Takzvaný Voynichův rukopis je krásná záhada. Taková, která by se vešla i do šestákových detektivek. Vždyť také spatřila světlo světa v jejich velké éře: roku 1912. Tehdy newyorský knihovník a starožitník Wilfred M. Voynich prohlásil, že získal z knihovny jezuitské koleje v italské Frescatě tajemný středověký rukopis. Něco kolem dvou set malých velínových stránek plných textu psaného neznámou abecedou a ilustrovaného podivnými kresbami, které zobrazují na Zemi neznámé rostliny, nahé ženy ve vodních lázních, rozličné diagramy a některé obrázky zcela „surrealistické“.

Voynichův rukopis je pro nás Čechy dráždivý také proto, že s naším územím souvisí zcela zásadně. Vždyť už pan Voynich onoho roku 1912 vytáhl spolu s rukopisem i jeho doprovodný list datovaný rokem 1666. Jeho autorem byl rektor Univerzity Karlovy Marcus Marci, který ho poslal toho roku k rozluštění svému příteli, alchymistovi a kryptologovi, Athanasiu Kircherovi. Ten však neuspěl, vstoupil do jezuitského řádu ve Frescatě a do jeho knihovny předal i manuskript, který tam zůstal bez povšimnutí až do zmiňovaného roku 1912. Na pražskou univerzitu se rukopis dostal podle všeho přímo z rukou císaře Rudolfa II, ačkoli Marcus Marci neboli Jan Marek Marci z Kronlandu v dopise hovoří o „dobrém příteli“, který mu ho poskytl. Nicméně Rudolf II majitelem rukopisu prokazatelně byl, koupil ho za tehdy neuvěřitelných šest set dukátů, a že ho předal nejslavnější středoevropské univerzitě k rozluštění je docela pravděpodobné. Mnohem záhadnější a nejistější je však osud rukopisu před tím, než se do něj rozkošnicky zahleděl milovník tajemna Rudolf II. Sám císař považoval za autora legendárního myslitele z 13.století Rogera Bacona, opředeného řadou legend a pověstí. „Doctor Mirabilis“, patrně největší duch své doby a pozoruhodný vizionář, byl jak bylo tehdy zvykem doslova vším: matematikem, fyzikem, filozofem, ale též alchymistou a zasvěcencem hermetických věd. I proto může být vším také Voynichův rukopis. Je-li však autorem opravdu Bacon je velmi nejisté. Rudolfovi rukopis obstaral podle všeho slavný alchymista John Dee, který si tak zajistil císařovu přízeň a pozornost. On tvrdil, že rukopis získal od vévody z Northuberlandu. Ve skutečnosti nelze vyloučit, že John Dee je sám autorem tajemného spisku. A tím pádem nelze vyloučit ani jeho(vpravdě dost pochybného) kumpána Edwarda Kelleyho, o němž někteří historici tvrdí, že dokázal obalamutit skutečného zasvěcence Deeho a s jeho pomocí se vloudit do blízkosti Rudolfova trůnu jako agent trůnu britského. Tři jména - Bacon, Dee, Kelley - tedy spadají do rezervoáru potenciálních autorů. Každé další zůstalo pohřbeno pod prachem času a vysvobodit ho může snad jen velmi odvážná spekulace. Ale ke spekulacím se ještě dostaneme.

Nyní si povšimněme pozoruhodného osudu rukopisu po jeho historickém objevení newyorským knihkupcem. Voynich předal tehdy rukopis dobovým specialistům a těšil se na odhalení záhady. Vše nasvědčovalo tomu, že žádný velký problém s rozluštěním nenastane. Letmý pohled kryptologů odhalil, že se v textu obměňuje zhruba 29 základních znaků(tento odhad se různě upřesňoval a pohybuje se mezi 24 až 32 znaky). To vypadalo na prostou záměnu jedné abecedy za druhou a tedy snadnou kryptologickou kořist. Jenže ouha. I při nasazení latiny, středověké angličtiny či provensálštiny text žádný smysl nedával. Hodně se věřilo v hebrejštinu, kterou zasvěcenci dost ovládali, a pro kterou hovořilo to, že slova v rukopisu jsou dost krátká a právě psaná hebrejština má o 20-30 procent kratší slova neboť nezaznamenává samohlásky. Jenže i pokus se starou hebrejštinou selhal. Tajemství se nepoddalo a vydrželo do dnešních dnů. Manuskript již desítky let čeká v Knihovně vzácných tisků Yaleské univerzity na svého pokořitele. Za tu dobu se nashromáždila řada tezí o původu, smyslu či charakteru těch podivných zažloutlých stránek. Připomeňme ty základní:

