. V jiném spise Komenský zcela po zednářsku píše o „chrámu křesťanské vševědy, který má býti zbudován podle myšlenek, pravidel a zákonů samého nejvyššího stavitele, všemohoucího Boha." Jeho cílem je dosažení „pravého světla", k němuž dospívají ti, kteří boha hledají a nalézají a jakoby po posvátném žebříku stoupají vším viditelným k neviditelnému vrcholu všech věcí, k nejvyšší velebnosti boží. Komenský doufal, že sbor vybraných mužů, jakési kolegium světla (collegium lucis), který se v tajnosti dá dohromady, pak rozšíří toto světlo moudrosti a poznání knihami i školami po celém světě. Tím nastane lidstvu zlatý věk pravdy, lásky a míru.
Roku 1651 Komenský navrhoval uherskému knížeti Zikmundovi Rákoczimu založení pansofické školy a tajné společnosti světla. V jednom ze svých děl svolává veškeré lidstvo: „Pojďte všichni, kteří na srdci máte blaho svého národa, ať jakéhokoli jste kmene, jakéhokoli jazyka a ke kterékoli sektě náležíte. Pojďte vy všichni, kteří Boha se bojíte, vy všichni, kteří lidskou zmatenost nenávidíte, vy všichni, kteří po zlepšení toužíte...A především probuďte se vy, kterým dáno jest státi v čele lidstva, vy učitelé lidského pokolení, vy filozofové a teologové, vy vladaři na zemi."

Jan Amos Komenský svobodné zednářství nepochybně ovlivnil. „Bible" svobodných zednářů, Andersenova konstituce, už zmiňované Staré povinnosti, pochází z roku 1723, kdy už „učitel národů" dávno nežil, přesto prozrazuje, že James Anderson znal Komenského dílo dokonale, včetně jeho snu o vybudování Šalamounova chrámu moudrosti v duchu spisu Všeobecná porada o nápravě věcí lidských. V Komenského didaktických dílech jsou místa, která se doslovně shodují s anglickou konstituční knihou,
a to i v základní terminologii. Komenský jako první použil symbolu Šalamounova chrámu, jímž se dříve zobrazovalo budování církve jako boží říše. Angličtí zednáři prý také z Komenského posvátného žebříku odvodili symbol Jakubova žebříku (Jacobs ladder), jehož hlavní tři příčky jsou víra (křesťanská), naděje (ve věčnou spásu) a láska (ke všem lidem).

James Anderson do Starých povinností, ústavy první anglické velelóže, převzal také Komenského učení o jednotě. „Jednota a na ní se zakládající sjednocení jest obrazem Boha; neboť Bůh jest bytost jedna, a přece jest všecko, jest všecko, a přece jest jedno."

Novodobé zednářství se z Anglie začalo rychle šířit do Evropy. První zemí na kontinentu, kde zapustilo kořeny, byla Francie. První lóže tu vznikla už roku 1725 v Paříži v Rue de la Boucherie a o čtyři roky v téže ulici druhá. Zatímco první založili Angličané, v čele druhé stál už Francouz. V zemi galského kohouta se zednářství rozvíjelo v úplně jiném společenském klimatu než za kanálem La Manche. V zemi panoval absolutistický režim a vědecký a intelektuální život se tu odehrával tak nanejvýš ve šlechtických salónech. Zednáři museli počítat s policejní i církevní perzekucí, přesto ve 40. letech 18. století bylo v zemi už více než 200 lóží, z toho 22 přímo v Paříži.

„ZEDNÁŘSTVÍ" ZA KRÁLE VÁCLAVA IV.

(A jak to bylo v českých zemích?

V polovině 80. let 18. století prožívalo české zednářství svá nejlepší léta. V Praze existovalo lóží pět, jedna měla sídlo v Klatovech, dvě v Brně a jedna v Opavě. Celkem měly téměř čtyři stovky členů. Mnozí z nich si ani neuvědomovali, že svobodné zednářství českých zemích má teprve čtyřicetiletou historii a netušili, jakými cestami se k nám vlastně dostalo.

