"Dlužno věřit mlhavé předině tak, jak ji lid podal." (Popelka Biliánová, 1862-1941)

Za tajemstvím Vyšehradu

Bájeslovný Vyšehrad! Kolik romantických představ zůstává spojeno s tímto výrazným skalním ostrohem. Tady sídlila a vládla kněžna Libuše, sem přinesl divokého kance Bivoj. Odtud skočil přes hradby do Vltavy obětavý Šemík a zachránil tak Horymírovy život. Kdo by neznal tyto poutavé příběhy ze Starých pověstí českých. A vypráví se ještě ledacos jiného. O studeném světle, kterým někdy v noci hoří rotunda sv. Martina. O bílé paní u černé studny. O podzemních sklepeních s poklady hlídaných velkým lvem, o stříbrném koni...

Než se vydáme za vyšehradskými tajemstvími, podívejme se nejprve na základní historická fakta. I když je Vyšehrad bezesporu jedním z nejpamátnějších českých "kopců", školní osnovy mu příliš místa nevěnovaly. Až z odbornější literatury zjistíme, že Vyšehrad byl osídlen v pozdní době kamenné ve 4. tis. př. n. l. Archeologové zde našli pozůstatky po tehdejším osídlení lidem kultury nálevkovitých pohárů. O něco později na Vyšehradě vznikla opevněná osada lidu řivnáčské kultury (2500-2300 př. n. l.). Potom však následuje v osídlení velmi dlouhá přestávka. Další archeologické nálezy, například předrománské základy staveb,jsou datovány až do 10. st. n. l. Ze 6. -7. st., kam by přibližně časově spadala doba vlády kněžny Libuše, žádné archeologické nálezy nemáme. Chybí i jakákoliv zmínka o Vyšehradu té doby v literárních pramenech. Tím je hodnověrnost příběhů ze Starých pověstí českých v podání různých kronikářů ovšem pořádně zpochybněna.

Okolo roku 1000 zažívá Vyšehrad dobu největší panovnické slávy a lesku. Je to doba vlády knížete Vratislava II. (1061-1092) a jeho následovníků Na Vyšehradě té doby najdeme knížecí palác s příslušným hospodářským zázemím, začíná se budovat kostel sv. Petra a Pavla, vzniká vyšehradská kapitula. Sedmdesát let byl Vyšehrad sídlem českých panovníků, poté se kníže Soběslav I. rozhodl vrátit na Pražský hrad. Zašlou slávu se mu ještě pokusil vrátit Karel IV., ale následující husitské bouře udělaly z Vyšehradu doslova zbořeniště. Zcela nový charakter někdejšímu hradišti potom dalo mohutné barokní opevnění. Oživený zájem obrozenců o toto místo dal v minulém století vzniknout Slavínu, kde dnes odpočívá na šest set českých vynikajících osobností. Tato obrozenecká snaha o vyzdvižení Vyšehradu jako národní památky také vedla dnes polozapomenutou českou spisovatelku Popelku Biliánovou (1862-1941) k sebrání všech místních pověstí. Na Vyšehrad to měla blízko. Domek, ve kterém až do své smrti žila, se nachází hned za gotickou bránou zvanou Špička a nese i příslušnou pamětní desku.

Pověsti o kněžně Libuši, dívčí válce a související témata přitom tvoří jen malou část toho, co všechno se Vyšehradu vypráví. Asi nejvíce tady najdeme různých strašidel. Jenom zjevení různých bílých paní je popsáno dvacet. Některé z nich jsou považovány za zjevení kněžny Libuše, o původu jiných se toho mnoho nedovíme. Setkat se nimi můžeme v kostele sv. Petra a Pavla II., ve zřícenině tzv. Libušiny lázně nebo u Černé studny. Jiná místa j hojného výskytu bílé paní, např. malá chodbička Myší díra nebo zvonice na hřbitově, už dnes neexistují.

Co do četnosti na druhém místě jsou zjevení černých a ohnivých psů. Těch je celkem devět. Jednoho z nich, velmi hrozivého s ohnivým řetězem kolem krku, můžete počkat třeba u rotundy sv. Martina. Místní raritou je zjevení ovčáka s podivným zvířetem, prasetem v ovčí kůži, u starého děkanství nebo příšerného křížence psa a jalovice, který řve jako lev.

Po Vyšehradě se prohánějí i strašidelné kočáry. Jeden z nich je černý, záhrobní, a existuje o něm celkem sedm variant pověstí. Někdy je tažen bezhlavými koňmi, bez hlavy je i kočí, osoba vezená v kočáru i černý pes, který kočár doprovází. Jindy je kočár tak žhavý, že po sobě nechává v zemi vypálené koleje. Pokaždé je ale nějakým způsobem spojován s duší člověka, který se za života dopustil něčeho zlého a nemá po smrti pokoje. Méně děsivý je zlatý kočár. Jednou za sto let o půlnoci vyjíždí s knížetem Přemyslem na Pražský hrad a do jedné hodiny jede zase zpět. Kníže Přemysl se tak snaží dozvědět, zda už je čas, aby vyrazil Čechám na pomoc s rytíři spícími ve vyšehradské skále. Unikátní je plátěný kočár. Všechno na něm je zakryto plátnem, kočí, koně i kola. Plátěný kočár prý vozí dávno mrtvého svobodného zednáře z vyšehradského hřbitova do Kunratic.
Kromě rytířského vojska vyšehradská skála ukrývá obrovské poklady, které budou otevřeny, až vyjede vojsko ze skály. Potom se znovu na světle kromě obvyklého zlata a stříbra také objeví stříbrná socha Přemysla, 3 centy diamantů, 2 centy drahokamů, půl centu říčních perel, jimiž prý kdysi Vltava oplývala, zlatá socha staročeského boha hornictví Zély, socha stříbrného koně v životní velikosti, Přemyslovy lýkové střevíce a mošna, Libušina zlatá kolébka a zlaté lože a v neposlední řadě i 120 zlatých lamp, které dodnes samy od sebe hoří. Podle pověsti je těch pokladů na Vyšehradě tolik, že jednou za sto let vyraší ze země v podobě zlatých rostlin, ale pokaždé jinak. Jednou tak na nádvoří někdejší zbrojnice o půlnoci vyrazilo zlaté bodláčí. Až se poklady otevřou, český panovník z nich bude moci zaplatit všechny české dluhy a ještě zakoupit některá sousední území.

Ve výčtu strašidel bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Paní Biliánová jich popsala na desítky včetně raráška, pytlového muže, oběšeného stavitele, průvodů a mší mrtvých, strašidelných mnichů a poustevníků, ohnivého muže, kvočny hledající svá zlatá vajíčka a kostí lezoucích z dlažby rotundy sv. Martina. Nechybí ani bludičky a bílá růže, která zabije toho, kdo ji zvedne.

Samostatnou kapitolou jsou pověsti o čertech, z nichž nejznámější je ta o Čertově sloupu. Téměř zapomenuté jsou příběhy svázané s postavou sv. Petra, ochránce místního kostela. Další pověsti o svatých se týkají sv. Václava, který někdy projíždí nočním Vyšehradem, a sv. Martina, který pomáhá potřebným v okolí své rotundy. Hezký je příběh o nepotopitelné kamenné rakvi sv. Longina. Na přízračnou noční mši do chrámu někdy zamíří průvod dvanácti zlatých apoštolů.

Zvláštní pozornost si zaslouží v minulých letech opomíjený příběh o zázračném obrazu Panny Marie Dešťové. Podle legendy tento obraz namaloval apoštol a evangelista sv. Lukáš, podle vědců pochází z doby Karla IV, kterému také kdysi patřil. Rudolf II. ho daroval svému písaři Ondřeji Hannewaldovi a ten jej věnoval kostelu sv. Petra a Pavla. Když jednou nastalo obzvláštní sucho, zesnulá manželka dárce, paní Hannewaldová, se ve snu zjevila kanovníkovi a poradila mu, aby nesli obraz procesím do Emauz a prosili za déšť. Když bylo procesí vypraveno, začalo pršet ještě než jeho účastníci došli do Emauz. A vydatně pršelo i po tři následující dni. Procesí s obrazem se tedy vydávalo do Emauz pokaždé, když uhodila sucha. A jenom málokdy zůstali prosebníci oslyšeni. O někdejším významu tohoto procesí svědčí to, že jednou se ho zúčastnilo na 20 tisíc lidí.

Druhá vyšehradská Panna Marie dostala přídomek Šancovská neboli Ve hradbách (Hradební). Její tradice vznikla poměrně nedávno. Roku 1725 Michal Hoch, bavorský zednický tovaryš, dal udělat u Šimona Thalera sošku madony a umístil ji v tehdy odsvěceném kostelíku Sv. Jana Stětí, částečně zbořeném a zabudovaném do hradeb. Soška začal ihned konat zázraky, zejména uzdravovala nemocné. Dnes se nachází v chrámu sv. Petra a Pavla a v kapličce je umístěna replika. Kromě toho můžete Pannu Marii na Vyšehradě potkat i v podobě "krásné paní", obvykle u některé ze zdejších studen. Jedna z nich, ta v Karlachových sadech překrytá malou šestibokou stavbičkou., je po Panně Marii přímo pojmenovaná.