1) mikrotext - roku 1921 ohlásil rozluštění Voynichova rukopisu profesor Newbold z Pennsylvánské univerzity. Objevil prý mezi velkými písmeny rukopisu pod lupou drobné tahy pera, které byly pravým textem a představovali formu středověkého těsnopisu. Obsah, který takto rozluštil, byl fantastický. Ukazoval, že Roger Bacon předběhl vědu o několik století, neboť do rukopisu zakódoval třeba to, že sestrojil mikroskop, kterým pozoroval buňky lidského těla, či že odhalil existenci galaxií. Jiní kryptologové však Newboldův mikrotext označili za obyčejné praskliny v pergamenu.

2) herbář - spousta maleb rostlin od první chvíle naznačovala, že by rukopis mohl být cosi jako herbář. Avšak pozorná srovnávání opravdu ukázala, že zobrazené rostliny se v drtivé většině žádným pozemských rostlinám nepodobají. Krom toho nahé ženy se v herbářích často nevyskytovali, o dalších nesrozumitelných obrazech ani nemluvě. Také není jasné, proč by bylo nutno prostý herbář psát v neznámé abecedě.

3) pokus o umělý jazyk - teorie samotného krále kryptologů Williama F.Friedmana. Muže, který se zasloužil o vítězství spojenců ve válce jako málokdo, ačkoli jeho noha nevstoupila na bojiště. Rumunský židovský emigrant však vládl uměním šifer, což zasadilo ránu do vazu především Japoncům. Říká se o něm dokonce, že studoval kabalu, a že do jmen válečných operací zakódoval mnoho mystických souvislostí. Avšak ani on Voynichův rukopis nerozluštil, a to dokonce dvakrát. Pouze zanechal před smrtí zapečetěnou obálku pro vydavatele Filologického čtvrtletníku. V obálce nalezli jedinou větu: „Voynichův rukopis je jeden z prvních pokusů vytvořit umělý nebo univerzální jazyk apriorního typu.“ Avšak je otázkou, zda nejde o nějakou šifru...

4) alchymistické dílo - většina alchymistických děl byla zakódovaná. Kontext středověku i lidí, kteří se kolem rukopisu pohybovali či měli pohybovat(Bacon, Dee, Kelley, Rudolf II), také pro alchymistickou tématiku svědčí. Obhájcem alchymistického vysvětlení byl ve 20.století profesor Yaleské univerzity Brumbaugh. Ten si všiml, že na okraji rukopisu bylo načmáráno několik výpočtů a tabulka se šestadvaceti znaky. Srovnal tabulku a výpočty a dospěl prý ke klíči, když pod jednou rostlinou podobnou pepři dospěl podle postupu z výpočtu k číslici 757752 a podle tabulky tato cifra dala vzniknout skutečně slovu PEPPER - pepř. Takto se však podařilo rozkódovat jen poměrně málo z rukopisu - pár názvů rostlin a hvězd. Jinak text odolal.

5) padělek - dost často se hovoří o tom, že John Dee a Edward Kelley vyrobili pro císaře docela obyčejný padělek, který žádný smysl nemá, a měl pouze rozjitřit císařovu bohatou představivost. Tomu by nasvědčovalo to, že text byl podle všeho psán dvěma lidmi, neboť ve spisku jsou dva typy rukopisu. Pravdou ovšem je, že při pohledu na pečlivě vypracovaný text si člověk říká, že takovou práci by si s padělkem snad nedali(vždyť by museli pečlivě hlídat onu zhruba třicetiznakovou frekvenci odhalenou v naší době), krom toho se zdá, že měli v rukávu mnoho spektakulárnějších triků, kterým mohli císaře okouzlit. John Dee měl například císaři ukázat kouzelné zrcadlo odhalující budoucnost. Oněch šest set dukátů by však za takovou prácičku stát mohlo, to je pravda.