Pro tajné spolky bylo ovšem někdy příznačné, že přes svůj osvícenský ráz někdy propadaly mysticismu a umělým legendám, které vznik tohoto veskrze novodobého společenského jevu posunovaly až do dob dávno minulých. Sicilián Giuseppe Balsamo, známý falešný hrabě Cagliostro, provozoval své podvodnické akce také v oboru svobodného zednářství, jehož vznik dokonce připsal starým Egypťanům. Zednářští templáři tvrdili, že jsou pokračovateli templářského řádu, který francouzský panovník zrušil už ve 14. století.

Čeští zednáři měli záhy také svou legendu. O její vznik se postaral Rafael Ungar, jinak muž velmi učený a úctyhodný. Byl bibliotekářem univerzitní knihovny a členem Královské české společnosti nauk a jedním z nejvlivnějších členů pražských lóží. Tento odpůrce Josefa Dobrovského nalezl stopy svobodného zednářství už za vlády Václava IV., kdy v roce 1382 vzniklo Bratrstvo Božího těla, které mělo ve znaku obruč a kladivo.

Toto náboženské sdružení skutečně existovalo, nebyl to Ungarův yýmysl. Jeho členem byl i sám král Václav IV. Zakládající listinu dokonce otiskl vídeňský zednářský časopis Journal fur Freimauer. Symboly bratrstva však nepochybně neměly se stavebními hutěmi nic společného a také fakt, že bratrstvo vzniklo pouhých sedmdesát let po zániku templářského řádu, nic neznamenal. Kaple, kterou sdružení vybudovalo na Dobytčím trhu, pak sehrála úplně jinou roli. Těsně po Husově smrti se v ní začalo přijímat podobojí.

Podobná náboženská sdružení nebyla v předhusitských Čechách ničím výjimečným, ať už běželo o kult božího těla či o mariánský kult. Jak známo, dokonce i mistr Jan Hus byl zapáleným mariánským ctitelem.

MÝTUS O ZAKLADATELI ŠPORKOVI

Historické legendy mívají tuhý kořínek. Jednou z nich byla i ta, která za zakladatele první zednářské lóže v Čechách, ale i v celé habsburské monarchii vydávala barokního kavalíra hraběte Františka Antonína Šporka, jednu z nejbarvitějších a nejpozoruhodnějších postav českých dějin 18. století.

Hlavní šiřitelé této legendy spisovatel Karel Sabina a historik Josef Svátek se od skutečného data vzniku první zednářské lóže v Čechách nevzdálili tak daleko jako Rafael Ungar a jejich verze zněla docela pravděpodobně. Snad i proto se tak těžko vyvracela. Ještě před druhou světovou válkou čeští členové lóží jezdívali klást věnce do Kuksu, přestože odborná historiografie už odkázala Šporkovo zednářství tam, kam patřilo - tedy do říše legend.

Syn slavného generála jezdectva z tureckých válek měl neobyčejný zájem o filozofii, umění a vědy, který se v jeho případě snoubil i s velkorysou štědrostí a dobročinností. Na svém panství založil klášter řádu milosrdných bratří, jemuž daroval nemalou částku, mnoho peněz také věnoval na výkup válečných zajatců. Investoval i do pražské Invalidovny, kterou založil císař Karel VI., v Lysé nad Labem založil tiskárnu, v níž zdarma vydával české knihy, povolával do vlasti umělce, z nichž vynikl především geniální sochař Matyáš Braun. Hrabě Špork, mimo jiné i přívrženec jansenismu, se dokonce dostal do konfliktu s jezuity, což ho stálo několik roků vězení.

Takový nevšední barokní kavalír by byl jako stvořeným průkopníkem „královského umění". Několik desetiletí se udržovala legenda o tom, že to byl on, kdo už v roce 1726 založil v Praze lóži U tří hvězd, což ještě v roce 1931 tvrdil jinak vynikající znalec dějin svobodného zednářství Eugen Lennhoff. Připouštěl sice, že námitky proti tomuto tvrzení existují, ale považoval je za neprokázané. V dílech některých zahraničních autorů jsme se o Šporkovi jako zakladateli svobodného zednářství ve střední Evropě mohli dočíst ještě v 70. letech 20. století!