Na závěr této kapitoly jsem si nechala jednu zajímavou drobnost. Popelka Biliánová také velmi svědomitě popsala zjevení bílých panen na místě, kde kdysi stával knížecí palác. Později se tam pěstovala zelenina a tamější zahradník jedné letní noci pozoroval, jak po zahradě dokola tančí přízračné bílé panny a zpívají přitom smutné písně, kterým nikdo nerozumí Tam, co panny tancovaly, našel zahradník ráno zeleninu "všecku schýlenou k zemi jedním směrem do kola, jako když ji vítr a déšť k zemi přišlehne". Po zbytek léta "rostla sice na svém místě, ale nevstala již a zůstala tak pochýlena v širokém kole po celé léto" V druhém případě si bílé panny zatancovaly na sněhu před někdejší zbrojnicí. Ráno pak po nich zůstalo vymetené bílé kolo. Nebylo však hladké, nýbrž "byly na něm kudrlinky jako na beránku z másla". Tento pozoruhodný popis asi nejstarších piktogramů v Čechách pochází roku 1905.

Ze světa starověkých legend.a středověkých strašidel jsme se tak dostali až do "ufologické" současnosti. Impozantní oblouk legend a pověstí se klene z minulosti až k nám, plný tajemství, záhad a zázraků. Dávný Vyšehrad má co říct i dnes.

Vyšehradský labyrint

Víte, že na Vyšehradě je labyrint z Chartres? Prý je tam normálně namalovaný na parkovišti a když na něm zrovna nestojí auta, můžete si ho celý projít. Taková zajímavá informace si pochopitelně vyžaduje ověření přímo na místě. Vydejte se tedy dnes s námi za tajemným labyrintem.
Moje pátrání po labyrintu se ze začátku nevyvíjí příliš dobře. Do Vyšehradu vcházím směrem od Paláce kultury Táborskou branou a téměř vzápětí přicházím do informačního střediska kombinovaného s bistrem a prodejem suvenýrů. O tom, že by na Vyšehradě měl být nějaký labyrint, nemá tamější pracovnice ani tušení. Ráda by mi pomohla, ale prostě neví. Jenom snad tolik, že lidé prý chodí čerpat energii někam na plácek k rotundě sv. Martina. Počátek turistické sezóny je poznamenán sychravým počasím a nulovou návštěvností. Ještě že ve středisku mají krb a v něm vesele praskající polena.

První postupový cíl je tedy jasný. Jenže v okolí rotundy není vůbec nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo labyrint. Nezbývá než hledat dál. Okolo Čertova sloupu se dostávám ke kapitulnímu chrámu sv. Petra a Pavla. Mezitím se trochu vyčasilo. Před chrámem stojí skupinka cizích turistů a vděčně se vyhřívá na sluníčku. Nakonec to bude přece jen hezký den. Zamířím do místní restaurace. Jediný dotaz a vše je hned jasnější. Tady jsou o labyrintu informováni perfektně a ještě mi ukážou cestu.

Přece jen s trochou nedůvěry odcházím naznačeným směrem. Po pravé ruce nejprve nechávám chrám, hřbitovní zeď i staré probošství. Zahnu za roh - a zatajím dech. Je tam!

Složitý labyrint vyvedený bílou barvu na asfaltu ve skutečné velikosti je opravdu impozantní. A mám štěstí i v tom, že na něm právě nikdo neparkuje. Nejlepší by bylo vyfotografovat ho odněkud seshora dřív, než někomu poslouží jako parkoviště. Příhodné okolní budovy starého a nového proboštství však obcházím marně. I když zvoním, co mi síly stačí, nikdy neotvírá. Škoda. Ze země téměř patnáctimetrový obrazec na fotku rozhodně celý nedostanu. Snažím se tedy zachytit alespoň co nejpůsobivější fragmenty a doufám, že někdy příště budu mít větší štěstí.

A kdo tady labyrint vymaloval? Nevím. Neznámý autor u labyrintu pouze napsal: "Tato kresba je kopií Vzoru z katedrály v Chartres - průměr je 14,8 m - Rok vzniku 1197 - Tento vzor byl namalován 21. 6. 1997 - P.S. Šťastnou cestu do jiných světů." To, že se autor o labyrint stále stará, dokazují dva později nápisy psané stejnou rukou: "11. 5. 98 OPRAVA (pro Zuzku k narozeninám)" a "7. 5. 1999 2. oprava (Ondrovi K.)".

Než se pustíme na mystickou cestu labyrintem, podívejme se, co od ní můžeme čekat. Originální předloha vyšehradského v katedrále v Chartres je podle mystiků umístěna na zcela zvláštním místě. Chartres je považováno za místo "pulsace telurických proudů". Vývěry oné tajemné energie "dračích žil" zde snad už kdysi pociťovali keltští druidové, kteří zde kdysi měli svoji svatyni. Ostatně i název Chartres je odvozen od jména jednoho z keltských kmenů, Carnutů. Keltové zde uctívali posvátný pramen i sošku "panny s dítětem na klíně", jednu z mnoha tzv. černých madon až do roku 858, kdy bylo Chartres vypáleno Normany. V blízkosti pramene byly nalezeny také zbytky pozdně antické svatyně. Pohanské tradice byly postupně přetaveny do podoby křesťanských poutí. Bohabojní poutníci směřovali v zástupech k zázračnému prameni a spali v jeho blízkosti po devět nocí, aby se uzdravili. Mariánský kult podpořil jeden z prvních francouzských králů Karel Holý, když roku 876 chrámu daroval vzácnou relikvii, část roucha, v němž Panna Marie porodila Ježíše.

Vlastní účel labyrintu na podlaze katedrály není ovšem příliš jasný. Známý francouzský autor spekulativní literatury Louis Charpentier se domnívá, že toto "místo bylo vybráno k tomu, aby člověk využil telurického proudu, který zde vyvěrá na povrch." Předpokládá přitom, že telurické proudy se do jisté míry podobají magnetickému proudění a připomíná, že těleso otáčející se v magnetickém poli nabývá určitých vlastností a že magnetické pole působí i na člověka. Analogicky tedy platí, že "když se člověk otáčí v takovém (telurickém) poli určitým způsobem, má to na něho jistý přesný účinek". Jakým způsobem se má pohybovat, to právě určuje vzorec labyrintu. On to vlastně ani labyrint v pravém slova smyslu není, protože v něm existuje jenom jedna cesta a ta vede do středu, i když oklikami. Než se člověk propracuje z okraje labyrintu dovnitř, "tedy spíše tam "dotančí", je člověkem "proměněným". Podle Charpentiera tak získá větší intuitivní otevřenost vůči přírodním zákonům a harmonii a v nepříliš častých případech může dokonce prožít skutečné osvícení.

Účinky labyrintu je možné ještě zvýšit tím, že jím adepti procházejí bosi, aby nic nerušilo kontakt mezi nimi a zemí, a že tak činí v období "zvýšených pulzací" telurických proudů, například o Velikonocích. Adept při tom v labyrintu strávil poměrně dlouhou dobu. Pokud se rozhodnete projít repliku labyrintu na Vyšehradě, připravte se na čtvrtkilometrovou procházku. Je jasné, že takový v podstatě pohanský rituál má těžko co dělat v křesťanské katedrále. Postupem času proto začal být labyrint vykládán jako symbol "cesty do Jeruzaléma", náhrada za pouť pro ty, kteří ji nemohli vykonat ve skutečnosti . O tom, že tvar labyrintu je dávno vyzkoušený a že opravdu nějak funguje, svědčí i to, že tímtéž vzorem byly vybaveny i jiné katedrály, např. v Amiens či v Remeši. Remešský labyrint však již byl rozebrán.

Zbývá poslední otázka. Funguje replika labyrintu na Vyšehradě stejně originál v Chartres? Mohlo by tomu tak být, kdyby na onom konkrétním místě Vyšehradu vyvěraly tytéž nebo alespoň podobné telurické proudy jako v Chartres. To už si však musí každý vyzkoušet sám. Já mohu připojit pouze své očité svědectví. Skupinka anglických školáků se na labyrint nadšeně vrhla, ale nikdo ho nedokázal (či spíše nechtěl) celý důsledně projít. A pejsek jiných turistů, maličká čivava, měl na obrazec také svůj vlastní názor. Zatímco jinak vesele pobíhal kolem páníčků po parku, před labyrintem se zarazil, dvakrát zakňučel a odběhl. Na pánečky potom počkal v uctivé vzdálenosti až u zdi. Náhoda? Možná.