6) popis astrálních světů - John Dee se zabýval také takzvanou Henochiánskou magií. Ta v podstatě spočívá v komunikaci s andělskými bytostmi z vyšších světů - zejména z tzv.astrálu. Dee prý zaznamenal tajemný henochiánský jazyk, kterým andělé „hovoří“, a v písemné formě ho zachytil právě ve Voynichově rukopisu. Přitom popsal rostliny a výjevy z andělských světů, proto jsou tak odlišné od těch rostoucích na Zemi.

7) popis jiné planety - tahle teorie se samozřejmě musela dříve či později objevit. Středověk uvažoval o jiných světech ve vertikálním smyslu, my spíše ve smyslu horizontálním. Jsou-li ve Voynichově rukopisu na Zemi neznámé rostliny, znamená to pro některé myslitele, že jsou zde prostě popsány rostliny z jiné planety. I písmo by pak mohlo být „mimozemské“. Znamenalo by to, že do rodokmenu rukopisu by se na počátek musel připsat nějaký host z Vesmíru. Kontakty s mimozemšťany připsali novověcí milovníci záhad především Rogeru Baconovi

8) magické či matematické obrazce - někteří badatelé si povšimli, že obrázky ve Voynichově rukopisu byly většinou nakresleny dříve, než byl napsán text, který se jim graficky podřizuje. Je tedy možné, že klíč k tajemství je právě v nich a nerozluštitelný text má pouze zmást nezasvěcené oči. Některé obrazce totiž připomínají astrologické diagramy. Neznámé rostliny by pak mohli mít symbolický význam. Používání stromu či rostliny jako symbolu bylo pro středověk poměrně typické. Kabalistický sefirotický strom například znázorňoval duchovní cestu k Bohu. Podivné tvary rostlin tak mohou být skryté magické digramy či geometrické obrazce.

9) automatický zápis a kresba - dodnes někteří lidé ovládají praktiku takzvaného automatického psaní či kresby. Tehdy prý píší či kreslí to, co jim nadiktuje většinou nějaký duch. Takto kupříkladu Angličanka Stella Horrocková prý píše texty, které jí diktuje duch Charlese Dickense či Virginie Woolfové. Ať text tímto způsobem vzniká jakkoli, tak pokud takto vznikl Voynichův rukopis, jeho rozluštění je takřka nemožné. Buď neznamená vůbec nic, anebo je třeba přistoupit k jeho rozluštění zase jen čirou intuicí. Kabalisté se kdysi během čtení Tóry dostávali do zvláštního transu, stavu zvaného kawanah, a pak jaksi vstupovali „za slova“ Tóry, pronikali k jejich pravému a tajnému smyslu. 

Jistý okultní kroužek kdysi nechal své mimořádně citlivé médium meditovat tímto způsobem právě nad stránkami nesrozumitelného textu Voynichova rukopisu a médium prý začalo na jednom místě text v extázi „překládat“ takto: „Jehovova (?) zářivá rada: Anaele je třeba zbavit druhého a třetího trůnu (Anael byl ve středověké démonologii démon erotiky). Zbavte vlastní inteligencí tělo energie žádané Iblisem (Iblis je zase muslimské označení padlého anděla, de facto ďábla). Tehdy bude koruna Iblisovi odňata a počne směřovat k Jehovovi“. Takto by tedy byl Voynichův rukopis dílem nejspíše o práci s energiemi těla či sexuální magii, což by plus mínus odpovídalo na otázku, proč musel být ve středověku tak pečlivě zašifrován, dokonce by se vnucoval i odkaz na Edwarda Kelleyho, jehož přilnavost k sexuální tématice se traduje. Také nahá ženská těla by tak dávala jistý smysl a rovněž lékař Leonell Strong vyčetl roku 1945 z Voynichova rukopisu návod na antikoncepční prostředek. Ba dokonce český autor Karel Šlajsna popsal svůj první dojem z manuskriptu takto: „Měl jsem pocit, že jeho autorem je šílený pornograf.“ Myšlenka, že tabu překryté šifrou ve Voynichově rukopisu má sexuální charakter, není tedy asi zcela od věci. 

Leč bohužel, co se týče výše popsané metody překladu, nutno říci, že patrně umožňuje každému učinit z Voynichova rukopisu cokoli. A nejen z něj.

Jan Stern