Špork byl jakýmsi vyděděncem české stavovské společnosti, ale příčina byla zčásti velmi prostá. Příslušníci starých tradičních šlechtických rodů tohoto bohatého syna neurozeného generála prostě nepovažovala za sobě rovného. Hrabě Špork byl na druhé straně opravdu výstřední osobností. Jeho zájem o nové myšlenkové proudy jej vedl k mnoha známostem, které mohly být v prostředí habsburské monarchie nebezpečné. V roce 1723 kupříkladu na svém panství hostil Mikuláše Ludvíka Zinzendorfa, majitele ochranovského panství a patrona exulantské českobratrské komunity v Ochranově (Herrenhutu).
Šporkova konfrontace s jezuity zpočátku vůbec neměla názorový charakter. Prostě a jednoduše šlo o pozemky jezuitského statku v Žírči, které sousedily se Šporkovým panstvím v Kuksu. Tento čistě materiální spor však Špork díky své kverulantské povaze nechal rozrůst do netušených rozměrů a od útoků proti jezuitům v Žírči přešel k útokům proti celému řádu, jehož společenský a politický vliv v té době byl tak silný, že konflikt s ním Šporkovi nemohl beztrestně projít. Noční prohlídka Kuksu s vojenskou asistencí 26. července 1729 mu přinesla zabavení několika desítek beden knih a podobná akce neminula ani Šporkův pražský palác. Hrabě Špork se tak některým mohl jevit jako neohrožený bojovník proti jezuitskému zpátečnictví a tmářství.

Stejně tak ani jeho neúčast na zemském sněmu v Praze v roce 1720, který projednával Pragmatickou sankci, nelze vykládat jen jako odpor k vládnoucí dynastii. Ze Šporkovy korespondence víme, že hrabe její přijetí přivítal.

Špork nebyl žádným programovým opozičníkem vůči stávajícímu systému a jeho myšlení, i když na poměry v habsburské monarchii jistě nevšední, ba výstřední, mělo ještě velmi daleko k volnomyšlenkářství a principům náboženské tolerance, charakteristickým pro tehdejší anglické svobodné zednářství. Snad jen Šporkovy lidumilské akce, budování špitálů a útulků pro chudinu mohly připomínat snahy svobodných zednářů.

Tvrzení o tom, že hrabě František Antonín Špork jako první „vnesl zednářské světlo" do Čech. se nejspíše poprvé objevuje v článku Karla Sabiny s titulem Z osmnáctého století uveřejněněném v beletristickém časopise Květy. Autor přisoudil Šporkovi členství v tajném humanistickém spolku Přátel kříže, který však nikdy neexistoval. Špork se prý jeho členem stal v roce 1680 během své cesty po Evropě a jeho přičiněním mělo toto sdružení v roce 1726 přijmout zednářské stanovy. Kdyby tomu tak skutečně bylo, byla by to první zednářská lóže ve střední Evropě.

Této lákavé představy se chopil Josef Svátek, novinář, beletrista a historik, který se ani ve svých dějepisných pracích nevzdával básnické fantazie. Své tvrzení o Šporkovi a zednářství opakoval v několika pracích. Nahrávala mu i skutečnost, že dokonce ještě na sklonku 19. století svobodní zednáři v Předlitavsku (nikoli v Uhrách) nemohli legálně působit, a tudíž skutečných znalců dané problematiky bylo poskrovnu.

Podle Josefa Svátka založil hrabě Špork první středoevropskou zednářskou lóži v den sv. Jana Křtitele, tedy 24. června 1726 ve svém pražském paláci za přítomnosti samotného londýnského velmistra Anthonyho Sayera. Jmenovala se prý U tří hvězd. Začala vyvíjet protistátní činnost, a dokonce agitovat proti Pragmatické sankci. To samo o sobě je nesmyslné, protože jedním z hlavních principů svobodného zednářství je státotvornost, loyalita ke státu, v němž lóže působí.