Zalistujme ještě stránkami Pověstí vyšehradských od Popelky Biliánové. Píše se zde o Libušiných zahradách, kousku zeleně mezi hradbami, kde kněžna ráda pobývala za vlahých jarních dnů a letních podvečerů. Nebyly to ledajaké zahrady. V noci tam býval slyšet líbezný zpěv a tančily tam bílé panny. Nejpodivnější však bylo jejich uspořádání - "plno divně propletených steziček, tak že neznalý odtud ani ven se nedostal". Toto kouzelné místo se snad nacházelo mezi zříceninou vodárny a nárožím Ludmiliny bašty. Replika labyrintu z Chartres je tedy až druhým vyšehradským labyrintem.

Staroslavný Vyšehrad tedy skrývá nejedno tajemství. Pokud vás jarní procházka zavede až k tamějšímu labyrintu, můžete se těšit na zajímavé setkání s tajemnem.

Vyšehradský místopis

Koňský trh = Václavské nám.

Dobytčí trh = Karlovo nám.

Brány - 2 základní brány jsou Táborská (jmenuje se tak dodnes, tudy přijížděly povozy od Tábora a před ní se v domku čp. 9 vybírala zde potravní daň, tzv. akcíz, brána byla postavena roku 1655, baroko) a Pražská čili Cihelná, též Vojanská nebo Dolní (tudy se chodilo dolů, do Prahy, resp. k Botiči, postavena 1841-42. empír). Za Táborskou branou jsou pozůstatky brány Špička dříve Karlova (protože ji nechal postavit Karel IV.), měla charakter průjezdní pevnůstky. Podle její původní podoby bylo postaveno bludiště na Petříně. Dále po cestě od Špičky ke kostelu následuje brána Leopoldova dříve Francouzská (dostavěna před 1680, baroko)

Jeruzalémská brána - stávala v koutě hradeb v místě dnešní Cihelné brány, do roku 1505 se jí říkalo Severní, pod ní byla ulice U rokle a cesta od ní k chrámu sv. Petra a Pavla vedla přes pole. Roku1905 byla již zazděná.

Polsko - dům za Leopoldovou bránou, zjevně mezi ní a Špičkou

Neklanka - dům mezi Botičem a nábřežím, roku 1905 již zbořený

Myší díra - chodbička dlouhá 4-5 metrů, šířka 1 metr, výška cca 1,50 s vymletými schody (tzv. radniční schody), zrušena 1848 při stavbě hradeb, byla na místě, kde je dnes branka od sochy sv. Václava na baštu sv. Petra a vedla dolů do radnice

Bašta sv. Petra (též sv. Linharta, sv. Václava) - je nad radnicí a stojí na ní socha sv. Václava.

Bašta sv. Josefa - tzv. Kulatina - je pod baštou sv. Petra 

silnice (stezka) - vyšehradská (starodávná, před přestavbou Vyšehradu na pevnost) - spojnice Libušina radnice - knížecí palác na Vyšehradě, vedla od někdejšího knížecího paláce okolo proboštství přes baštu sv. Josefa kolem radnice přes Jodlovic (Malečkovic) domek rovnou dolů k Vltavě, součástí této stezky byla cesta ke kříži podle hřbitova za Slavínem na schody k bráně (Cihelné? Jeruzalémské?)

vyšehradská vinice (též zahrada Najmonka) - v prostoru mezi dnešní Libušinou lázní a Leopoldovou branou, na jižním vyšehradském svahu, nachází se zde i "skalní kout se studnou"

žitné pole (a pole vůbec) - rozkládalo se kolem kanovnické rezidence, mezi hřbitovem (Slavín) a rotundou sv. Martina, vedla jím pěšinka k radničním schodům v Myší díře

prachárna - sloužila za ní rotunda sv. Martina

Hochův dům s houpačkou - pod Vyšehradem, dnes dům U Kroka, stával tam prý kdysi Přemyslův hrad

dům u Volfů - pod Vyšehradem, roh Hostivítovy ulice, Libuše tam prý měla radnici

stará brána na hřbitov - kdysi stávala v místech hrobky Levého za presbyteří vojenská strážnice - tam, co je dnes Čertův sloup

zbrojnice - velká čtyřkřídlá budova, stávala hned vedle hřbitova, počátek stavby 1655, jejím zbytkem je branka k sochám ze Starých pověstí českých zvonice - tzv. Klimešova, vystavěna děkan Václavem Klimešem 1678 na hřbitově, zbořena 1903, údajně na místě, kde vystavěl zvonici ji Karel IV, tj. cca 7 metrů východně od závěru dnešního kostela v ose severní boční lodi, v základech předhusitská bazilika, pod zvonici 1 m hluboko vyšlapané náhrobní kameny a pod nimi obří kostry, základy zvonice 6.5x7 metrů, výška přiměřená

kostelníkův domek - asi v letech 1800- 1880 stál na hřbitově tam, kde je dnes kříž

márnice - na opačném konci hřbitova než stával kostelníkův domek vedle nynějšího vchodu vedle Slavína

malá otevřená kaplička - stávala u márnice

Herinkovic kříž - nahoře u vyšehradských domků u Přemyslovy ulice

kaple sv. Anny - jiný název pro kapli Panny Marie Hradební umístěnou v kostele sv. Petra a Pavla

kaple sv. Markéty - snad stávala místo dnešní Leopoldovy bašty (tj. od Špičku vpravo ve směru na Vyšehrad, někde u rotundy sv. Martina

Libušin hrad - tam co byla zbrojnice, směrem k řece, jeho nádvoří z jedné strany ohraničovaly knížecí budovy, z druhé posvátný háj (na místě dnešního kostela sv. Petra a Pavla), z východu potom hospodářské budovy, na nádvoří stál slavný přemyslovský stolec, potom odstěhovaný na Pražský hrad

královský palác - od roku 1420 zbořeniště

posvátný háj pohanský - tam, co je kostel sv. Petra a Pavla a hřbitov, u proboštství byly vykopány staré popelnice

Černá studna - studna u staré zbrojnice, od branky vpravo, se stříškou, kolem a rumpálem.

Studna Panny Marie - v Karlachových sadech, šestiboká hvězdičkovitá stavbička s rumpálem
kříž u schodů u Cihelné brány - tzv. u Pána Krista

Medunka - hokynářská budka u silnice před baštou sv. Leopolda)

Kapličky - míněny kaplička P. Marie ve hradbách (Šancovská) a sv. Jana Stětí

Vyšehradské náměstí - bývalo tam, co je dnes silnice od Paláce kultury na Vyšehrad (postavena 1841) 

Poznámky, vysvětlivky a zajímavosti

Král Vratislav nechal vystavět vyšehradský kostel dle římského chrámu sv. Petra. I když je dnes přestavěn, základy tomu odpovídají. Chrám začal král Vratislav stavět roku 1070.

Kanovník - kněz ustavený biskupem pro výkon slavnostnějších liturgických obřadů v určitém chrámě. Sbor kanovníků tvoří kapitulu.

Strašidla a zvláštní úkazy na Vyšehradě

(dle Popelky Biliánové 1862-1941, dále jen P.B., Pověsti vyšehradské, Praha 1905)

Socha sv. Václava Roku 1680 byla umístěna uprostřed Václavského náměstí, 1879 přemístěna na Vyšehrad. Někdy o půlnoci bývá tato socha "bílá jako led", "taková ocelová" a jde z ni záře "jako z vody".

Svatý Václav (bez koně)

Přízrak chodí dolů z Vyšehradu dovnitř do skály kontrolovat rytíře, kteří spí ve vyšehradské skále. Někdy jde dolů k vodě po cestě, někdy rovnou strání.

Svatý Václav ve vinici (tzv. Najmonská zahrada)

Zjevil se tam v hermelínovém plášti, s korunou na hlavě a s korouhví, opěšalý, a měl radost, že vinice je pořád tam, kde ji založil.

Svatý Václav v brnění na koni (oživlá Bendlova socha)

O půlnoci roku 1757 za války s Pruskem chtěl vyjet rytíř na koni Koňskou branou z Prahy. Když projel branou, vznesl se do noční mlhy a zmizel v oblaku. Podstavec sochy (tehdy ještě na Václavském náměstí) byl v té chvíli prázdný. Druhého dne byla tato postava viděna v bitvě u Kolína jako sv. Václav na bělouši vznášející se nad nepřátelským vojskem. Rozvinul nad naším vojskem korouhev s orlicí a proti nepřátelům zamával mečem.

Sv. Petr na Vyšehradě

- důtkami ztrestal ďábla, který chtěl odnést duši mladého kněze, tím mu zabránil včas doručit Čertův sloup
- totéž provedl s čertem, který odvaloval kameny ze stavby kostela za krále Vratislava
- zjevil se králi Vratislavovi při stavbě kostela
- zmrskal knížete Fridricha, když do zástavy ves Cvrčovice patřící vyšehradské kapitule
- požádal mrtvé kanovníky, knížata a krále, aby vyšli v průvodu do kostela a demonstrovali tak proti plánovanému zrušení kapituly Josefem II. 