SVĚTLO K NÁM VNESLI FRANCOUZI

V roce 1933 se však v Českém časopise historickém, vydávaném Josefem Pekařem, objevil článek zednářského badatele Josefa Volfa, který vnesl do věci jasno. Vyplývá z něj, že počátky organizovaného zednářství u nás spadají až do pozdější doby, teprve do roku 1741, ačkoli není pochopitelně vyloučeno, že už před tímto rokem v českých zemích jednotliví svobodní zednáři působili.

Volf nalezl v archivu zednářského muzea v bavorském Bayreuthu (v materiálech řezenské lóže U tří klíčů) dopis z roku 1791, v němž lóže U tří korunovaných hvězd a poctivosti, nejstarší v Praze, oznamovala všem spřáteleným lóžím, že oslavuje 50. výročí svého založení. Dopis sice obsahoval její dějiny, okolnosti založení však autoři dopisu zahalili rouškou tajemství.

Josef Volf se oprávněně domníval, že je k tomu vedly politické důvody. V roce 1791 vztahy mezi Rakouskem a revoluční Francií byly napjaté a následujícího roku dokonce došlo k válce. Nebylo tedy v žádném případě vhodné připomínat, že základy zednářství v Čechách položili právě Francouzi, a ještě k tomu v roce 1741, který byl pro Habsburky tak svízelný.

V době, kdy lóže vznikla, probíhala válka o rakouské dědictví a Praha byla v té době obsazena francouzským vojskem. Je tedy pravděpodobné, že první základy zednářské organizace tu položili francouzští důstojníci. Ti na své schůzky pozvali některé z domácích šlechticů, kteří se politicky orientovali na Francii nebo aspoň s Francouzi sympatizovali. Byli to ovšem současně mužové, kteří stáli na straně bavorského kurfiřta Karla Albrechta, který bojoval s královnou Marií Terezií o „rakouské dědictví". A tedy vlastně velezrádci.

Dne 10. prosince 1741 holdovaly čtyři stovky zástupců českých stavů na Pražském hradě bavorskému kurfiřtovi jako novému českému králi Karlu III. Nebyli první. Už dva a půl měsíce předtím to učinili i hornorakouští stavové v Linci. 12. února 1742 byl bavorský kurfiřt Karel Albrecht ve Frankfurtu nad Mohanem korunován na císaře.

Nakonec však rozhodly bodáky a děla na polích válečných. Marie Terezie jednala energicky. Českých zemí se nehodlala vzdát. Za cenu ztráty Slezska uzavřela mír s Pruskem, důležitým členem protihabsburské koalice, a její armády se pak mohly soustředit na vytlačení francouzsko-bavorských oddílů z Čech.

Dne 2. ledna 1743 opustily poslední okupační jednotky Prahu. Zanechaly po sobě netušené dědictví - svobodné zednářství. Není se co divit, vždyť svobodným zednářem byl i nejvyšší velitel francouzských vojsk v Čechách maršál Bellelsle. Protagonisty pražského zednářství se stali především ti, kteří se neprozřetelně dali na stranu bavorského kurfiřta. Patřil mezi ně i hrabě Jan Václav Kaiserstein, kterého Karel Albrecht jmenoval nejvyšším českým kancléřem, dále novoměstský hejtman hrabě Jan Václav Paradis a hejtman Kouřimského a Boleslavského kraje Karel David. Vznik první zednářské lóže v Čechách je obestřen rouškou tajemství, pramenný materiál se totiž nezachoval, ale je jasné, že po příchodu královské armády se ocitla na pokraji zániku.