Sv. Martin

V podobě starého dědy si hlídá "svoji" rotundu a pomáhá lidem. Shodil z hradeb zloděje, tím ho zchromil a zloděj už nemohl krást a jemu i jeho rodině se potom začalo dařit lépe. Sebevražedkyni, která chtěla z bídy skočit dolů z hradeb i s dítětem, sebral dítě, posadil je před rotundou a pod ním zanechal poklad stříbrných mincí. Sv. Martin se někdy zjevuje jako děda u ohniště v apsidě. Skutečně tam kdysi bývalo ohniště, ,když za Josefa II. byla rotunda odsvěcena. Sv. Martin se zjevuje se v noci a v pravé poledne. 

Panna Marie na Vyšehradě I. - Dešťová

Zázračný obraz Panny Marie, který kdysi patřil Karlu IV., prý ho maloval sám apoštol a evangelista sv. Lukáš, podle vědců pochází z doby Karla IV. Poté obraz patřil Rudolfu II., ten ho daroval svému písaři Ondřeji Hannewaldovi a ten jej spolu s manželkou Annou Marii věnoval Vyšehradu. Jednou za sucha se ve snu paní Hannewaldová (dávno mrtvá) zjevila kanovníkovi a poradila mu, aby nesli obraz procesím do Emauz a prosili za déšť. Což udělali a začalo pršet ještě než došli do Emauz a pršelo tři dni. To se potom opakovalo vždy za sucha a většinou to vyšlo. Jednou se takto sešlo na 20 tis. lidí. O Velikonocích bývá tvář madony zsinalá (v době od Božího utrpení do Vzkříšení) a původní podobu nabere až na Hod Boží.

Panna Marie Ve hradbách (Hradební, Šancovská)

Roku 1725 Michal Hoch, bavorský zednický tovaryš, dal udělat sošku u Šimona Thalera podle italské loretánské madony a umístil ji v odsvěceném kostelíku sv. Jana Stětí, částečně zbořeném a zabudovaném do hradeb, přičemž sloužil jako skladiště. Soška začala ihned konat zázraky, hlavně uzdravovala nemocné. Jednou také např. osvětlila celou svatyňku jasným světlem nebo zachránila francouzského kapitána Souhera před pádem z hradeb, když chtěl kapličku zrušit. Kapitán na důkaz své vděčnosti potom kapličku naopak zrenovoval. Panna Marie i s Jezulátkem se občas v jasné záři vznáší nad kapličkou. Začaly se k ní konat poutě i z ciziny, roku 1787 byla kaplička přesto zrušena z nařízení Josefa II a soška byla odstěhována do chrámu sv. Petra a Pavla, do tamější kaple sv. Anny u presbyteře, kde je dodnes. Zařízení kaple bylo rozebráno a recyklováno a nějaká bílá paní, snad sama Panna Marie, se potom zjevovala u houpačky s kováním vyrobeným z mříže v této kapličce, a to v domě u Pohanů. Nynější socha je replikou a byla pro kapličku znovu zhotovena.

Rakev sv. Longina I.

Stojí v 2. postranním oltáři od vchodu na severní straně v chrámu sv. Petra a Pavla. Údajně v ní z Říma do Prahy přivezl ostatky tohoto světce koncem 14. st. probošt Václav z Buřenic, ale rakev z pískovce je možná k ostatkům připojena až dodatečně , možná se jedná o nějakou starou přemyslovskou rakev. Husité ji i s ostatky shodili dolů do Vltavy, kde řeka nemá dno, tak je hluboká. V noci nad tím místem zářily hvězdy (podobně jako nad utopeným Janem Nepomuckým). Zatímco tělo světce leželo ve Vltavě, rakev plavala na hladině. Později byla vylovena a užívána jako koryto k napájení dobytka na Dobytčím trhu. Do radnice potom několikrát udeřil blesk. Proto byla rakev vynesena na náměstí a tam se do ní dávaly ryby na prodej, ale ty všechny polekaly. Nakonec se tedy rakev vrátila na Vyšehrad. Tam se nejprve povalovala v trávě u kostela a nakonec byla donesena zase dovnitř, kde sloužila za oltářní desku. P.B. ovšem poznamenává, že několik metráků těžká rakev nemohla plavat po Vltavě a že došlo k záměně za jinou podobnou rakev. Původní rakev tedy patrně leží v řece tam, kam ji shodili husité.

Rakev sv. Longina II.

Při stavbě kostela byla zazděna do hradební zdi, ale v noci sama vylezla ven a připutovala ke kostelu.

Rakev sv. Longina III.

Odvezli ji mniši z Vyšehradu na Bezděz, ale protože od té doby do Bezdězu neustále bily blesky, museli ji vrátit zpět.

12 zlatých apoštolů I. 

Mají být ukryti na starém děkanství. Jednou (cca kolem roku 1760) téměř ráno byl vidět jejich průvod v bílé a zlaté záři, apoštolové vyšli ze starého děkanství a šli do kostela. Chodívají tak jednou za 100 let.

12 zlatých apoštolů II. 

Viděla je děvečka z podhradí, nepříliš chytrá. Nějaký starý člověk ji za poledne, když žala trávu, oslovil, vedl ji třikrát kolem kostela a potom do sklepa, kde bylo 12 zlatých apoštolů a bečky a mísy s penězi. Z mísy si děvečka směla vzít jeden peníz a tak to mělo být po 12 dnů. Tento poklad je ukrytý jedním kanovníkem, který o něm zakázal mluvit a proto se na poklad zapomnělo. Kanovník nyní nemá v hrobě pokoje. Bude vysvobozen, až najde jeho duše někoho, kdo poklady najde. (Pozn. P.B. celkem uvádí 5x 12 zlatých apoštolů: 1) na Vyšehradě na starém děkanství na hradišti, 2) na Vyšehradě na hřbitově, 3) ve sklepení pod kostelem sv. Petra a Pavla, 4) ve starém děkanství ve Vratislavově třídě a 5) v Podolí.

Duchové popravených

Duchové těch, kteří byli popraveni na Václavském nám., se scházeli se u sochy sv. Václava sochaře Bendla, když ještě stála na Václavském náměstí. Není známo, zda se duchové popravených přestěhovali za sochou i na Vyšehrad.

Strašidelný průvod mrtvých

Skládá se z mrtvých kanovníků, knížat i králů, účastníci nesou plno starodávných praporů a korouhví. Průvod vychází od kaple Panny Marie Hradební a jde kostelem k hlavnímu oltáři. Zjevil se na prosbu sv. Petra, aby nebyla kapitula zrušena Josefem II.. Průvod doprovázelo nadpřirozené osvětlení kostela. Kromě toho byly ráno všechny svíčky ohořelejší a s náhrobními kameny bylo hnuto. (Což se poznalo podle toho, že spáry okolo nich již nebyly zanesené prachem.)

Průvod směřující do rotundy sv. Martina

Je to průvod dávných obyvatel Vyšehradu, rytíři ve zbroji i kněží, průvod jde po staré, dnes již zrušené cestě do rotundy. Proto se vznáší nad silnicí (ta byla zahloubena v roce 1841) po bývalé pláni a vstupuje do rotundy zazděnými dveřmi na západní straně. (Pozn. Podobný případ, kdy se v Anglii na jednom místě zjevuje přízrak pochodujících římských vojáků a je vidět jen po kolena, protože jde po dávno zanesené silnici, je popsán v literatuře)

Mše mrtvých I.

Bývají slouženy o půlnoci. Dušičkovou půlnoční mši přízraků viděla jistá paní Nygrýnová. Když si uvědomila, že účastníci mše jsou mrtví, o překot opustila kostel, aby se vyhnula kostlivcům vycházejícím po mši z kostela, ale zlé moci neunikla. U jeruzaléínské brány ji potloukly ohnivé sudy, které se valily od rotundy sv. Martina a před nimi běžel ohnivý pes se žhavým řetězem. Na těle měla stopy jako po paličkách, to bylo od hnátů kostlivců.

Mše mrtvých II.

Pro kanovníka pod Vyšehrad si přišel o půlnoci mrtvý kostelník a odvedl ho s sebou, aby odsloužil mši. Kanovník to učinil, aniž tušil, že slouží mši mrtvým. To se dozvěděl, až když pro něj ráno přišel živý kostelník, aby šel znovu na mši.

Zakletá duše ve zvonici

Dotyčný se zaživa na někom prohřešil a měl po smrti hlídat ve zvonici až do soudného dne. Každou noc potom umrlci zakletou duši roztrhají. vysvobozena kolem roku 1800 nějakou bohabojnou a dostatečně odvážnou ženou. Umrlci byli proti a místo duše tu noc roztrhali ženě šátek, který mezi ně hodila.

Šedivá postava u pomníku sv. Václava

Sedává u sochy sv. Václava na Vyšehradě a tiskne obličej do dlaní. Socha stávala dříve u proboštství (1879 -1903) a šedivá postava byla spatřena na tomto místě. Od pomníku potom odcházela k hřbitovu, kde zmizela. U sochy se zjevuje i po jejím přemístění na nové místo, buď sedí schýlená na stupních s hlavou v dlaních nebo stojí a dívá se na Prahu.

Bílá paní v Myší díře I.

Zjevně bezhlavý kostlivec v bílé loktuše, nechodil, ale vznášel se, zjevil se jednou kolem roku 1825, vyděsila jednoho mládence, za to, že se ji chtěl podívat do tváře ho shodila ze schodů, mladík si dole vyrazil oko o kolík a obvaz mu vždy něco strhlo, takže musel chodit s nezavázanou "dírou v hlavě".

Bílá paní v Myší díře II.

Postava - bílá paní - sedící "na bobečku" s hlavou v klíně, spatřena za setmění.

Bílá paní v Myší díře III.

Byla vídána z oken okolních příbytků, vycházela z vnitra skály Myší dírou, a to tajnou chodbou spojující jeskyni s poklady s černým psem uvnitř vyšehradské skály s Myší dírou. Je bezhlavá a hlídá tyto poklady. Až budou nalezeny, dostane hlavu a bude vysvobozena.

Bílá paní v Myší díře IV.

"Navalila se" do košíku s prádlem, který v noci nesla ze sušení "na šancích" Myší dírou domů jedna hospodyně. Košík ztěžkl a potom se zase odlehčil. Prádla v něm bylo "seseděné".

Bílá paní ve zvonici I.

Bílá nebo šedá ženská postava vycházela za poledne ze zvonice mezi hroby a šla směrem na hřbitov jeptišek a zmizela u starého proboštství. Když se u nějakého hrobu zastavila "v hlavách" nebo si na něj sedla, někdo z té rodiny měl zemřít.

Bílá paní ve zvonici II.

Jednou v noci se oddělila ode zdi zvonice, jen tak se vláčela vzduchem, na tři přítomné udělala tři křížky a všichni tři do roka zemřeli.

Bílá paní ve zvonici III.

Za tmavých večerů čekávala na příbuznou kostelníka, která byla schopná vidět duch, u Herinkovic kříže. Doprovodila ji ke kostelníkovu domku a zmizela u zvonice. Za dne se jevila jako útržek bílé mlhy a bývala vidět i v oknech zvonice.

Bílá paní ve zvonici IV.

Byla šedá a věšela se nahoře na zvon, takže ho kostelník nemohl utáhnout a rozhoupat.

Bílá paní ve zvonici V.

Vytrvale se zjevovala v malé kapličce u márnice a žalostně tam plakávala.

Bílá paní ve zvonici VI.

Chodí ze zvonice do proboštstké zahrady, tam stojí u starodávní studně a hledí ke kostelu.

Bílá paní v kostele sv. Petra a Pavla I.

Zjevila se knězi uprostřed mše na straně epištolní a kněz oslepl a ohluchl. P. B, upřesňuje, že se tak ve skutečnosti stalo na Hradčanech, když tam sloužil mši Jan Sixtus z Lerchenfelda, potomní děkan na Vyšehradě. Stalo se mu to proto, že sloužil mši "jsa v těžkém hříchu" a pozbyl zraku. Když se začal kát, nabyl zrak částečně a viděl jako v mlhách, když se vyzpovídal, uzdravil se zcela.

Bílá paní v kostele sv. Petra a Pavla II.

Je to paní Hannewaldská, vychází z Hannewaldské kaple anebo v ní mizí, jako by v kostele měla dozor, zjevuje se za rorátní mše jako vysoký bílý stín, stojí u oltáře nebo jde kostelem do své kaple.

Bílá paní v Libušině zahradě

Vyskytuje se na místě údajně Libušiny zahrady ve skalním koutě se starou studnou ve vinicích pod Polskem. Je to kněžna Libuše.

Bílá paní v Libušině lázni

Je to Libuše, chodí od hradeb dolů do zříceniny v dlouhém rouše, stojí nahoře na zdi nebo sedí v některém okně a dívá se ku Praze. někdy sejde příkrou skalní rýhou až dolů k vodě, potom někoho utopí a odvede si ho ke svému vojsku ve skále. 

Bílá paní u Černé studně

Je to Libuše, zjevuje se jako bílá mlha, sedne si na roubení a žalostně pláče, potom se volným krokem ubírá po hradišti, spíná ruce a smutně pláče.

Bílá paní u studně Panny Marie

V ostění nad vodou jsou prý pohyblivé kameny, které je možné vyndat a skalní chodba odtud vede do podzemních vyšehradských sklepů, vychází odtud bílá paní a chodí po hradišti.

Bílá paní na starém děkanství

Sedá na schodech, ale nejčastěji bývá vidět ve sklepích a v kapli nahoře. Na schodech jsou po ní nalézány penízky ze stříbrného plechu trochu větší než čočka. Stejné penízky vyplavují i deště.

Bílá paní na novém děkanství

Vyskytuje se zde bílá paní.

Bílá paní na cestě ke kříži 

(podle hřbitova za Slavínem na schody k bráně, kdysi součást starodávné stezky)
Pomalu, co noha nohu mine, tudy chodí bílá paní s korunou na hlavě, je to Libuše, projde branou a jde rovnou přes ploty zahrad. Korunka vypadá "jako mřížka na květiny", nízká a cípatá, měla by být železná.

Bílá paní u houpačky v domě u Pohanů

Kování na houpačce pochází z mříže v z kapličky P. marie ve hradbách atak snad je tato bílá paní touto Pannou Marií.

Bílá paní ve vodě u kapliček

U kostelíku sv. Jana Stětí se objevil na hradbách proud vody a z ní vystoupila bílá paní, nakonec vystoupala až do nebe, ale sukní byla stále spojena s vodou dole a pak najednou zmizela. Za kaplí P. Marie Hradební je dodnes v hradbách občas slyšet hučení vody, prý tam je zazděná studna, někdy je slyšet, jako by do ní padaly kamínky. Možná to byla jen nádržku a tekla sem vodovodem voda z Jezerky.

Bílé panny I.

Zástupy bílých panen se zjevují tam, kde stával knížecí palác (později zelinářská zahrada), za jasných teplých letních nocí zpívají smutné písně, kterým nikdo nerozumí a provádějí podivné kolové tance. Mají bílá roucha, rozpuštěné vlasy a vznášejí se ve vzduchu jako mlha. Zjevují se o půlnoci a mizí v jednu hodinu. Tam, co panny jednou tancovaly (viděl je zahradník), byla zelenina "všecka schýlena k zemi jedním směrem do kola, jako když ji vítr a déšť k zemi přišlehne". Po zbytek léta "rostla sice na svém místě, ale nevstala již a zůstala tak pochýlena v širokém kole po celé léto" (P. B. str. 120, patrně první popis CC, v tomto případě v zelenině, u nás)

Bílé panny II.

Objevily se jednou v zimě, když bylo na Vyšehradě tolik sněhu, že sníh z proházené cesty sahal hlídkujícímu vojákovi po prsa. Přihnala se vichřice a v ní dokola vířily bílé panny, měly mlhová roucha a pod nimi prosvítala bílá těla. Vířily sníh, až se zvedal. Ráno pak po nich před zbrojnicí zůstalo vymetené bílé kolo. nebylo však hladké, nýbrž "byly na něm kudrlinky jako na beránku z másla".(P. B. str. 122, patrně druhý popis CC, v tomto případě v zelenině, u nás)

Bílé panny III.

Zjevují se na podzim, vystoupí z těžké mlhy, ale netančí, ztěžka se vlečou po zemi, v žalostném pláči se vrhnou na zem a rozplynou se jako mlha.

Bílá růže smrtonosná

Smrtka ji klade na různá posvátná místa na Vyšehradě, i když není čas růží, je velmi krásná, jako z vosku a těžce a hrobově voní. Je to "mrtvá láska".. Kdo ji sebere, rychle umře. Objevila se před sakristií, před hlavním oltářem, u starého proboštství, u kapliček. někdy je vidět ošklivou babku, jak ji někam klade. je to Smrtonoška.

Mnich s kapucou I.

Když kostelík sv. Jana Stětí sloužil jako koňská stáj, chodíval tam a koně si půjčoval, potom se objevili duchové (bylo jich "jako nití") a koně byli ráno nalezeni zcela vysílení.

Mnich s kapucou I.(poustevník)

Zjevil se u rotund sv. Martina hned u lucerny, stál nahoře na silnici, na hlavě neměl nic, kolem pasu šňůru a v ruce svazek klíčů, hleděl ke kostelu sv. Petra a Pavla, potom se obrátil a šel ke kapličce P. Marie ve hradbách a cestou se rozplynul, občas se zjevuje i v poledne. Jedné paní dočasně pomohl od pakostnice. Prý vyhlíží, kdy se soška P. Marie ve hradbách vrátí z kostela zpět do své kapličky. 