Persekuce zrádných českých stavů zpočátku mohla připomínat Bílou horu. Byly vyneseny rozsudky smrti, nařízeny konfiskace, vězení, vypovězení ze země. Popravy se však nakonec nekonaly. Marie Terezie správně předpokládala, že mnozí čeští šlechtici neholdovali bavorskému kurfiřtovi Karlu Albrechtovi z přesvědčení, nýbrž že především zachraňovali své statky. A s o to větším jásotem se pak účastnili její české korunovace v květnu 1743.

CÍSAŘOVNA BYLA SHOVÍVAVÁ

Většina členů se rekrutovala nejspíše z lidí tohoto typu, a tak se lóže pod vedením hraběte Sebastiana Františka Josefa Kunigla mohla přeměnit v nezávadný filantropický klub. Podobný osud měla i první mimopražská lóže v Litoměřicích. Věci mohly dopadnout hůře. Nestalo se tak jistě i díky manželovi Marie Terezie Františku Štěpánovi Lotrinskému, který byl svobodným zednářem už od roku 1731. Panovnice docházení do lóží trpěla i některým nejbližším spolupracovníkům, jako byl její osobní lékař Gerhard van Swieten či dvorní rada Joseph von Sonnenfels. Novopečení členové pražské lóže, která zpočátku nejspíše ani neměla jméno, byli vlastně zrádci trůnu habsburského, avšak bylo jim odpuštěno.

Rok po smrti Františka Štěpána Lotrinského v roce 1766 byl sice vydán zákaz všech tajných společností v habsburské monarchii, ale nejspíše se od samého počátku nedodržoval. V 70. letech dokonce počet pražských lóží vzrostl na tři. Vznikla ještě lóže U tří korunovaných sloupů a U devíti hvězd. V roce 1772 zednáři založili sirotčinec v Klimentské ulici, financovaný z dobrovolných příspěvků. Po smrti Marie Terezie přibyly ještě další dvě lóže, Union a U pravdy a sjednocení, a z dobrovolných darů zednáři zřídili ještě ústav pro hluchoněmé.

TRPĚNÍ „KEJKLÍŘŮ"

Císař Josef II. měl ke svobodným zednářům příznivější poměr než jeho matka Marie Terezie, přesto však mu poněkud tajemný charakter hnutí, které se vymykalo státnímu dohledu, vadil. Dne 11. prosince 1785 císař vydal kabinetní list, jímž nařizoval, že lóže smějí být pouze v hlavních městech jednotlivých zemí monarchie, a to nanejvýš tři.

Bylo to poněkud byrokratické opatření, ale nezbylo než se mu podřídit. Panovník tímto výnosem sice zednářské hnutí v monarchii legalizoval, ale současně je postavil pod přísnou státní kontrolu. Nařízení dokonce předpokládalo, že zemská gubernia budou dostávat seznamy členů lóží a jména velmistrů, dokonce se měly ohlašovat i jednotlivé schůze. Sám panovník ve svém výnosu s netaktností sobě vlastní degradoval svobodné zednářství na pouhé „kejklířství".

Je pravděpodobné, že za toto opatření si zednáři mohli částečně sami, i když jejich motivace byla ušlechtilá. Iniciativa vyšla od tajemníka rakouské zemské velelóže Ignáce Borna, který zasáhl u císaře prostřednictvím velmistra Dietrichsteina. Do zednářských lóží totiž začali masově pronikat všelijací mágové, alchymisté, astrologové, zaklínači ďábla, divotvorci, hledači pokladů a jiní lidé, jejichž činnost už neměla s původními zednářskými ideály nic společného.

Josef II. udělal to, co udělal. S vaničkou vylil i dítě, ztrestal všechny zednáře, nejen ty „nehodné". Císařův poměr ke „královskému umění" byl vůbec nejednoznačný. Nikdy do žádné lóže nevstoupil. V tom se lišil od svého otce Štěpána Lotrinského i od svého úhlavního nepřítele pruského krále Fridricha II., jehož systém státní kontroly zednářství se mu však zdál výhodný.