Duch kanovníka

Jeden z kanovníků byl výborný polnohospodář a staral se vynikajícím způsobem o hospodářství kapituly. Když zemřel, začali poddaní kapitulu okrádat. A tak kanovníkův duch se zjevil vždy ve světle a napravoval škody - ukradené obilí a seno vracel kravám do žlabů a zloděje pacholka nechal zchromnout, děvečce, která v noci chodila krávy udojovat a kradla tak mléko, se na rukách vyrazil svrab. Když někdo otrávil vodu ve studni, duch kanovníka rozbil děvčátku džbán s vodou, aby se neotrávila. Tato studně je nyní zaházena.

Černý pes I.

Hlídá poklady v jeskyni uvnitř Vyšehradu, z jeskyně může tajnou chodbou vyběhnout do Myší díry.

Černý pes II.

Běhával po schodech v Myší díře, jednou stranou nahoru a druhou dolů.

Černý pes III.

Doprovází černý záhrobní kočár I. a je bezhlavý.

Černý pes IV.

Zjevuje se a straší na hřbitově, na schodech ke kříži. Má ohnivé oči.

Černý pes V.

Na hradišti, na místě někdejší pozdější zbrojnice, má krvavé oči, ohnivý jazyk, vleče za sebou ohnivý řetěz. Hlídá poklady a dáví vojáky. Tam, kde točí dokola, je prý vchod k pokladům ve vyšehradských sklepích.

Černý pes VI.

Byla to "potvora pekelná" -, vypadala jako sud obecní voznice navlečený do psí kůže. Dělalo to kotrmelce a tak se to valilo, řvalo to jako bůvol. Vyvalilo se to od kaplička v šancích přes Medunku a potom proti zazděné jeruzalémské bráně, kterou to prostoupilo a valilo se to dál nad Přemyslovkou.

Černý pes VII.

Patrně podle vzhledu tatáž potvora jako předchozí, vyvalil se ze zazděné jeruzalémské brány, která pukla, převálcoval jednomu upadnuvšímu opilci nohy a zhmoždil mi je "na placičku" a zmizel u Volfů.

Černý pes VIII.

Zjevuje se o půlnoci u kapliček a odtud po silnici, má klem krku žhavý řetěz, ohnivou tlamu, ohnivé oči a ohnivý jazyk, čenichá po silnici,řetěz vleče za sebou a přebíhá sem a tam z jedné strany cesty na druhou.

Ohnivý pes 

Vyděsil paní Nygrýnovou, když prchala ze mše mrtvých, běžel od rotundy sv. Martina a za ním letěly ohnivé sudy.

Psojalovice

Zjevuje se v Cihlové bráně o půlnoci. Je to příšera, na dálku je slyšet zvonění zvonečku od hřbitova, u kříže nad schody je slyšet zvuky, jako když se valí sudy v kůži zašité a něco jako řev lva nebo krávy. Příšera narazí do sloupu brány a beze stopy mizí. Kdo se mu dostane do cesty, toho zabije.

Ovčák s beranem

Zjevuje se v zimě v létě na místě bývalé stodoly (dnes Kuldova kanovnická rezidence), vede na řetězu berana či spíše prase v ovčím rouně, místo kopyt mí něco, co připomíná starou odměrku na čtvrt věrtele. Ovčák něco huhlá a zvíře se vzpírá. vychází ze stodoly a zase v ní mizí.

Kvočna na hradišti

Zjevuje se v pravé poledne, když se zvoní poledne, je bílá do žluta. Objevuje se v prostoru od bývalé stodoly k Polsku ve vinicích, dále na staré stezce (dnes ulice u starého probošství kolem hradeb k Vltavě) a vůbec nejčastěji na baště sv. Anežky naproti Polsku, kde se spouští do kasemat a potom také ve sklaním koutě vinic pod Polskem u starodávné studny, nyní zabedněné.. Rozčepýřená kvočka hledá zobákem po zemi a "pláče lidským hlasem". Prý hledá svá ztracená zlatá vejce, aby z nich vyseděla zlatá kuřátka, jenže vejce jsou hluboko pod zemí a nemůže se k nim dostat. Když někoho potká, naštve se, protože v přítomnosti lidí se vajíčka propadají hlouběji.

Bludičky - světýlka 

Rojí se dušičkových dnech, nejvíce k kaple P. Marie ve hradbách, rojí se melou - hledají dušičky. najednou zacinká zvoneček a světýlka jdou průvodem od kapličky ke kapličce. Nějaká žebračka, poloslepá, bydlela v kapli P. Marie ve hradbách a světýlka si nachytala pod ošatku, nejprve jedno a potom další, která to první hledala, aby měla konečně světlo. Světýlka se mrskala jako mřenky a byla studená. Když potom ošatku nadzvihla, světýlka jí pláchla a ještě jí notně namlátila.

Ohnivý muž

Prohání se v kasematech, někdy větrákem vylétne i na hradby, to potom syčí jako při hašení vápna a potom se rozpadne a vypadá jako řepný list, suchý a děravý, jenom hlavu má "dobrou" a na bradě mu vlaje ohnivý vous.

Pytlový muž

Chodí v režné zástěře a bydlí ve sklepení pod branou., děti se bojí, že je sebere do pytle (proto pytlový), ve skutečnosti však koná dobré služby - pomáhá opilcům do kopce a dohlíží, aby v příkopu např. nezmrzli.

Čertův sloup

Když se o něj něčím škrtlo, páchnul kdysi sírou. Byl přinesen čertem z Říma, z kostela Panny Marie za Tiberou, ale správně ho měl vzít ve svatopetrském chrámě. Při exorcismu roku 1663 se ďábel jménem Zardan přihlásil, že to byl on, kdo sloup do Prahy přinesl. Skutečný původ - původně ležel u kostela sv. Jana Stětí, vypadá skutečně jako sloup z nějakého chrámu, v 17. st. přenesen do chrámu sv. Petra a Pavla, odtud vynesen 1787 na nynější místo. Snad byl na Vyšehrad vržen nějakým velkým prakem za husitských válek z okolních kostelů, nejpravděpodobněji z kostela Panny Marie ve Slupech. Podobný sloup tam podepírá kúr. Na místě tohoto kostela stával kdysi jakýsi pohanský sloup se soškou pohanského bůžka, zničený při zavádění křesťanství do Čech.

Čerti 

- jeden sem shodil Čertův sloup
- čert válel kamení ze stavby kostela sv. Petra a Pavla do Vltavy, aby chrám nebyl dokončen (za krále Vratislava)., tím byla navršena celá skála od kostela k Vltavě, protože původně měl stát kostel hned na kraji skály, sv. Petr čerta zmrskal důtkami a přikázal mu nanosit tolik kamenem kolik ho odválel, čert honosil v pytli z celých Čech a občas kameny utrousil, např. na Táborsku

Rarášek na Čertově sloupu

Vypadal jako veverka, špičaté uši, kozlí hlavu, přední nohy kratší než zadní, tenký dlouhý ocas se vinul po sloupu, na kterém seděla na bobku a bílé svítila očima. Zjevila se jednou o půlnoci vojákovi.

Zjevení lebek

Spatřil je v noci hrobník v žitném poli, které se rozkládalo mezi hřbitovem a rotundou sv. Martina (okolo Kuldovy kanovnické rezidence). Viděl je na dvou místech ve zváleném žitě, smály se na něj,ale ráno už tam nebyly.

Zjevení hlav

Došlo k němu v noci na schůdcích z bývalých náhrobních kamenů vedoucích ze silnice ke kapli P. Marie ve hradbách. byly to dvě hlavy bez těl, mladé, mužské a smály se, ležely na kamenech jako uťaté.

Kutálející se hlava

Byla pozorována v těchže místech, kutálela se po silnici "jako brambora".

Tanec kostí

Odehrává se ve staré vikárce v noci od půlnoci do jedné v bývalé kostnici, je slyšet, jak dopadají na zem. Skáčou i po tom, kdo spí v místnosti.

Kosti v rotundě sv. Martina

Jednou v noci začaly vylézat z pod podlahy a skládaly se do kostlivců, najednou se objevil sv. Martin (jako starý děda), a kosti se musely vrátit. Prý odpočívali v kryptě pod podlahou a když byla kaple zase používána k církevním účelům byly přemístěny do společného hrobu na sever od rotundy u silniční zdi.

Katův špalek

Stával zarostlý do země na Vyšehradské náměstí, když měl být někdo popraven, tak z něho tekla krev a v noci na něm bylo možné zhlédnout blyštící se přízrak sekyry.

Ohnivé závory

Zjevují se v troskách Karlovy brány, jednou, když brána ještě stála. jednou splašily koně, vedle nich stál železný muž v brnění, plochý jako list. K závorám se přihnalo zjevení vzdušného vojska"a závory Vyšehrad pře ním uchránily. Střeží Vyšehrad dodnes.

Zjevení duší I.

Soukají se půlnoci mřížemi za kostelem ze hřbitova ven na cestu, "duší jako fáborů". Na dotek jsou cítit jako mokrý organtýn.

Zjevení duší II.

Duše přelítla přes hřbitovní zeď na cestu a potom "plavala", tělo jako husa, křídla jako čert (blanitá), ženská hlava s vlasy, celá bílá a mlhovitá.

Beznohý mužský

Sedával v komoře (bývalé umrlčí komoře) v kostelníkově domku na židli v režné kutně, vypadal trochu jako kněz, neměl nohy a kutna končila zároveň s tělem. Tam, kde měl mít nohy, hořely peníze. Kostelník začal kopat, prokopal se do sklepa a v něm byl poklad, hromada peněz.

Bezhlavý Francouz

Je to duch francouzského důstojníka, který tu jako první padl za francouzského obležení za trest, že se neuctivě vyjádřil o Vyšehradu vůbec a o kněžně Libuši zvlášť. Musí chodit po hradišti až do soudného dne, občas škrtí vojáky na stráži, protože nerozumí francouzský a nemohou mu pomoci.

Oběšený stavitel Bouček

Straší v Cihlové bráně, oběsil se z lítosti, že v bráně prostavěl své dva domy.

Černý kočár záhrobní I.

Vyjel z roztržené hřbitovní zdi z propadlého chodníku, koně,, kočí, cestující i doprovodný pes byli všichni bezhlaví. Mířil po silnici k rotundě sv. Martina. V kočáře jezdí kanovník, který spáchal něco moc zlého. Podle některých mi z uťatého krku šlehá oheň. Někdy září celý kočár jako výheň.Kočár má divný zvuk, jako by měl plná kola a koně by byli bez podkov. vystřelené kulky (od vyšehradské stráže) odráží zpátky.

Černý kočár záhrobní II.

Zjevení jako předchozí, vozí hrabivého mlynáře z hrobky na Vyšehradě do Prahy. Projíždí Křemencovou ulicí, mlynář není bezhlavý, ale oči mu svítí jako oheň a osvětlují celý vnitřek kočáru. Mlynář má dlouhý černý plášť, do kterého je celý zahalený. Kočár nemá kočího, má čtyři koně. Míří k Vltavě tam, kde stával mlynářův mlýn, kde si mlynář zaživa zakopal svůj poklad. Po smrti je jezdí kontrolovat. Kočár také bývá vídán v ulici Karoliny Světlé.

Černý kočár záhrobní III.

Bývá vídán v Křemencové ul., vozí rytíře, který tam měl kdysi hrad, na Vyšehrad, k hrobce člověka, které kdysi zabil. Z Vyšehradu míří do kostela sv. Michala, kde se ztrácí na bývalém hřbitově.

Černý kočár záhrobní IV.

Vozí mlynáře ze Šítkovských mlýnů po trase Zderaz - Václavská ul. - Moráň - Vyšehrad. Tento mlynář si v Šítkovských mlýnech zakopal poklad a bude vysvobozen, až alespoň jediný groš z něj se dostane mezi lidi.

Černý kočár záhrobní V.

Vyjíždí z místa, kde stával Přemyslův hrad, což bylo pod Vyšehradem, na místě, kde nyní (tedy v roce 1905) stojí dům U Kroka. Podle jedné verze jede rovnou na Vyšehrad, podle druhé do radnice Libušiny (dům u Volfů, nároží Hostivítovy ul.) a teprve potom na Vyšehrad. Veze Přemysla a Libuši.

Černý kočár záhrobní VI.

Vyjíždí z Polska, ze vrat vyletí jako vichr směrem k zbrojnici u hřbitova. Koně mají hlavy, kočár spálí všechno, čeho se dotkne, zůstávaly po něm vypálené koleje na zemi. Když vyjíždí, bývá slyšet dunění v nádvorním sklepě.

Černý kočár záhrobní VII.

Jezdí do Polska Táborskou branou z Kunratic. V domě mizí beze stopy. Kdo se ho dotkl, toho popálil. Jezdí prý v něm zakletý rytíř, která "zradil Vyšehrad".

Plátěný kočár

Starodávný vůz celý zakrytý plátnem včetně kol, kočího a koní. Jezdí v něm svobodný zednář z vyšehradského hřbitova do Kunratic.

Zlatý kočár

Jednou za sto let o půlnoci vyjíždí na Pražský hrad a do jedno v noci je zpět., kolem něj jedou rytíři na koních. V kočáře jezdí Přemysl na sněm, aby se zeptal, jestli už je čas, aby vyrazil s vyšehradským vojskem

Ohnivé sudy I.

Vyděsily paní Nygrýnovou, když prchala ze mše mrtvých, letěly od rotundy sv. Martina a před nimi běžel ohnivý pes.

Ohnivé sudy II.

U kapliček se rozestoupí země, vyvalí se ohnivé sudy jako stádo, různě velké, valí se po silnici a mizí v hradbách tam, co je zazděná brána. Plameny za nimi šlehají po větru. Podle pověsti to jsou sudy s vínem "pro kostel svěceným" které se takto zachránilo před loupeživými vojáky. 

Poklady na Vyšehradě

- socha stříbrného Přemysla je zakopána v místě někdejšího Přemyslova paláce, tj v Hochově domě
- jeskyně s poklady uvnitř skály
- poklad na hřbitově vedle kazatelny pod stromem, proti Hankově mohyle, projevuje se občas modrými plaménky, sestává z 2 mil. zlatých peněz, zlatá rakev, 12 zlatých apoštolů, 4 zlaté svícny 3 centy diamantů, 2 centy drahokamů, půl centu perel (nejspíše míněny sladkovodní, z Vltavy)
- v kostelníkově domku, resp. pod ním
- skalní sklepy plné pokladů nashromážděných Libuší vč. svatyně boha Zély s jeho zlatou sochou, stříbrným koněm, nalezeným v podzemí u Lipnice, zlatého prutu, který vyrostl ze země na vrchu Křesně cca 150 cm dlouhý (tehdy bylo v Čechách tolik pokladů, že rostly ze země), zlatých klasů, které vyrostly Stradonicích za Berounem, několika fůr říčních perel na zlatých mísách, 120 zlatých lamp, které dodnes hoří samy od sebe, Přemyslovy lýčené střevíce a mošna , sklepení kněžna uzavřela, když umírala, je zde také pohřbena na svém zlatém loži, sklepení hlídá je 1 starý a 12 malých lvů

Pozn. Libuše ukryla své poklady ještě na jiných místech českého království než jen na Vyšehradě.

- kanálek mezi někdejší zbrojnicí a černou studní je ve skutečnosti chodbou vedoucí k pokladům a k Libušině lázni, musí se probourat zazděný vchod, tam se potom rozlévá všude bílá záře a v dalším sklepě potom jsou ty poklady kněžny Libuše, zlata fůry, stříbra hromady, a to vše hlídá lev, který jednou zahnal vojáky na útěk potom se za nimi skála zavalila
- pokladů je na Vyšehradě tolik, že někdy rostou ze země jako rostliny, např. jednou nad hradiště vyrostla zlatá květina, jindy se objeví jako bodláčí (na nádvoří někdejší zbrojnice), poklady prý jednou za sto let kvetou a pokaždé jinak

Pohanství na Vyšehradě

- posvátný háj na místě dnešního kostela sv. Petra a Pavla
- podzemní slepení - svatyně boha Zély
- stříbrný kůň uctívaný na Vyšehradě
- pohanské modly sávající kdysi u rotundy sv. Martina 
- kníže Nezamysl uctíval v tajném sklepení obraz bohyně Živy vyrytý na dně bronzové misky
- kníže Nezamysl nechal udělat z osmi kusů jílovského zlata postavu bohyně Krabatiny či Krasavy a obětoval jí, sv. Ludmila ji nechala předělat na madonu a převézt ji na Tetin, odkud po Ludmilině smrti zmizela.
- sv. Ludmila byla ctitelkou bohyně Krosiny a dnem i nocí jí pálila drahé oleje a obětovala vonné byliny a jiné dary

Kamenný stolec

Zhotovený knížetem krokem,na něm byli nastolováni čeští vladaři, snad odvezen na Pražský hrad, snad zničen za husitských bouří nebo hozen do Vltavy nebo zazděn do hradeb vědomě či nevědomky nebo je vzala Libuše s sebou dovnitř vyšehradské skály, stával před palácem na nádvoří.

Libušina zahrada

Zahrada mezi hradbami, snad kousek zeleně mezi zříceninou vodárny a nárožím Ludmiliny bašty viditelný od Zlíchova. Je tam slyšet líbezný zpěv a tancují tam bílé panny. V zahradě bylo "plno divně propletených steziček, tak že neznalý odtud ani ven se nedostal". Libuše zde prodlévala ráda za vlahých jarních dnů a letních podvečerů. Podle jiných verzí v koutě mezi hradbami za černou studní nebo pod Polskem ve skalním koutě se studní ve vinicích nebo u studánky Jezerky za Vyšehradem za Michlí, kde dodnes tančí bílé panny za letních nocí. (Tam prý byl i Libušina lázeň a konala se zde volba knížat.) nebo pod vilou Bělkou v Nuselském údolí, kde by i studánka, dnes zakrytá, vedle silnice u dráhy nebo naproti Folimance (staré vinice) nebo dole u Vltavy tam, co je pivovar na Libušince (později na Běličkách a Libuše zde měla i lázeň). nebo v Podolí, také s lázní.