V hlavním městě Vídni dokonce nařídil výjimku, povolil zde pouze dvě lóže, z nichž každá směla mít jen 180 členů. Ve městě, kde působilo šest stovek svobodných zednářů, to znamenalo, že polovina z nich o členství přijde. V některých městech však zednáři raději své lóže sami rozpustili, než by se podřídili státní reglementaci. Mnozí vystupovali více méně dobrovolně, neboť neměli zájem, aby jejich jména figurovala na seznamech, které se nyní musely povinně předkládat guberniu či policii.

A tak se díky císařskému nařízení pražská lóže Union dobrovolně rozpustila, lóže U tří hvězd a U devíti hvězd pokračovaly v činnosti a zbývající dvě se sloučily v nejvýznamnější pražskou lóži Pravda a sjednocení u tří korunovaných sloupů, která sdružovala řadu úředníků, podnikatelů, lékařů i univerzitních hodnostářů. Jejím členem byl kupříkladu historik Ignác Cornova, profesor matematiky František Gerstner, profesor estetiky Augustin Meissner, fyziolog Jiří Procházka, děkan teologické fakulty Kašpar Royko, bibfiotekář Univerzitní knihovny Karel Ungar, chemik a mineralog hrabě Jáchym Šternberk a další.

Stoličním mistrem se stal hrabě Josef Emanuel Canal, který dal zpřístupnit Pražanům svou zahradu za Koňskou branou, která se po něm nazývala Kanálka. V rozporu se zednářskými principy rovnosti a humanity však u vchodu dal připevnit ceduli s nápisem „Psům a Židům vstup zakázán". Jak je vidět, některé pražské lóže měly ještě k stavbě symbolického chrámu lásky a humanity daleko.

MODRÝ ABBÉ V ZEDNÁŘSKÉ ZÁSTĚŘE?

Pro některé spolubratry byl program práce v lóžích příliš všeobecný a prostředí nevhodné pro seriózní vědeckou práci. A tak už na počátku 70. let Ignác Born vydělil tuto činnost do užší společnosti, již pak v květnu roku 1790 dal císař Leopold II. svolení, aby se nazývala Královskou českou společností nauk. Seznam jejích osmnácti členů, jako by představoval další sesterskou lóži, její stanovy jsou prodchnuty duchem zednářství, ale zároveň už zcela chybí tajuplný symbolický rituál.

Asi už navždy zůstane záhadou, zda byl svobodným zednářem také jeden z nejvýznamnějších členů této společnosti nauk, zakladatel moderní slavistiky Josef Dobrovský. Někteří autoři jej za zednáře považují zcela automaticky, jako třeba Tomáš Garrigue Masaryk ve svých Ideálech humanitních. Stále však pro toto tvrzení scházejí přesvědčivé důkazy. Při zakládání pražské lóže U pravdy a jednoty v roce 1783 sice figuruje jakýsi bratr D. zvolený za pokladníka, ale musel to být zrovna Dobrovský? Vždyť právě taková funkce příliš neodpovídala jeho povaze a založení. Nelze také zapomenout na Dobrovského ostrý konflikt s jedním z nejvlivnějších pražských zednářů Rafaelem Ungarem. Naopak
kněžské svěcení, které ovšem Dobrovský získal později, by nebylo na překážku členství v lóži. Vždyť i výše postavení příslušníci církevní hierarchie nedbali protizednářských papežských bul a do lóží docházeli.

Dobrovského zednářství bylo spíše odvozováno z různých nepřímých důkazů. Jeho nosticovští zaměstnavatelé byli vesměs zednáři, jeho pečeti nesly znamení rovnostranného trojúhelníka. Na misku vah padala i Dobrovského záliba v modré barvě či svobodomyslné názory ve věcech náboženství. Není vyloučeno, že Dobrovský mohl patřit k těm vlažným členům, kteří se v lóži objevili jednou za uherský rok, aniž by zaplatili „svatojánský dukát" na vydržování zednáři založeného sirotčince. Ovšem prameny, které by Dobrovského zednářství vylučovaly, také neexistují. A kdybychom si položili otázku, zda Dobrovského názory souzněly s myšlenkovým světem svobodného zednářství, pak bychom si museli odpovědět kladně.