Libušina lázeň

Podle P. B. to byl jakýsi prostor - vodárna pod knížecím hradem, kam se vytahovala voda z Vltavy a případně náklady z lodí. Tam si kněžna nechávala navážit vodu z Vltavy, aby se v ní mohla koupelí osvěžit a rychle se zase vrátit k vladařským povinnostem. Z německého prostředí potom byla Libušině lázni připojena ještě pověst o tom, jak tam bylo tajné propadliště, kudy kněžny do hlubin svrhávaly nehodní milenci kněžniny. U nás se z milenců stali provinilci.

Libušina zlatá žabička

Byla kouzelná a dokázala prorokovat, kde je v zemi ukryt jaký vzácný kov (stříbro v Kutné hoře, zlato v Jílovém, železo ve Středohoří) a to všechno se vozilo na Vyšehrad. Libuše přikázala pro poklady vytesat ve skále sklepy a všechno tam uložit pro budoucí časy,. Z ryzího zlata nechala odlít sedící sochu boha Zéla (bůh hornictví) v životní velikosti a přinášela mu oběti.

Libušina zlatá kolébka

Byla to kolébka jejího prvorozeného syna, Libuše ji hodila do Vltavy, aby se vynořila, až se narodí ten, který spasí českou zemi. Již se prý jednou vynořila, když se narodil Karel IV., rostla s ním a nakonec se proměnila ve zlaté lože, které bylo na Karlštejně. Po smrti Karla IV. se vrátilo zpět do vyšehradské tůně a zase se zmenšilo na kolébku. Podle jiné verze to byla Libušina kolébka, v níž sama vyrostla a potom do ní ukládala malého Nezamysla. Tam, kde je zlatá kolébka pod vodou je velmi nebezpečno a už se tam utopila spousta lidí.

Libušino zlaté lože

Je na něm pohřbena, odpočívá ve vyšehradských sklepeních nebo se samo zřítilo pod vyšehradskou skálu a vynoří se, až na český trůn dosedne král z Libušiny krve. Lože dostane darem jeho manželka a ta na něm porodí syna, dalšího českého vládce, potom se lože samo od sebe ztratí navěky. 

Libušin bělouš

Kůň, kterého přivedl Přemysl oráč Horymírovi na pomoc, byl právě Libušin bělouš. Podle jiné verze měl Horymír Šemíka od Koněprus, zasvěcených bílému koni boha Slunce.

Stříbrný kůň

Libuše pro něj nechala vybudovat zvláštní sklepení, kde byl uctíván, bílý (prusý) kůň je tradičně zasvěcen bohu Slunce měl svou svatyni v Koněprusích u Berouna.

Zjevení hnědého Šemíka

Viděla ho převoznice Kommová (cca 1820-1905), jak se vzepjal na skále, jako šipka ji přeskočil a zapadl někam za Královskou louku.

Přemyslovy lýčené střevíce a mošna

Vzala je k sobě do skály Libuše, když viděla, s jakou nevážnosti se s těmito památkami nakládalo za husitských bouří a tím Čechům "zavřela chleba".. Vrátí je, až se Čechové vrátí ke starým mravům a až zejména obnoví vážnost pátého, tj. selského stavu

Ostrov pěvce Lumíra

Pod Vyšehradem býval ostrov, a něm stromy a pod nimi bydlel Lumír. Vždy večer u břehu zpívával, dokázal přehlaholit na 200 lidí, když zpíval, padalo z vyšehradské skály kamení do Vltavy a Vyšehrad se chvěl, Lumír zmizel poté, co zazpíval na Libušině pohřbu, snad do nitra vyšehradské skály. (Lumírovy schopnosti připomínají schopnosti keltských bardů aj. pěvců.)

Zvuk zvonu

Je slýchán u trosek Karlovy brány, jakoby srdce uhodila jen do jedné jeho poloviny a do druhé už ne, jinak je to jasný a čistý zvuk. Zvon prý pláč nad zkázou Vyšehradu.

Podzemní prostory na Vyšehradě

Uvnitř skály se skrývá

- svatováclavské vojsko (podle některých pověstí mu velí Přemysl nebo sv. Prokop), kněžna mu zajišťuje brance tak, že občas někoho utopí pod vyšehradskou skálou
- pěvec Lumír
- bílá paní, která odtud vychází (viz Bílá paní v Myší díře III.)
- veliká jeskyně s poklady hlídaná černým psem spojená tajnou chodbou s někdejší Myší dírou
- sklep s pokladem tam, co stával kostelníkův domek
- sklep pod hrobkou emauzských řeholník, v něm je dosti hluboká studna.
- sklaní sklepy plné pokladů nashromážděných Libuší
- starý lev a 12 lvíčků, starý lev jednou za rok vylézá na vyšehradskou skálu a dívá se ven, v podzemí hlídají poklad a budou doprovázet vyšehradské vojsko do boje, někdy je velký lev popisován jako stříbrný
- sklepy pod věží Boleslavkou postavené Boleslavem a naplněné poklady
- chodba od studny Panny Marie do podzemních sklepů
- malá podzemní polozbořená kaplička stranou od kaple P. Marie ve hradbách, kolem roku 182o-1825 v ní byla jednou dětmi spatřena maličká šedá babka, že by ji "do uzlíčku sebral", jenom oči jí bíle svítily
- Při kopání silnice pod skálou (1839) bylo prý objeveno hluboké zazděné sklepení, 5x2 sáhy, výška 2 sáhy a v něm bronzová miska ( průměr 9,25 palce) s obrazem bohyně Živy, která však pocházela až z 15. st. a nemohla tedy patřit Nezamyslovi
nadpřirozená světla na Vyšehradě
- socha sv. Václava září studeným světlem
- rotunda sv. Martina - ožehují jí studené plameny, jakoby ji mramorují, jsou namodralé a průsvitné
- kostel sv. Petra a Pavla byl osvícen 27. 12. 1788 asi v půl jedné v noci, když byly šmahem rušeny kostely a kaple, uvnitř kostela bylo všude "neobyčejné světlo", ale hořela v něm jedna obyčejná lampa
- nad svojí kapličkou se v jasném světle vznáší Panna Marie ve hradbách

Proroctví

Dokud se bude na vyšehradských vinicích pěstovat víno (tzv. víno sv. Václava), bude Vyšehrad Vyšehradem. Až se víno pěstovat přestane, Vyšehrad zajde. (pozn. stačí, aby rostlo planě)
"Až proudy prolévané krve potečou od Koňské brány (tj. za dnešním Muzeem), kde bude hlavní bojiště, dotknou se sochy sv. Václava (míněna Bendlova), sv. Václav i s koněm ožije, třikrát mávne k Vyšehradu a odtud vyřítí se vojsko svatováclavské na pomoc Čechám. Po vítězné bitvě zmizí sv. Václav i s koněm a na pomník se už nevrátí a zavládne mír až do konce světa. Až budou ze země vylomeny kameny, které nanosil do základů kostela sv. Petra a Pavla král Vratislav (12 košů výměnou za 12 košů hlíny, jak mu to přikázal sv. Petr), rozpadne se kapitula a když místo nich bude zase naházena hlína, kterou vynesl král Vratislav, vyhyne na Vyšehradě český jazyk. (kdo ví, kde je té hlíně konec, jak zdůrazňuje již P.B.)

Vyšehrad je skála stejně jako sv. Petr je skála, a tak potrvá až do skonání světa.

Pokud bude kostel kostelem, bude rakev sv. Longina v něm. (tj. nelze ji odtud za žádnou cenu odvézt, kdo ji odveze, ten si uškodí)

Až vyjede vyšehradské vojsko, otevřou se Libušiny sklepy s poklady.

Až se z Libušina potomstva narodí mladý český kralevic, spasitel české země, který spočine ve zlaté kolébce, která k jeho narození vynoří z Vltavy, vrátí se na Vyšehrad (z podzemí) i knížecí stolec, na kterém bude nastolen a do Čech se vrátí zlaté časy. Manželka tohoto krále dostane zlaté Libušino lože, které se samo od sebe objeví, aby na něm porodila syna.

Až bude v Čechách nejhůř, Lumír, který je ukrytý ve vyšehradské skále, začne zpívat, tím se skála roztrhne a vyjedenou rytíři.

Až bílá slepice najde a vysedí svá zlatá vejce, zase bude na Vyšehradě sídlit český král a vrátí se sláva starého Vyšehradu.

Když na Karlovu bránu usedne ohromné hejno havranů, hrozí Čechám válka

Pozn. Tento text není vyčerpávající ani definitivní, poznámky, připomínky atd. jsou vítány.