MOZART v PRAŽSKÝCH LÓŽÍCH

Wolfgang Amadeus Mozart slavil v posledních letech života triumfální úspěchy právě v Praze. Za svých pražských pobytů tu, pravděpodobně vícekrát, navštívil lóži Pravda a sjednocení u tří korunovaných sloupů a v době pražské korunovace císaře Leopolda II. v roce 1791 tu vyslechl i slavnostní provedení své kantáty Zednářská radost (Die Maurerfreude), jejíž text složil jeden z jeho vídeňských bratří českého původu, kněz František Petráň.

Jak se vlastně geniální skladatel stal zednářem? Došlo k tomu patrně na podnět svobodného pána von Gemmingen na podzim roku 1784. Nejprve byl přijat za člena stavební huti U dobročinnosti (Zur Wohltatigkcit), později lóže U korunované naděje (Zur neugekronten Hoffnung). Už 7. ledna příštího roku byl povýšen na tovaryše a o měsíc později se účastnil přijímání Josefa Haydna. Je pravděpodobné, že právě přátelství ze zednářské lóže způsobilo, že rok 1785 byl u Mozarta rokem Haydnovým. Skladateli rakouské národní hymny věnoval slavných šest kvartet.

Celá řada Mozartových skladeb pochází ze zednářského prostředí, kupříkladu zmíněnou kantátu Zednářská radost autor složil na počest vynikající postavy pražského a později vídeňského zednářství Ignáce Borna. Mozartova Zednářská smuteční hudba a Malá zednářská kantáta patřily k posledním pracím, které dokončil a sám řídil.

Zednářská smuteční hudba vznikla v roce 1785, tedy šest let před vrcholným dílem Mozartovy zednářské tvorby, jímž je opera Kouzelná flétna, přesto má některé společné rysy nejen s ním, ale také se slavným Requiem.

Dne 30. září roku 1791 zazněly ve vídeňském divadle Auf der Weiden první tóny Mozartovy opery Kouzlená flétna (Zauberflote). Za dirigentským pultem stál sám autor, který jistě netušil, že než uplyne jediný rok, dočká se toto dílo sté reprízy, avšak on se toho už nedožije.

Autorem libreta byl ředitel vídeňské divadelní společnosti Emanuel Schikaneder, který náležel ke stejné zednářské lóži jako Mozart. Za předlohu mu posloužila mravoličná pohádka pro dospělé Lulu aneb Kouzlená flétna, kterou napsal tehdy oblíbený německý spisovatel Wieland, mimo jiné také svobodný zednář. Zpočátku se zdálo, že opět vznikne jedna z tehdy oblíbených „kouzelných oper", avšak výsledek byl zcela jiný. Text i hudba opery jsou prodchnuty zednářskými symboly, narážkami na otesávání kamene, putování, zkoušky a v závěrečném sboru, jako by se zdvíhaly pilíře chrámu lidskosti: "Hle, vítězí síla a na skráně staví kráse a moudrosti korunu slávy."

O co v Kouzelné flétně vlastně jde? Princ Tamino prchá exotickým lesem před hadí obludou a v poslední chvíli ho spasí trojice dívek. K zázračně zachráněnému přichází komický ptáčník Papageno a vysvětluje mu, že se ocitl v říši Královny noci. Ta Tamina požádá, aby vysvobodil její unesenou dceru Paminu z moci velekněze Sarastra. Princ i Papageno se vydají na cestu, vybaveni kouzelnou flétnou a zvonkohrou, když však dorazí do Sarastrovy říše, ukáže se, že to není říše zla, nýbrž zaslíbená země pravdy a blaženosti. Tamino a Pamina vzplanou k sobě láskou a rozhodnou se společně podstoupit obtížné zkoušky, vedoucí k nejvyššímu zasvěcení a pravé moudrosti. Dosáhnou svého cíle, čímž vyprovokují královnu noci k útoku na Sarastrovu říši. Nakonec však ona i démoni jsou zničeni a moc světla triumfuje nad temnými silami.

Někteří hudební historikové a teoretikové se domnívali, že Královna noci je zpodobněním Marie Terezie a jejího způsobu vládnutí a vítězství světla že zase představuje nástup jejího osvíceného syna Josefa II. Mohlo by jít o rafinovanou pomstu panovnici, která umění, umělce a zpočátku ani zednáře nechovala v příliš velké lásce, avšak mnohem pravděpodobnější je jiný výklad. V moudrém Sarastrovi patrně Mozart spolu se Schikanedrem postavili pomník milovanému zednářskému mistru Ignáci Bornovi, který se odebral na věčnost právě v době, kdy oba pracovali na Kouzelné flétně.

Historikové se už v minulosti zabývali myšlenkou, do jaké míry se na Mozartově nadšeném výroku „moji Pražané mi rozumějí" podíleli i zednáři. Nabízelo se totiž podezření, že populárnímu skladateli příznivé přijetí v Praze pomohli připravit právě oni. Mozart skutečně po svém příjezdu navštívil řadu významných pražských zednářských osobností. Přestože tato verze vypadá lákavě, běží jen o spekulace. Nepotvrzuje ji totiž žádný historický pramen. A jak známo, během poslední pražské návštěvy se pražská zednářská Šlechta ke svému spolubratru nezachovala praxe vstřícně a velkoryse.

Samostatnou kapitolou zůstává Mozartova smrt. Nedůstojný pohřeb 6. prosince 1791 do hromadného hrobu se stal příčinou, že zřejmě nikdy nebudeme vědět, kde geniální skladatel sní svůj věčný sen a že jediným dokladem jeho fyzické existence zůstane kadeř vlasů uchovávaná v muzeu v jeho rodném domě v Salzburku.

Podivné okolnosti pohřbu se staly velkou skvrnou na štítě zednářské solidarity. Teprve koncem dubna následujícího roku uspořádala vídeňská lóže U korunované naděje tryznu za zemřelého a ve prospěch vdovy Konstance a dětí vydala tiskem Malou zednářskou kantátu, což byla poměrně chabá náplast.
Současným milovníkům Mozartovy hudby často zůstává rozum stát, jak mohl světový génius skončit jako bezejmenný chudák v masovém hrobě, ale musíme si uvědomit, že během života jej považovali jen za jednoho z řady talentovaných komponistů. Teprve pozdější doba mu připsala zcela výjimečné místo mezi jeho současníky.

K nim patřil i český skladatel Leopold Koželuh působící ve Vídni. Zednářem se stal o tři roky dříve než Mozart. Už v roce 1781 byl členem vídeňské lóže U tří orlů. V zednářských lóžích zasedali lidé vlivní a řada českých skladatelů působících v zahraničí považovala za vhodné, ba někdy í výhodné tyto styky pěstovat. A tak vedle Koželuha můžeme připomenout Františka Adama Míčů, Josefa Bártu, a především Pavla Vranického, autora zednářských písní a kapelníka dvorní opery. S vídeňskými zednáři měl styky i Jiří Antonín Benda, působící v gothajském knížectví v Německu a k iluminátům se hlásil Josef Rejcha, působící v Bonnu.

Císař Josef II. sice zednářství podrobil státní kontrole, ale přesto ve srovnání s tím, co následovalo později, to byly jistě zlaté časy českého zednářství. Po krátké vládě Leopolda II. nastoupil na trůn František II., jehož absolutistický režim sice Bornova Královská česká společnost nauk přežila, ale neodolaly mu pražské zednářské lóže, které se raději v polovině 90. let dobrovolně rozpustily. Nastala dlouhá desetiletí, kdy svobodné zednářství nejen v Čechách, ale i v celé habsburské monarchii bylo postaveno mimo zákon.

Skutečné obrození pak prožilo až v časech Československé republiky. Ale to už je zcela jiná kapitola.